20 Cdo 1927/2018-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné ŠTUK HELMA s. r. o., se sídlem v
Brně, Štefánikova č. 849/21, identifikační číslo osoby 29292204, zastoupené
Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická č. 813/5, proti
povinnému BD Bělohorská 65, Brno, družstvo, se sídlem v Brně, Bělohorská č.
3069/65, identifikační číslo osoby 29278945, zastoupenému JUDr. Leonou
Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č. 550/61, pro 1 242 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 EXE 6463/2014, o
dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června
2017, č. j. 20 Co 435/2016-292, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Městského
soudu v Brně ze dne 24. 8. 2016, č. j. 26 EXE 6463/2014-250, kterým soud
prvního stupně rozhodl, že exekuce vedená u soudní exekutorky Mgr. Jany
Kalistové, Exekutorský úřad Praha 8, pod sp. zn. 182 EX 14749/2014, na základě
pověření vydaného Městským soudem v Brně dne 22. 12. 2014, č. j. 26 EXE
6463/2015-11, se podle ustanovení § 55 odst. 5 exekučního řádu a z důvodu podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) a odst. 4 občanského soudního řádu, v
návaznosti na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu, částečně zastavuje v
rozsahu vymáhané pohledávky ve výši 1 242 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 1 242 000 Kč od 1. 9. 2013 do zaplacení (výrok I.), a že
se současně tato exekuce podle ustanovení § 55 odst. 5 exekučního řádu a z
důvodu podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) a odst. 4 občanského soudního
řádu, v návaznosti na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu, částečně
zastavuje ohledně vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 127 924 Kč
(výrok II.); soudy rovněž rozhodly o nákladech řízení o návrhu na zastavení
exekuce, včetně nákladů řízení odvolacího. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost
tohoto právního posouzení. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího
soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b
odst.
3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací
soud odmítne. Dovolatelka nevymezila důvod dovolání v souladu s § 241a o. s. ř., ani
neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. a tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či
procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)]. Námitky, které dovolatelka ve svém dovolání vznáší (zejména otázka pravosti
příjmových pokladních dokladů), jsou pouhou polemikou se skutkovými závěry
odvolacího soudu, tyto námitky však nemohou být způsobilým dovolacím důvodem ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5153/2015). Dovolatelka neuvádí způsobilý dovolací důvod ani námitkami, kterými brojí proti
dokazování provedenému odvolacím soudem, hodnocení jednotlivých důkazů, a
namítá, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka
dále poté, co uvádí konkrétní důvody, pro které dospěl k závěru, pro které se
domnívá, že soudy obou stupňů nekriticky převzaly důkazní prostředky předložené
povinným a naopak věnovaly méně zřetele důkazním prostředkům předloženým
povinným, má za to, že tímto postupem bylo porušeno právo oprávněného na soudní
ochranu, na spravedlivý proces a že došlo k porušení zásady rovnosti účastníků. Skutečnost, že odvolací soud učinil konkrétní skutkové závěry na základě tzv. volného hodnocení důkazních prostředků, a vysvětlil, proč v tzv. chaosu
protichůdných důkazních prostředků uvěřil tvrzení jedné ze stran řízení, ovšem
nelze pokládat za zásah do ústavně zaručených práv jednoho z účastníků. Není
tedy na místě se ztotožnit s předsvědčením dovolatelky, že dovolacím důvodem v
daném případě může být porušení jejího práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3684/2015, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Její
polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu nespočívá ani v tom, že by
odvolací soud nesprávně rozvrhl břemeno tvrzení a prokazování mezi účastníky
(což by mohlo založit dovolací důvod spočívající v právní otázce procesního
práva, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS
1966/16), ale pouze to, že odvolací soud neuvěřil jí předloženým důkazům. Vzhledem k tomu, že dovolání oprávněné není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.