23 Cdo 2664/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
v právní věci žalobkyně LIP distribution s.r.o., se sídlem Strakonice, Velké
náměstí 140, PSČ 38601, identifikační číslo osoby 26086808, zastoupené JUDr.
Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Školská 32, proti
žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem Pardubice,
Masarykovo náměstí 1458, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 45534306, o
zaplacení 237 792,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 106 C 64/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. března 2015,
č. j. 18 Co 74/2015-197, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů). Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 2. března 2015, č. j. 18 Co 74/2015-197, není přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak
dovolatelka namítá. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se
odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se výkladů pojmů, a to od
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne
23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, nepoužil-li ve smyslu uvedeného
rozhodnutí výkladu pojmů, které lze vykládat rozdílným způsobem, a to v daném
případě pojmu nahodilá událost a pojem záplavy, nutno konstatovat, že soudy v
posuzovaném případě správně neaplikovaly výkladová pravidla, neboť ze
skutkových zjištění plyne jednoznačný význam těchto pojmů. Odvolací soud učinil
skutkový závěr, že se v daném případě nejedná o záplavu, jak ji definují
všeobecné pojistné podmínky (dále jen VPP), které byly součástí pojistné
smlouvy č. 8044484216, uzavřené dne 1. 6. 2011 mezi účastníky, a následně
učinil v souladu se skutkovými zjištěními jediný možný závěr, že se nejedná o
nahodilou událost, resp. škodní událost v důsledku záplavy, kterou se podle čl. IX odst. 30 VPP rozumí vytvoření souvislé vodní plochy, jež po určitou dobu
stojí nebo proudí v místě pojištění, a jestliže podle čl. IV. odst. 1 písm. e)
VPP se pojištění nevztahuje na škody vzniklé nesprávnou obsluhou, bylo-li
zjištěno, že k poškození pojištěného vozidla žalobkyně došlo tím, že do motoru
byla nasáta voda během jízdy vodou v rozporu s návodem výrobce vozidla, podle
něhož může řidič projet s vozidlem místem, kde hloubka vody dosahuje maximálně
30 cm, a to pouze krokem, přičemž ze znaleckého posudku vyplynulo, že voda se
do motoru vozidla dostala nikoliv prostým zaplavením stojícího vozu, ale
projetím vodou s hloubkou vyšší než 30 cm a vyšší rychlostí než krokem, tedy ne
tak, aby se vlivem jízdy ve vodě nevytvořila vlna vyšší než 30 cm. O tom, že
vozidlo projelo vodou o hloubce nejméně 60 cm svědčily stopy na chladiči, podle
čehož bylo znalcem zjištěno, že voda se dostala až k hraně kapoty, tj. nad sání
vzduchu umístění ve výšce 60 cm nad vozovkou. Pokud dovolatelka namítá, že skutkové závěry soudu nemají oporu v provedeném
dokazování a nesouhlasí s tím že řidič vozidla vjel vědomě s vozidlem do místa
s hloubkou vody, která způsobila zaplavení vozidla a poškození motoru, a že
odvolací soud podle ní nesprávně hodnotil či pominul některé provedené důkazy,
směřují tyto námitky dovolatelky do skutkových závěrů odvolacího soudu a do vad
řízení.
Jsou-li však obsahem dovolání námitky k nesprávnému hodnocení důkazů a
ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, není těmito námitkami vymezena
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a uplatněn dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Otázka týkající
se hodnocení důkazu v konkrétním sporu není otázkou hmotného ani procesního
práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky ke konkrétnímu
procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení, které
dovolatelka spatřuje ve vadném postupu odvolacího soudu spočívající v neúplném
dokazování. Těmito námitkami rovněž nebyl uplatněn možný dovolací důvod uvedený
v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr.
Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu