32 Cdo 4637/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci
žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Alešem Gotmanovem, advokátem, se sídlem v
Praze 3, Korunní 774/87, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna
Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01, identifikační
číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 2,995.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 150/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č. j. 17
Co 505/2008-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č. j. 17 Co
505/2008-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 28. května 2008,
č. j. 21 C 150/2007-83, že základ žaloby je co do důvodu opodstatněn (výrok pod
bodem I) a že o výši škody a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném
rozsudku (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 1. dubna 2003 se žalovanou
jako pojistitelem pojistnou smlouvu pro pojištění podnikatelských rizik
„TREND“, jíž bylo k datu 1. dubna 2003 sjednáno živelní pojištění budovy č. p. 100 – stavby občanského vybavení na pozemku parc. č. 128, zapsané v katastru
nemovitostí pro katastrální území a obec Zahrádky na listu vlastnictví č. 223,
v rozsahu „sdružený živel“ se spoluúčastí ve výši 5.000,- Kč; sjednané pojistné
žalobce řádně platil. Dne 7. května 2004 založili P. M. a D. Z. v této budově
záměrně požár tak, že zapálili na devíti místech ve všech podlažích hořlavou
látku, v důsledku čehož došlo k výbuchu části sklepa, za což byli rozsudkem
Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. května 2005, č. j. 1 T
425/2004-439, odsouzeni pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 trestního zákona s tím, že na objektu vznikla škoda nejméně ve výši
2,200.000,- Kč. Žalobce oznámil žalované pojistnou událost dne 27. května 2004,
žalovaná však pojistné plnění neposkytla. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že pojištění nezaniklo v důsledku
nezaplacení pojistného podle ustanovení § 801 občanského zákoníku. Vyjádřil
názor, že není právně významné, zda k požáru došlo nahodile či zda byl úmyslně
založen třetí osobou, a uzavřel, že vznik škody způsobené požárem je pojistnou
událostí, s níž ustanovení § 787 občanského zákoníku spojuje povinnost
pojistitele plnit, žalobci tudíž náleží pojistné plnění. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 17 Co 505/2008-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na
zaplacení částky 2,995.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem I), a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že pojistná smlouva byla
uzavřena (mimo jiné) pro druh „živelní pojištění“ v rozsahu „sdružený živel“,
přičemž podle čl. 1 zvláštní části Všeobecných pojistných podmínek 150 pro
živelní pojištění se základní živelní pojištění vztahuje mimo jiné na poškození
nebo zničení věci požárem či výbuchem a požár je v čl. VI těchto pojistných
podmínek definován jako oheň, který vznikne mimo určené ohniště nebo který
určené ohniště opustil, který se vlastní silou rozšíří nebo byl pachatelem
úmyslně rozšířen a který musí mít vlastní dostatečnou energii a teplotu, aby se
přenášel z předmětu na předmět a zachvacoval je s prudkostí vzmáhajícího se
živlu hrozícího nabýt zhoubného rozsahu.
Z toho i ze samotného vymezení
pojištění jako živelního odvolací soud dovodil, že smyslem tohoto pojištění je
podchytit riziko vzniku škody v důsledku objektivního působení přírodních
fyzikálních úkazů vznikem nezávislých na lidském úmyslu; pokud je v definici
uvedeno působení pachatele, vztahuje se pouze na rozšíření požáru již vzniklého
v důsledku živelní události. Odvolací soud uzavřel, že ze zvláštních podmínek
pro druh živelního pojištění nelze dovodit, že se sjednané pojištění vztahovalo
i na vznik škody nikoliv živelním působením, ale úmyslným založením požáru, a
že z výčtu jednotlivých typů pojištění v Pojistných podmínkách pro pojištění
podnikatelských rizik SMT 10/01, které jsou též součástí pojistné smlouvy a
které upravují jednotlivé typy pojištění, je naopak zřejmé, že úmyslné
poškození nebo zničení věci, tzv. vandalismus, je samostatnou kategorií
smluvních pojištění. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval v tom, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, „neboť napadené rozhodnutí
vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci“, a že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. a) a písm. b),
odst. 3 o. s. ř.]. Vadou měl odvolací soud řízení zatížit tím, že po zopakování důkazu pojistnou
smlouvou nepoučil dovolatele ve smyslu ustanovení § 213b odst. 1 ve spojení s §
118a o. s. ř. o tom, že učiní jiné skutkové závěry než soud prvního stupně a na
jejich základě pak věc též odlišně právně posoudí, a jeho rozhodnutí bylo proto
nepředvídatelné. Dovolatel též vytkl odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu
prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod, pro který soud prvního stupně
vydal mezitímní rozsudek, a porušil tak zásadu dvojinstančnosti soudního
řízení. Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že pojistná smlouva se
nevztahuje na požár založený třetí osobou. Argumentoval, že pokud odvolací soud
(správně) dovodil, že pojistná smlouva se vztahuje i na požár pachatelem
úmyslně rozšířený, pak je rozporný závěr, na němž je založeno napadené
rozhodnutí, neboť ani úmyslně rozšířený požár nelze podřadit pod pojem
objektivního působení přírodních fyzikálních úkazů nezávislých na lidském
úmyslu.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa
při tom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné, byť ne všem dovolacím námitkám lze přisvědčit. Vytýkaných procesních pochybení, jimiž mělo být porušeno právo dovolatele na
spravedlivý proces, se odvolací soud nedopustil. V řízení před soudy nižších
stupňů nenastala žádná z procesních situací, na něž míří ustanovení § 118a
odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu nebylo založeno na závěru, že žalobce
neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno [tj. nesplnil povinnost tvrzení či
důkazní povinnost – srov. § 101 odst. 1 písm. a) a b), § 120 odst. 1, odst. 3,
větu druhou, o. s. ř. ]. Otázka, zda sjednanou pojistnou událostí je též
poškození nebo zničení budovy požárem, jenž byl úmyslně založen třetí osobou
(která je oproti očekávání dovolatele otázkou právní, nikoliv skutkovou), byla
žalovanou nastolena v rámci její procesní obrany již v počátcích řízení před
soudem prvního stupně (srov. vyjádření k žalobě ze dne 30. května 2007 na č. l. 36 spisu), soud prvního stupně se s ní ve svém rozhodnutí vypořádal a žalovaná
ve svém odvolání jeho závěry v této otázce podrobila kritice. Jestliže pak
odvolací soud dospěl vlastním výkladem pojistné smlouvy k opačnému závěru než
soud prvního stupně, nešlo z jeho strany ke změně právního náhledu na věc,
natož pak takové, jež by si vyžadovala doplnění skutkových tvrzení (srov. §
118a odst. 2 o. s. ř.). V rámci svého právního posouzení zvažoval tutéž právní
kvalifikaci skutku, kterou po celou dobu řízení prosazoval dovolatel a na níž
založil své rozhodnutí též soud prvního stupně; skutečnost, že na rozdíl od
dovolatele (a též od soudu prvního stupně) předpoklady pro posouzení předmětné
události jako události pojistné neshledal, není jiným posouzením věci po právní
stránce ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. např. závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2425/2004,
uveřejněného pod č. C 3413 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-3). Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud porušil
poučovací povinnost stanovenou v § 118a a § 213b odst. 1, části věty před
středníkem, o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro dovolatele nepředvídatelné,
resp. překvapivé (že dovolatel mohl být zaskočen jeho právním posouzením věci). Z téhož důvodu nelze přiznat opodstatnění výtce, že odvolací soud odňal
dovolateli jednu instanci. Z ustanovení § 219a a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že jiné právní posouzení věci odvolacím soudem není důvodem ke
zrušení rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž k jeho změně. Odvolací soud je
ostatně oprávněn rozhodnout o věci (a případně změnit rozsudek soudu prvního
stupně) též na základě jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil soud
prvního stupně [§ 213 odst.
1, § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], za podmínek
upravených v ustanovení § 213 odst. 4, části věty za středníkem, odst. 5 o. s. ř. (srov. § 219a odst. 2 o. s. ř.). O možnost příslušné právní argumentace, jak
již bylo vyloženo, dovolatel zkrácen nebyl. Pro úplnost zbývá dodat, že listinné důkazy, které by dovolatel podle svého
prohlášení uplatnil v případě řádného poučení (vyjádření pojišťovacího makléře
ze dne 20. dubna 2009 a stanovisko žalované k tomuto dopisu), vznikly nejen po
vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž až poté, co bylo vyhlášeno
napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Dovoláním zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí,
však správné není. Pojistnou událostí, s níž je spojena povinnost pojistitele poskytnout pojistné
plnění (srov. § 788 odst. 1 a § 797 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. prosince 2004, dále též jen „obč. zák.“), sjednanou v pojistné
smlouvě bylo (mimo jiné) poškození nebo zničení shora označené budovy požárem. Pro posouzení důvodnosti žalobcova požadavku, aby mu žalovaný pojistitel plnil,
je proto - vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu věci - určující zodpovězení
otázky, zda pojem „požár“ užitý v pojistné smlouvě zahrnuje též oheň úmyslně
založený třetí osobou. Závěry, k nimž v této otázce dospěl odvolací soud,
nemohou obstát. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah výkladem za použití pravidel stanovených pro občanskoprávní vztahy v
§ 35 odst. 2 a 3 obč. zák. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba
právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Odvolací soud pochybil již v tom, že
poznatek o rozsahu sjednané pojistné události založil toliko na zkoumání
samotného textu pojistné smlouvy, tj. jazykového vyjádření právního úkonu, a
rezignoval na povinnost soudu posoudit na základě výsledků provedeného
dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy (srov. závěry ustálené rozhodovací praxe soudů, vyložené např. v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise
Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a v usnesení Ústavního soudu ze dne
13. září 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/2007, www.usoud.cz). Zejména za stavu, kdy
tu byla mezi stranami neshoda v otázce, co bylo mezi nimi ve skutečnosti
ujednáno (jak chápat ve smlouvě vyjádřené vymezení pojistné události), a kdy
jazykové vyjádření právního úkonu není do té míry pregnantní, že neskýtá
prostor k pochybnostem, bylo třeba zjistit a vyhodnotit okolnosti, za nichž
byla smlouva uzavřena, popř. též další skutečnosti, z nichž by bylo možno
usuzovat na vůli stran smlouvy při jejím uzavírání. Ani samotný výklad jazykového vyjádření pojistné smlouvy však odvolací soud
neprovedl správně (logicky bezchybně) a s jeho závěry se proto nelze ztotožnit. Podle článku II, věty první, ve spojení s článkem I odst. 1 všeobecných
pojistných podmínek žalované č.
150, zvláštní část – živelní pojištění, jež
jsou součástí pojistné smlouvy (srov. § 788 odst. 2 obč. zák.), pojistnou
událostí při základním živelním pojištění je poškození nebo zničení pojištěné
věci (mimo jiné) požárem. Pojem „požár“ je v článku VI těchto pojistných
podmínek definován jednak pozitivním vymezením - jako oheň, který vznikne mimo
určené ohniště, nebo který určené ohniště opustil a který se vlastní silou
rozšíří, nebo byl pachatelem úmyslně rozšířen (a který musí mít vlastní
dostatečnou energii a teplotu, aby se přenášel z předmětu na předmět a
zachvacoval je s prudkostí vzmáhajícího se živlu hrozícího nabýt zhoubného
rozsahu), jednak vymezením negativním – za požár se nepovažují účinky
užitkového ohně a sálavého tepla, ani žhnutí a doutnání s omezeným přístupem
vzduchu. Pod pozitivní vymezení pojmu úmyslně založený oheň subsumovat lze;
není totiž pochyb, že též takový oheň je ohněm vzniklým mimo určené ohniště, a
způsob (příčina) vzniku ohně v definici vymezen není. Mezi jevy, jež se podle
negativního vymezení za požár nepovažují, pak není uveden oheň úmyslně
založený. V samotném vymezení pojmu „požár“ v pojistné smlouvě nelze tedy
nalézt oporu pro závěr, že oheň, jenž byl úmyslně založen, se podle této
smlouvy za požár nepovažuje. Toto vymezení má přitom pro výklad pojistné
smlouvy v otázce rozsahu pojistné události zcela zásadní význam; v prvních dvou
odstavcích článku VI. „Výklad pojmů“ citovaných pojistných podmínek je výslovně
zdůrazněno, že pojem „požár“ je „legislativní“ zkratkou používanou zejména v
pojistných smlouvách pro vyjádření rozsahu pojištění v jednotlivých skupinách
rizik a že pro účely pojištění podle této zvláštní části všeobecných pojistných
podmínek platí dále uvedený výklad pojmů (tedy též výklad pojmu „požár“). Závěr odvolacího soudu, že smyslem živelního pojištění je podchytit riziko
vzniku škody v důsledku objektivního působení přírodních fyzikálních úkazů
vzniklých nezávisle na úmyslném zavinění člověka, nemůže obstát též z toho
důvodu, na který upozorňuje dovolatel, totiž proto, že posuzované vymezení
pojmu „požár“ výslovně pamatuje též na oheň úmyslně rozšířený. Označení
pojištění jako živelního pak oheň založený úmyslně z pojmu „požár“ vyloučit
rovněž neumožňuje; živlem je v běžně užívaném slova smyslu samotný oheň, bez
zřetele na způsob (příčinu) jeho vzniku. Skutečnost, že úmyslné poškození nebo
zničení věci, tzv. vandalismus, je v pojistných podmínkách žalované pro
pojištění podnikatelských rizik - TREND SMT 10/01, stanoveno jako samostatný
typ pojištění (v čl. V), odlišný od pojištění živelního (upraveného v čl. III),
je pro zjištění obsahu pojmu „požár“ užitého pro vymezení pojistné události bez
právního významu. To, že „úmyslné poškození věci“ může být předmětem
samostatného typu pojištění (speciální pojistnou událostí), samo o sobě
neznamená, že je vyloučeno z jiného typu pojištění.
Měl-li ostatně odvolací soud za to, že skutečnosti zmíněné v předchozím
odstavci definici pojmu „požár“ v pojistných podmínkách jako znaku sjednané
pojistné události zpochybňují a tento pojem tedy připouští různý výklad (je
nejednoznačný), bylo jeho povinností zvolit takový způsob řešení, jenž povede k
naplnění požadavku materiální spravedlnosti. Při výkladu projevu vůle je vždy
třeba vycházet ze zásad, které ovládají soukromoprávní vztahy. Mezi ně patří
princip ochrany dobré víry toho, komu byl právní úkon určen, jenž je v zákoně
výslovně vyjádřen v souvislosti s úpravou konkludentních právních úkonů (srov. § 35 odst. 3, větu druhou, obč. zák.), platí však obecně. Princip ochrany dobré
víry souvisí s tzv. pravidlem oprávněného očekávání; i k němu je třeba při
výkladu právních úkonů přihlédnout a neopomenout, že jejich výklad má být
rozumný a spravedlivý, neboť podstatou práva má být spravedlnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008,
uveřejněný pod č. C 7381 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, číslo
sešitu CD-10/2009). Tyto zásady se promítají v pravidle (výslovně formulovaném
pro oblast obchodních závazkových vztahů v § 266 odst. 4 obch. zák.), že
jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílným
způsobem, je třeba je vykládat v neprospěch toho, kdo je použil, resp. kdo je v
jednání použil jako první (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný pod č. 188 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 401, a nález Ústavního soudu ze dne
14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, www.usoud.cz). Je-li nejednoznačný pojem
obsažen v pojistných podmínkách žalované, není pochyb o tom, že je to ona, kdo
jej v jednání o uzavření smlouvy použila jako první; pojem „požár“ měl být
proto v případě pochybností vyložen v její neprospěch. Jestliže odvolací soud při zjišťování sjednaného rozsahu pojistné události
výkladem opomněl přihlédnout ke skutečné vůli smluvních stran, pochybil při
výkladu jazykového vyjádření právní úkonu a nevzal zřetel na zásady pro výklad
nejednoznačného pojmu užitého ve smlouvě, je právní posouzení, na němž spočívá
jeho rozhodnutí, nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §
243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku
o náhradě nákladů odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc
podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu