20 Cdo 1932/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné C., a.s., proti povinným 1) E. P. A., s.r.o., 2) L.
S., a 3) D. K., zastoupené advokátkou, pro částku 1.000.000,- Kč s
příslušenstvím, o návrhu na zastavení exekuce proti 3. povinné, vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 4856/2003, o dovolání
3. povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 1. 2005, č. j. 10 Co
133/2004-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením z 13. 10. 2003, č.j. 8 Nc 4856/2003-24, okresní soud k
návrhu 3. povinné zastavil exekuci vedenou na základě exekučního
příkazu z 31. 7. 2003, č.j. EX 269/03-25, srážkami z jejího invalidního
důchodu; své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm.
h) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o.s.ř.“), a § 3 odst. 1 občanského zákoníku nepříznivým zdravotním stavem
povinné zvyšujícím její potřeby a „znemožňujícím, aby si prostředky k obživě
opatřovala i svým přičiněním“. Týmž rozhodnutím okresní soud částečně, a to do
výše 10.000,- Kč, zastavil i exekuci vedenou na základě exekučního příkazu z
10. 7. 2003, č.j. EX 269/03-17, přikázáním pohledávky povinné z jejího účtu u
Č., a to (poukazuje na stejná zákonná ustanovení) s odůvodněním, že peněžní
prostředky v této částce předali povinné její rodiče a že ta je poté uložila na
svůj účet u banky; okresní soud pak vyslovil závěr, že – byť uložením těchto
peněz nevznikl vztah mezi bankou a rodiči povinné, ale jen výlučně mezi bankou
a povinnou – by postižení i takovýchto prostředků bylo v rozporu s dobrými
mravy. Výrokem II. (odvoláním oprávněné nenapadeným) pak okresní soud ve zbytku
návrh povinné na zastavení exekuce zamítl.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku
I., jímž bylo návrhu na zastavení exekuce srážkami z důchodu vyhověno a
přikázáním pohledávky částečně vyhověno, změnil tak, že návrh na zastavení obou
exekucí zamítl. Své rozhodnutí s odkazem na ustálenou judikaturu odůvodnil
závěrem, že exekuci, jež je institutem procesněprávním, nelze zastavit s
poukazem na hmotněprávní ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož
návrhem na nařízení exekuce oprávněný pouze využívá možnosti poskytnuté mu
ustanovením § 251 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu pro případ,
že povinný svou povinnost vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně
neplní. Pokud jde o částečné zastavení exekuce, vedené přikázáním pohledávky,
odůvodněné závěrem, že peněžní prostředky v částce 10.000,- Kč náleží rodičům
povinné, takže jejich postižení by bylo v rozporu s dobrými mravy, považoval
odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v této části za nesprávné také
proto, že exekuční soud „nesprávně suploval řízení o excindační žalobě, která v
daném případě nebyla ani podána, a na podkladě takto zcela nezákonně přijatých
závěrů pak dovodil nepřípustnost exekuce co do této částky a nakonec ji ještě
posoudil jako vedenou v rozporu s dobrými mravy“.
V dovolání – posuzováno podle jeho obsahu (odkaz na příslušné zákonné
ustanovení či na jeho znění chybí) – třetí povinná namítá, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že exekuci,
jíž oprávněná pouze využívá svého práva poskytnutého jí ustanovením § 251
o.s.ř. pro případ, že povinná svou povinnost vyplývající jí z vykonatelného
rozhodnutí dobrovolně neplní, nelze zastavit s odůvodněním, že je vedena v
rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka je toho názoru, že „zásada souladu s
dobrými mravy patří mezi obecné principy práva, jež dopadají na celý jeho
systém a zahrnují tedy i právo procesní a je tedy součástí požadavku na
spravedlivý proces, zakotvený mj. v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod“. Odvolací soud se podle ní náležitě nevypořádal „ani s
dopadem jiných obecných zásad, jako je např. zásada humanismu, a to zejména s
ohledem na vážný zdravotní stav povinné, která v důsledku srážek ze svého
invalidního důchodu není schopna pořizovat si léky nezbytné alespoň pro to, aby
se její zdravotní stav nadále výrazně nezhoršoval a aby byly tlumeny některé
negativní projevy její nemoci. Zásada humanismu zahrnuje nejen ochranu ,obětí‘,
tj. oprávněných, ale působí i ve vztahu k ,pachateli‘, tj. povinnému, přičemž
se orientuje na jeho osobní poměry. Na straně povinné je třeba vzít v úvahu
zejména to, že se nachází ve velmi nepříznivém zdravotním stavu, který sama
nijak nezavinila, a který vyžaduje zvýšené výdaje, přičemž je v této situaci
odkázána pouze na exekucí postižený invalidní důchod, neboť s ohledem na velmi
vážný zdravotní stav není objektivně schopna zajistit si jiný zdroj příjmu“.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s námitkou oprávněné uplatněnou v odvolání, že
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. pamatuje na zcela jiné důvody, pro
které lze exekuci zastavit, a že jimi rozhodně nemůže být rozpor s dobrými
mravy. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení neobsahuje taxativní výčet
důvodů, z nichž je výkon rozhodnutí nepřípustný, je třeba v každém konkrétním
případě posuzovat, zda při provádění exekuce nastaly okolnosti, pro které nelze
rozhodnutí vykonat. Takovými okolnostmi dle názoru dovolatelky může být i
rozpor s obecnými zásadami práva.
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve
spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) důvodné není.
Ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) stanoví,
že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v
rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních. Hovoří-li ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v
občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti obsahem) účastníky
těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní vztah, jehož předmět je
upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného.
Návrh na výkon rozhodnutí je však – stejně jako např. žaloba – úkonem
procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními
pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé
využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla
splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a to ustanovení § 251 o.s.ř.,
podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. též usnesení z 28.
11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
4, ročník 2003 pod poř. č. 67). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v
plném souladu se stávající judikaturou.
Třetí povinná svůj návrh na zastavení exekuce neopírá o žádný z důvodů
uvedených v ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř., naopak i z jejího
dovolání vyplývá, že by exekuce měla být zastavena podle ustanovení § 268 odst.
1 písm. h) o.s.ř. (viz předposlední odstavec dovolání).
Zatímco pod písmeny a) až g) § 268 odst. 1 o.s.ř. jsou uvedeny důvody
konkrétní, je důvod uvedený pod písmenem h) tohoto ustanovení formulován
všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v
jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s
úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení tedy pod
písmenem h) obsahuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je
požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například
demonstrativním výčtem nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií)
ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; výklad normy, který se v
konkrétní věci podává, je pak možné mít za nesprávný tehdy, lze-li učinit
spolehlivý závěr, že takové určení hypotézy z objektivních hledisek – logických
nebo věcných – nemůže obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě
exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/
nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném
nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí
poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik
vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů
zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu
je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v
právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut)
vybudován [srov. § 268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o.s.ř.], anebo je
protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění
povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu [srov. § 268 odst. 1 písm. e/ a
g/ o.s.ř.]. Z toho, že se žádá, aby výkon byl nepřípustným, plyne, že musí jít
o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí,
resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je,
aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je
poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně
nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. též V. Kurka a L.
Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 387).
Dovolatelka vyvozující důvod k zastavení exekuce z toho, že její provádění je v
rozporu s dobrými mravy, však ani jednu z okolností podřaditelných pod některé
z písmen a) – d) obsažených ve výčtu v předchozím odstavci (vysvětlených
podrobněji na str. 386 – 394 citované publikace) neuvádí.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s
dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné
zamítnout.
Protože procesně úspěšné oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by
jinak měla dle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř právo,
(podle obsahu spisu) nevznikly, rozhodl soud, jak ve výroku tohoto usnesení
uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu