20 Cdo 1943/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Františka
Ištvánka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné P. M. proti
povinné A. M., s.r.o., zastoupené advokátkou, pro částku 68.932,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 11 Nc
5118/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 12. 1.
2005, č.j. 29 Co 691/2004-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
soudem prvního stupně), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Se
soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že byla-li první část vymáhané
pohledávky splatná 5. 6. 1995 a část druhá 15. 6. téhož roku a byla-li celá
pohledávka k žalobě ze 4. 6. 1999 přiznána vykonávaným rozsudkem z 10. 2. 2000,
pravomocným 19. 4. téhož roku, pak – protože návrh na exekuci byl podán 28. 2.
2003, tedy v desetileté lhůtě podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“), právo promlčeno není a návrh na zastavení exekuce podle §
268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. je tak nedůvodný.
V dovolání (směřujícím výslovně i do výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení), jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení § 238a
odst. 1 písm. d/ o.s.ř., povinná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že právo promlčeno
není. Podle jejího názoru již právo pro promlčení vykonat nelze, jelikož bylo
soudem pravomocně přiznáno, řečeno dikcí ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák.,
„později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby“. Tento pojem užitý
uvedeným ustanovením ovšem dovolatelka vykládá jako „později než tři měsíce
před uplynutím obecné čtyřleté promlčecí doby“ stanovené v § 397 obch. zák. S
poukazem na tato (jakož i další ustanovení, a to § 392 a § 402 obch. zák.)
povinná dovozuje, že nepodala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce ve
tříměsíční lhůtě předepsané ustanovením § 408 odst. 2 in fine obch. zák., tedy
„do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být (exekuční řízení) zahájeno“ nýbrž až „cca
tři roky poté, co se rozhodnutí stalo vykonatelným“, je její právo promlčeno.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.,
dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve
smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu
podřaditelné.
Povinná, jež přípustnost dovolání dovozovala pouze z ustanovení § 238 odst. 1
písm. d/ o.s.ř., nikoli však již z jeho odstavce druhého, ostatně pojem
„zásadní právní význam“ ani nepoužila, a proto argumenty ve prospěch názoru, že
podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném
případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; hodnocením samotných námitek
vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z
mezí ustálené soudní praxe.
Podle ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná
běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-
li tento zákon něco jiného.
Podle ustanovení § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva
jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto
zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala
poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím
řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v
soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí
doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o
jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
Již systematický výklad zařazení ustanovení § 391 a § 397 do téhož (totiž
třetího) oddílu jedenáctého dílu první hlavy třetí části obchodního zákoníku
nemůže vést k závěru jinému, než že čtyřletá obecná promlčecí doba je dobou, v
níž je třeba právo uplatnit u soudu, případně rozhodčího orgánu, tedy v
nalézacím řízení. Tomu také odpovídá ustálená soudní praxe, jež za „úkon
považovaný podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení“ (§ 402
obch.zák.) pokládá návrh, resp. žalobu (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), nikoli tedy návrh
na výkon rozhodnutí.
Naproti tomu v souzené (exekuční) věci jde o otázku, kdy se promlčuje právo již
pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, a tedy (potažmo), kdy nejpozději může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí, aniž by se vystavil nebezpečí
úspěšně vznesené námitky promlčení, resp. aniž by výkon rozhodnutí mohl být
posléze pro promlčení zastaven.
Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k
výkonu rozhodnutí (exekuci), a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v
soudním nebo rozhodčím řízení“, je ustanovení § 408 odst. 2, zařazené ovšem v
jiném, totiž pátém oddílu téhož dílu, hlavy a části obchodního zákoníku. Ze
zařazení tohoto ustanovení, poskytujícího k podání návrhu na výkon rozhodnutí
pro tam uvedené případy (o něž však v předmětné věci nejde, jelikož oprávněné
bylo právo pravomocně přiznáno dříve než tři měsíce před uplynutím /ovšem, viz
níže, desetileté/ promlčecí doby) ještě další, a to tříměsíční lhůtu, za
ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., zakotvující desetiletou lhůtu, nutno
dovodit, že právo pravomocně přiznané lze vykonat v exekučním řízení zahájeném
v desetileté lhůtě podle § 408 odst. 1 obch. zák.
Ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. sice výslovně neříká, že rozhodnutí vydané
v soudním či rozhodčím řízení, přiznávající určité právo, lze soudně vykonat,
bylo-li exekuční řízení zahájeno v desetileté lhůtě, ale pro tam uvedené
případy (o něž, viz výše, v souzené věci nejde) dokonce stanoví prodloužení
promlčecí doby (o tři měsíce ode dne, kdy vykonávací řízení mohlo být
zahájeno). Touto „promlčecí dobou“, o jejímž uplynutí hovoří (v souvislosti s
prodloužením lhůty k výkonu rozhodnutí) ustanovení § 408 odst. 2 obch.
zák. – logicky – není obecná čtyřletá doba (§ 397 obch. zák.) stanovená pro
uplatnění práva v nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§ 391 odst. 1 obch.
zák.), nýbrž doba desetiletá, upravená v předcházejícím odstavci téhož
paragrafu, tedy v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2006, pod poř. č. 13,
případně usnesení téhož soudu z 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, nebo
usnesení ze 17. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, v němž Nejvyšší soud
výslovně formuloval závěr, že právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu
pravomocně přiznané v soudním či rozhodčím řízení v posledních třech měsících
plynutí desetileté doby uvedené v § 408 odst. 1 obch. zák. nebo až po jejím
uplynutí, se nepromlčí, podá-li oprávněný návrh na nařízení exekuce ve lhůtě
tří měsíců od vykonatelnosti rozhodnutí).
Z uvedeného vyplývá, že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v
nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího určité právo musí
být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet
poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých (nikoli ovšem předmětném)
případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti
rozhodnutí (§ 408 odst. 2 obch. zák.). Dovolatelka se tudíž mýlí, dovozuje-li,
že v exekučním řízení se uplatní čtyřletá lhůta podle § 397 obch. zák., jelikož
při řešení otázky, kdy se promlčuje právo na výkon rozhodnutí, tedy právo již
pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, je pojmově vyloučeno uvažovat o lhůtě
– řečeno dikcí ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. – určené k uplatnění práva
(podáním žaloby, jíž se nalézací řízení teprve zahajuje).
Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
– dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
Jelikož část usnesení odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení není
rozhodnutím ve věci samé, bylo dovolání výslovně směřující i do této části
napadeného usnesení jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5, věty
první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto. Dovolání (ostatně stejně nepřípustné,
srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004 pod poř. č. 233)
směřující do části napadeného usnesení týkající se odkladu exekuce zůstalo
pouze ohlášeno, avšak provedeno nebylo, dovolací soud se jím tedy nezabýval.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle § 146 odst.
3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní
situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z
účastníků nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu