20 Cdo 1987/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné TRANSFIN INTERNATIONAL spol. s r. o., se sídlem v Praze 5 - Hlubočepech, Na Žvahově 199/7, identifikační číslo osoby 47539666, proti povinnému Z. B., zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, za účasti vydražitele R. F., pro 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 538/02, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2022, č. j. 20 Co 221/2022-1505, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Nejvyšší soud České republiky (dále též „dovolací soud“) dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 27. 12. 2022, č. j. 20 Co 221/2022-1505, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále „soudní exekutor“), ze dne 21. 6. 2022, č. j. 067 EX 538/02-1454, o udělení příklepu v dražbě nemovitých věcí, odmítá podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) nevylíčil důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - § 241a odst. 1 a 3 o.
s. ř.), a rovněž řádně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v § 237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh.
obč.). Za tohoto stavu dovolání povinného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§ 240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. 2/ Povinný předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tvrzením, že dovolání „je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a to jednak z důvodu, kdy odvolací soud se při řešení ohledně dohody o narovnání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1688/2005 ze dne 14.
prosince 2007), přičemž procesním postupem v této souzené věci došlo k další řadě porušení hmotněprávních, ale i procesních ustanovení, přičemž nesprávnost v některých momentech je patrna ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí“. Z uvedené citace a z celého textu dovolání je zřejmé, že povinný nedokázal zformulovat jakoukoli právní otázku, na níž napadené usnesení odvolacího soudu závisí, nelze-li za takovou otázku považovat vágní vyjádření ve znění „řešení ohledně dohody o narovnání“, byť k němu dovolatel přiřadil tvrzení o rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1688/2005, avšak bez bližšího vysvětlení, jaký konkrétní právní závěr dovolacího soudu nebyl odvolacím soudem respektován. V dovolatelem ohlášeném usnesení se přitom Nejvyšší soud zabýval toliko procesními náležitostmi dovolání (které odmítl) a v tomto rámci k problematice narovnání pouze konstatoval, že námitka co do nesprávné aplikace § 585 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, „není opodstatněná a pro její řešení nemůže být založena přípustnost dovolání“. 3/ Argumentace povinného, že postup soudního exekutora byl nezákonný, neboť před udělením příklepu nerozhodl o návrhu na zastavení exekuce a na odklad provedení exekuce a v řízení pokračoval, že dovolatel nesouhlasí s názorem exekutora, který uvedené návrhy považoval za zřejmě bezdůvodné uplatňování práva, a že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu „neodpovídá stavu věci“, směřuje zjevně k označení vad předchozího řízení, k nimž může Nejvyšší soud přihlédnout jen u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.). Přípustnost dovolání nelze rovněž založit na polemice dovolatele v otázce odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu věci a jím hodnoceného dokazování (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 4/ Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na závěry napadeného usnesení v části, v nichž odvolací soud s oporou v judikatuře dovolacího soudu (se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
září 2014, sp. zn. 30 Cdo 511/2014) vysvětlil, z jakého důvodu soudní exekutor nepřistoupil k odročení dražebního jednání přes existenci návrhu na zastavení exekuce a odklad provedení exekuce (viz body 51 až 53 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 5/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.