20 Cdo 2021/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného h. m. P., zastoupeného advokátem, proti
povinnému J. J., pro 35.602,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 31 E 1355/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení
Městského soudu v Praze z 1.9.2005, č.j. 51 Co 344/2005-30, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze z 1.9.2005, č.j. 51 Co 344/2005-30, se v
části, jíž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 26.7.2004, č.j.
31 E 1355/2004-7, tak, že návrh na nařízení výkonu platebního rozkazu téhož
obvodního soudu z 10.2.1999, č.j. 35 C 133/98-12, se zamítá, zrušuje, a věc se
v tomto rozsahu vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá.
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení obvodního soudu tak,
že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení pohledávek přiznaných
platebním rozkazem téhož obvodního soudu z 10.2.1999, č.j. 35 C 133/98-12,
částkou 3.780,- Kč a rozsudkem stejného obvodního soudu z 29.6.2000, č.j. 11 C
103/98-28, částkou 31.822,- Kč s úrokem z prodlení, a k vymožení nákladů
předcházejících nalézacích řízení v částkách 500,- Kč a 8.147,- Kč, zamítl. Své
rozhodnutí odůvodnil závěrem, že podkladový platební rozkaz není materiálně
vykonatelný, jelikož v něm „není uvedeno, co má povinný v počtu 3.780,00
vydat, tedy zda se má jednat o měnu nějakého státu či např. počet jiných věcí;
u částky 500,- je uvedena zkratka Kř, jež se běžně neužívá, a není tak zřejmé,
co má označovat. Navíc tohoto plnění, tj. 500,- Kř, se oprávněný nedomáhá,
neboť požaduje 500,- Kč, které mu však podle dosavadního znění originálu titulu
pro výkon rozhodnutí nebyly přiznány.“ Pokud jde o druhý exekuční titul, tj.
rozsudek z 29.6.2000, č.j. 11 C 103/98-28, ten je podle odvolacího exekučního
soudu (formálně) nevykonatelný, jelikož povinnému nebyl doručen.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady,
jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Za nesprávný
považuje právní závěr odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti
podkladového platebního rozkazu a vyjadřuje přesvědčení, že „je zcela zřejmé, k
jakému plnění byl povinný odsouzen.“ Pokud jde o druhý exekuční titul, tedy
rozsudek sp. zn. 11 C 103/98, nelze podle názoru dovolatele z pouhé
skutečnosti, že na doručence bylo kromě jména a příjmení povinného uvedeno i
obchodní jméno, pod nímž jako fyzická osoba podnikal (a ke kterému bylo zřejmě
nedopatřením připojeno označení „s.r.o.“), dovozovat, že mu podkladový rozsudek
doručen nebyl; podstatné je podle dovolatele to, že na doručence byla kromě
jména a příjmení povinného i jeho správná adresa, že povinný písemnost fakticky
převzal, že s jejím obsahem měl možnost se seznámit a že nevyužil svého práva
podat opravný prostředek.
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c /, odst. 2 a § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.) je v části týkající se výkonu platebního rozkazu důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
závěr odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti platebního rozkazu.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva,
ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování
návrhu na nařízení exekuce zkoumá – kromě jiného – také to, zda je exekuční
titul vykonatelný po stránce formální a materiální.
Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li
rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu
povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke
splnění povinnosti – tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.
Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v
něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon
rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě
soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu
vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu
soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému
povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá
možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě
apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že
soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální)
vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne.
Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti
uvedené v § 261a odst. 1 o.s.ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v
případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně
nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3
o.s.ř. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti
uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené
povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým
podkladem pro nařízení exekuce (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4.
2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9,
ročník 2004 pod poř. č. 183).
Kromě toho ovšem nutno zdůraznit, že nikoli každá (nýbrž jen výkladem
neodstranitelná) vada titulu způsobuje jeho materiální nevykonatelnost. Obsah
rozhodnutí soud, případně správní či jiný orgán vyslovuje ve výroku rozhodnutí
a jen výrok rozhodnutí je závazný. Splnění předpokladů materiální
vykonatelnosti musí proto vyplývat z výroku rozhodnutí, který však lze (a v
případě potřeby, jak je tomu v souzené věci, je nutno) vykládat v souvislosti
se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace oprávněného a
povinného) nebo s odůvodněním, jestliže to obsah výroku blíže ozřejmuje a
lze-li jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených
povinností s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce
(Občanský soudní řád, komentář - II. díl, C.H. Beck, 7. vydání, Praha 2006,
str. 1426). Soud se tedy může uchýlit i k odůvodnění rozhodnutí, avšak jen k
tomu účelu, aby výrok náležitě vyložil, nikoli aby jej doplňoval či opravoval
(V. Kurka, L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004,
str. 310).
V daném případě usnesení soudu prvního stupně sice odůvodnění neobsahuje (k
ustanovení § 169 odst. 2 o.s.ř. srov. výklad podaný v témže komentáři I. díl,
C.H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, str. 765, čtvrtý odstavec vysvětlivky č. 6),
je však mimo jakoukoli pochybnost, že vyhověl-li soud žalobě o zaplacení částky
3.780,- Kč a náhrady nákladů řízení spočívajících v částce 500,- Kč za
zaplacený soudní poplatek, vydáním platebního rozkazu (viz ostatně referát
soudce na č.l. 11 připojeného spisu zn. 35 C 133/98), nemůže vést k závěru o
materiální nevykonatelnosti platebního rozkazu pouhá okolnost, že na jeho
originále (č.l. 12 spisu téže zn.) chybí ve výroku u částky 3.780,00 označení
měny (nalézací soud ostatně ve výroku použil výslovně formulaci, že „ukládá
odpůrci, aby… zaplatil …“, nemá tedy pravdu odvolací exekuční soud, uvádí-li v
odůvodnění napadeného rozhodnutí, že v titulu „není uvedeno, co má povinný v
počtu 3.780,00 vydat“), a že u náhrady nákladů řízení je namísto správného
textu „500,- Kč“ zcela zjevně chybou (překlepem) v psaní uvedeno „500,-
Kř“.
Protože tedy, jak vyplývá z výše uvedeného, spočívá napadené rozhodnutí v této
části na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud je bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v tomto
rozsahu zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Správný je naopak právní závěr odvolacího soudu o formální nevykonatelnosti
druhého k výkonu navrženého rozhodnutí, tedy rozsudku sp. zn. 11 C 103/98,
odůvodněný zjištěním, že byl-li jako adresát zásilky na doručence (viz č.l. 30)
označen subjekt S. W. s.r.o. nelze rozsudek považovat za řádně doručený
povinnému, jímž je fyzická osoba. V tomto směru je závěr odvolacího soudu v
plném souladu s ustálenou judikaturou, dovolací soud se tedy ztotožňuje se
závěry uvedenými ve druhém odstavci třetí strany napadeného usnesení na č.l.
32.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí v této části
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) dovolání v tomto rozsahu jako nedůvodné podle § 243b odst. 2
části věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Vladimír Mikušek,
v. r.
předseda senátu