20 Cdo 2051/2024-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci navrhovatele S. B., zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, za účasti J. L., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o uznání cizího rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 283/2021, o dovolání Jiřiny Lánové proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2024, č. j. 11 Co 184/2023-260, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Dovolatelka je povinna zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Martiny Hrbatové.
1. Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 11 Co 184/2023-260, změnil k odvolání J. L. (dále rovněž „dovolatelka“ či „účastnice“) rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 15. 5. 2023, č. j. 13 C 283/2021-174, tak, že se v České republice uznává „Rozhodcovský rozsudok Rozhodcovského súdu v Žiline“, se sídlem v Žilině, Jánošíkova 264, Slovenská republika, ze dne 12. 4. 2016, č. k. RRS 2015/25
2. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že navrhovatel jakožto věřitel a B. L. s dovolatelkou v pozici dlužníků (dále „dlužníci“) uzavřeli dne 11. 7. 2011 smlouvu o půjčce (dále „smlouva o půjčce“) obsahující v čl. II bodu 6 ujednání, že spory vzniklé z této smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení před rozhodčím soudem v Žilině (zřízení, statut a jednací řád byly podle obsahu smlouvy zveřejněny v Obchodním věstníku č. 207A dne 27. 10. 2008). Navrhovatel se žalobou doručenou dne 30. 12. 2014 Okresnímu soudu v Šumperku domáhal po dlužnících plnění z výše uvedené smlouvy o půjčce, avšak jmenovaný soud k námitce dlužníků usnesením ze dne 29. 6. 2015, č. j. 218 C 64/2014-34 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 69 Co 292/2015-45), řízení zastavil pro nedostatek své pravomoci. Návrhem ze dne 31. 7. 2015 bylo u pravomocného Rozhodčího soudu v Žilině zahájeno rozhodčí řízení skončené vydáním rozhodčího rozsudku ze dne 12. 4. 2016 pod č. k. RRS 2015/25 (dále „exekuční titul“), na jehož základě uložil jediný rozhodce Mgr. Imrich Šimulák dlužníkům povinnost společně a nerozdílně zaplatit navrhovateli částku 804 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 804 000 Kč od 5. 1. 2012 do zaplacení a se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z částky 804 000 Kč od 5. 1. 2012 do zaplacení, jakož i soudní poplatek za rozhodčí řízení (1 785 EUR) a náklady právního zastoupení ve výši 29 750 Kč. Okresní soud v Bánské Bystrici na základě žaloby dlužníků rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. k. 63Cr/6/2016-144, v plném rozsahu zrušil exekuční titul, jelikož dne 5. 4. 2016 byl na majetek B. L. prohlášen konkurs. K odvolání navrhovatele Krajský soud v Bánské Bystrici rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 43CoR/3/2019-217, prvostupňové rozhodnutí potvrdil pouze ohledně B. L., ve vztahu k dovolatelce rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Bánské Bystrici k dalšímu řízení, jelikož na straně dlužníků šlo o samostatné společenství, takže účinky konkursu nemohly dopadat i na dovolatelku. Okresní soud v Bánské Bystrici posléze rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. k. 63Cr/6/2016-268, žalobu dovolatelky zamítl a Krajský soud v Bánské Bystrici rozsudkem ze dne 10. 3. 2021, č. j. 43CoR/4/2020-310, toto rozhodnutí potvrdil.
3. Dne 22. 6. 2016 pověřil Okresní soud v Šumperku (dále „exekuční soud“) vedením exekuce podle exekučního titulu soudní exekutorku JUDr. Janu Fojtovou, Exekutorský úřad Pelhřimov (dále „soudní exekutorka“), jejímž usnesením ze dne 10. 8. 2016, č. j. 049 EX 00128/16-008, byla připuštěna záměna účastníků na straně oprávněného podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 6. 2016 z navrhovatele na J. M. (dále „pozdější oprávněný“). Usnesením exekučního soudu ze dne 19. 5. 2021, č. j. 4 EXE 1377/2016-191, byla exekuce odložena do pravomocného skončení řízení o návrhu na zastavení exekuce. Navrhovatel byl následně vyzván k předložení prohlášení o vykonatelnosti exekučního titulu nebo k rozhodnutí o jeho uznání.
4. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že navrhovatel je aktivně legitimován k podání návrhu na uznání slovenského rozhodčího nálezu pro území České republiky, je-li „adresátem“ exekučního titulu, na čemž postoupení pohledávky v rámci exekuce nic nemění. Účastnici přitom nepřísluší vznášet námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Rozhodčí doložka je platným ujednáním, což potvrdily ve svých rozhodnutích soudy České i Slovenské republiky (viz shora). Při aplikaci § 36 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále „z. r. ř.“), se podle českého práva pouze zkoumá přípustnost doložky (arbitrabilita); další hmotněprávní podmínky platnosti smlouvy je nutno vyhodnotit již podle práva slovenského (tj. podle zákona č. 244/2002 Z. z., o rozhodcovskom konaní). Dlužníci se zjevně dopustili zneužití práva, jestliže ve sporu před českými soudy namítali s odkazem na rozhodčí doložku pravomoc rozhodčího soudu a tuto rozhodčí doložku začali později v různých řízeních rozporovat. Smlouva o půjčce nezakládala spotřebitelský vztah a dlužníci nebyli ani v postavení kvalifikované slabší strany, spočíval-li účel smlouvy v investici do společného podnikání na realitním trhu.
Rozpor s veřejným pořádkem soudy neshledaly ani ve výši exekučním titulem přiznané smluvní pokuty.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala účastnice dovolání, v němž dovolacímu soudu předložila k řešení dvě otázky, a to a) nemožnost vznést námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, uveřejněném pod číslem 2/2010 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 763/2000, dále b) neplatnost rozhodčí doložky, při jejímž řešení odvolací soud nerespektoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. 20 Cdo 676/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
6. Dovolatelka poukazovala na nedostatek legitimace navrhovatele, jenž postoupil exekvovanou pohledávku a řízení o uznání cizozemského rozhodnutí zahájil až poté, co nastaly účinky postoupení. Odvolací soud se námitkami účastnice ohledně legitimace navrhovatele nezabýval (tudíž k této otázce neprováděl dokazování), čímž krátil dovolatelčina procesní práva. Strany smlouvy o půjčce podrobily její právní režim českému právnímu řádu a podle české právní úpravy se tak měla posuzovat i platnost rozhodčí doložky. Rozhodčí soud v Žilině není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 z. r. ř., nebyl zřízen zákonem, ale soukromou právnickou osobou. Jelikož rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení osoby rozhodce, je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neplatná pro rozpor se zákonem. Smlouva o půjčce byla uzavřena mezi českými subjekty, jde tedy o ryze vnitrostátní vztah, a převedením kompetence rozhodovat spor z této smlouvy slovenským rozhodcem došlo k „obejití neplatnosti rozhodčí doložky“ z pohledu českého práva. Navrhovatel přitom k některým osobám působícím při Rozhodčím soudu v Žiline zachovával osobní vazby.
7. K dovolání se vyjádřil navrhovatel nesouhlasně s tím, že veškeré námitky proti platnosti rozhodčí doložky měla účastnice uplatnit v řízení u exekučního soudu. Podle hodnocení českých i slovenských soudů jde o platnou rozhodčí doložku i exekuční titul.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o předmětném dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (viz § 240 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě v tomto ustanovení uvedené, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Dovolatelkou velmi obecným způsobem předestřená otázka ad a), tj. nemožnost vznášet námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z pozice dlužníka, představuje pouhý nesouhlas s poněkud nadbytečně odvolacím soudem vyjádřenými pasážemi odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž dovolatelka své námitky neformulovala dostatečně určitě, aby jejich prostřednictvím přípustnost dovolání k otázce pro řešení věci rozhodné vymezila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2486/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3279/2018). Dovolatelkou zmiňovanou aktivní legitimací v „uznávacím“ řízení totiž musí disponovat samotný účastník rozhodčího (či jiného nalézacího) řízení, v jehož prospěch byl rozhodčí nález (podkladové rozhodnutí či exekuční titul) vydán a který zahájil exekuční řízení (podal exekuční návrh), přičemž následné postoupení pohledávky na osobu pozdějšího oprávněného v průběhu exekuce nemůže na této skutečnosti (oprávněnosti k podání návrhu na uznání cizího rozhodnutí) cokoli změnit (k tomu se nenabízí ani žádný rozumný důvod). Na řešení otázky platnosti postoupení exekvované pohledávky (ve vazbě na legitimaci navrhovatele řízení o uznání cizího rozhodnutí) proto napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
10. Prostřednictvím otázky ad b) dovolatelka toliko polemizuje se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. 20 Cdo 676/2016, uveřejněném pod číslem 54/2018 Sb. rozh. obč. (dále „R 54/2018“), z něhož se podává, že u stálého rozhodčího soudu zřízeného podle § 12 zákona č. 244/2002 Zbierky zákonov Slovenské republiky jsou pravidla rozhodčího řízení a seznam rozhodců objektivně známy (zveřejněny v Obchodním věstníku a dostupné v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti Slovenské republiky), jejich změny jsou časově zařaditelné, podléhají též povinnosti zveřejnění a svým charakterem je takový soud srovnatelný se stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 z. r. ř., dosahuje tedy vyšší kvality než právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 z. r. ř. Rozhodčí doložku přenášející kompetenci na rozhodcovský soud zřízený ve smyslu § 12 zákona č. 244/2002 Z. z. tudíž nelze hodnotit jako netransparentní.
11. Z uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu je tak zřejmé, že se odvolací soud od citovaného R 54/2018 při řešení dané otázky neodchýlil, z čehož současně plyne, že dovolatelkou ohlášená judikatura (v podobě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném pod číslem 121/2011 Sb. rozh. obč.) není v poměrech posuzované věci přiléhavá, byl-li Rozhodcovský soud v Žilině zřízen (a rozhodce ustanoven) v souladu s § 12 zákona č. 244/2002 Z. z.
12. Ohledně v dovolání vyjádřených dalších námitek („nad rámec“ otázek předestřených) co do údajné provázanosti navrhovatele a Rozhodcovského soudu v Žilině či značné nerovnováhy v právech spotřebitelů dovolatelka nezvolila ve smyslu § 237 o. s. ř. žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání. V neposlední řadě otázku „neplatnosti rozhodčí doložky“ dovolatelka formulovala zcela vágně, a tudíž za účelem založení přípustnosti dovolání neefektivně.
13. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (viz § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 12. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu