20 Cdo 2067/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci obchodní společnosti V. f.,
a.s., o návrhu M. B., na obnovu řízení, ve věcech vedených u Krajského
obchodního soudu v Brně pod sp. zn. zn. B 603/12, F 8404/96 a B 603/15, F
22207/98, o dovolání M. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.
května 1999, č.j. 5 Cmo 114/99-255, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský obchodní soud v Brně zamítl usnesením ze dne 30. března 1999, č.j. B
603/12, F 8404/96, B 603/15, F 22207/98-239, návrh M. B., došlý soudu dne 29.
ledna 1999 (č.l. 212-214) a doplněný podáními z č.l. 222-224 a 237-238, na
obnovu řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. B 603/12, F 8404/96, kde
k návrhu z č.l. 109-111, doplněnému podáním z č.l. 129, soud prvního stupně
usnesením ze dne 29. května 1996, č.j. B 603/12, Firm 8404/96-131, povolil
mimo jiné zápis změny obchodního jména obchodní společnosti M. v. i. f., a.s.,
na V. f., a.s. (dále též jen „akciová společnost\"), jakož i zápis změny
předmětu podnikání akciové společnosti, do obchodního rejstříku. Současně
zamítl v témže návrhu uplatněný požadavek na obnovu řízení ve věci vedené u
téhož soudu pod sp. zn. B 603/15, F 22207/98, kde k návrhu z č.l. 179-181 soud
prvního stupně usnesením ze dne 24. listopadu 1998, č.j. B 603/15, Firm
22207/98-209, mimo jiné povolil další změnu předmětu podnikání akciové
společnosti. Soud - odkazuje na ustanovení § 94 odst. 1 a § 228 odst. 1 písm.
a/ a b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"), jakož i na
ustanovení § 131 a § 183 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.\") -
odůvodnil zamítnutí návrhu na obnovu řízení v obou věcech tím, že Ing. B. nebyl
účastníkem řízení, o jejichž obnovu jde, takže mu ani nenáleží právo požadovat
jejich obnovu.
K odvolání jmenovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31.
května 1999, č.j. 5 Cmo 114/99-255, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Ing. B. nebyl
účastníkem řízení, jejichž obnovu navrhuje, a tudíž ani oprávněným podat návrh
na jejich obnovu. Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl s
odůvodněním, že nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Ing. M. B. (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu
včas dovolání, namítaje, že mu soudy obou stupňů bylo „hrubě odepřeno\" právo
na vydání zákonného rozhodnutí po věcném přezkumu jeho návrhu nezávislým
soudním orgánem. Konkrétně oběma soudům vytýká, že jej vylučují jako účastníka
řízení o povolení obnovy řízení, v nichž byly do obchodního rejstříku vedeného
u soudu prvního stupně zapsány u společnosti, jejímž je akcionářem,
neexistující skutečnosti, respektive byly zapsány změny skutečností, které
právně nemohly nastat, a jejichž zápis do obchodního rejstříku zásadním
způsobem změnil jeho právní postavení jako akcionáře (šlo o záležitost týkající
se tzv. „přeměny\" investičního fondu na akciovou společnost běžného typu).
Soudu prvního stupně, který v řízeních, o jejichž obnovu jde, rozhodl o změně
zápisu v obchodním rejstříku, dovolatel dále vytýká, že usneseními, jimiž zápis
povolil, zásadně pochybil, znejistil a ohrozil chráněné postavení akcionářů
investičního fondu. Odtud dovolatel vyvozuje, že jako akcionář, do jehož
právního postavení soud takto zasáhl, je účastníkem příslušného řízení, a
uzavírá, že by bylo hrubým porušením ústavního práva na zákonný a spravedlivý
proces ve smyslu článku 38 Listiny základních práv a svobod, kdyby soud
rozhodoval „o změně práv osob\" bez jakékoliv jejich účasti na řízení, s tím,
že toto vylučuje i článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Proto dovolatel (akcentuje zásadní právní význam řešené
otázky) požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel výslovně neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených
v ustanovení § 241 odst. 3 pod písmeny a/ až d/ o. s. ř., po obsahové stránce
jsou však jeho námitky podřaditelné dovolacímu důvodu ve smyslu § 241 odst. 3
písm. a/ o. s. ř., kterým lze odvolacímu soudu vytýkat, že v řízení došlo k
vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. Tvrdí-li totiž dovolatel, že mu soudy obou
stupňů odepřely právo na projednání věci před soudem, jelikož jej nepokládaly
za účastníka řízení, pak v intencích § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. namítá, že
jako účastníku řízení mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost před soudem jednat.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239
o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání
přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, a
napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1
pod písmeny b/ až f/ o. s. ř.
Podmínky přípustnosti stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje,
neboť rozhodnutí (usnesení) o povolení obnovy řízení (§ 234 odst. 1 o. s. ř.)
není ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. rozhodnutím ve věci samé (shodně srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a argumentaci tam rozvedenou).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení
spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s
výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a
rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost
dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí,
ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu
spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání
rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se
skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je
přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch
procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení
jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování
postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy)
a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při
rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998
a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení dovolatele, že jej soudy vylučují jako účastníka řízení o povolení
obnovy řízení, je zjevně neopodstatněné.
Podle § 234 odst. 1 o. s. ř. návrh na obnovu řízení soud usnesením buď zamítne,
nebo obnovu řízení povolí. Dle odstavce 2, zamítá-li soud návrh na obnovu
řízení proto, že jej podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, nemusí nařizovat
jednání.
Rozhodovací praxe soudů je jednotná potud, že z povahy obnovy řízení jako
mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního
stupně nebo odvolacího soudu (srov. § 228 odst. 1 o. s. ř.) plyne - a
ustanovení § 228, § 234 a § 235 o. s. ř. to dokládají - že návrh na obnovu
řízení může podat jen účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce
z důvodu universální nebo singulární sukcese, přičemž také ostatní účastníci
řízení (ti, jež navrhovatel obnovy jako účastníky případně označí) nemohou být
osobami odlišnými od účastníků řízení, o jehož obnovu jde, popřípadě jejich
právních nástupců z důvodu universální nebo singulární sukcese (srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a z dříve publikované judikatury např. rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ČSR z 30. března 1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, uveřejněný pod číslem 19/1986
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo směrnici pléna bývalého Nejvyššího
soudu o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském
soudním řízení u soudů prvního stupně, uveřejněnou pod číslem V/1968 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 49).
Účastníkem řízení o obnově je vždy i osoba, která návrh na obnovu řízení podala
(navrhovatel). Okolnost, že navrhovatelem obnovy není žádný z původních
účastníků řízení, o jehož obnovu jde (a původními účastníky je nutno rozumět
nejen osoby, s nimiž soud v řízení jako s účastníky jednal, nýbrž i ty, jež
pominul, ač účastníky řízení byly rovněž), se projevuje věcným rozhodnutím o
návrhu, to jest tím, že soud návrh ve shodě s ustanovením § 234 odst. 2 o. s.
ř. zamítne pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatele k jeho podání
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 1999, sp. zn. 21 Cdo
2588/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod
pořadovým číslem 43). Takto bylo postupováno i v uvedené věci.
Soudy tedy dovolateli neupřely - jak se mylně domnívá - možnost jednat před
nimi jako účastník řízení o obnově, nýbrž (jen) řešily jinak otázku, jež je
rozhodná pro závěr o možnosti návrhu vyhovět (otázku, zda byl účastníkem
řízení, o jejichž obnovu jde). Případné pochybení soudu při hodnocení otázky,
zda lze povolit obnovu řízení (zda návrh nebyl podán osobou neoprávněnou), je
omylem v právním posouzení předpokladů pro povolení obnovy (srov. i § 234 odst.
1 o. s. ř.), nikoli vadou, kterou by dovolateli byla odnímána možnost jednat
před soudem rozhodujícím o obnově řízení.
Dovolatel dále připíná tvrzené vady řízení k řízením, o jejichž obnovu žádá.
Zde jeho argumentace neobstojí již proto, že okolnost, že zmatečností bylo
postiženo soudní řízení, jehož se týká projednávaný návrh na obnovu řízení
(tzv. nalézací řízení), nezakládá vadu řízení o obnově (shodný závěr Nejvyšší
soud formuloval např. v usnesení ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod pořadovým
číslem 45 nebo v usneseních ze dne 22. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 73/2000 a 20
Cdo 889/2000 a v usneseních ze dne 28. června 2000, sp. zn. 31 Cdo 2089/99, 31
Cdo 2316/99 a 31 Cdo 2788/99, ve kterých řešil typově shodnou problematiku).
Již na tomto základě lze tudíž uzavřít, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm.
f/ o. s. ř. postiženo není.
Zbývá dodat, že tvrzení o zmatečnosti řízení se (objektivně) nemůže prosadit
ani prostřednictvím úvah, jež dovolatel uplatňuje na podporu závěru, že jako
akcionář měl být účastníkem rejstříkového řízení o zápisu změny předmětu
podnikání akciové společnosti (co do „přeměny\" investičního fondu na akciovou
společnost běžného typu).
Otázkou, zda akcionář je účastníkem řízení o zápisu změn týkajících se akciové
společnosti do obchodního rejstříku, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze
dne 17. listopadu 1997, sp. zn. 1 Odon 3/97, a zodpověděl ji záporně. Toto
usnesení Nejvyššího soudu přitom bylo přezkoumáno Ústavním soudem, který
usnesením ze dne 18. května 1999, sp. zn. I ÚS 185/98 (uveřejněným v příloze
III časopisu Soudní judikatura, ročník 1999, pod pořadovým číslem 15, str.
16-18), ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud uzavřel, že v rejstříkovém řízení
se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo
povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního
rejstříku, s tím, že pro případ, že by práva těchto osob mohla být dotčena
nezákonností rozhodnutí, na jehož základě k příslušnému zápisu do obchodního
rejstříku dochází, poskytuje zákon ochranu těmto právům tam, kde to považuje za
potřebné, jiným způsobem (ustanovení § 131 odst. 1 a § 183 obch. zák.).
Ústavní soud pak přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že akcionáři akciové
společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení o zápisu změn týkajících se
této akciové společnosti.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle
§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová