20 Cdo 2118/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné zdravotní pojišťovny České republiky, proti povinnému M.
Š., zastoupenému advokátem, pro 685.469,- Kč srážkami ze mzdy, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. E 2557/2004, o dovoláních
oprávněné a povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
30. 11. 2004, č.j. 21 Co 543/2004-15, takto :
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004, č.j.
21 Co 543/2004-15, se v části, jíž bylo změněno usnesení Okresního soudu v
Hradci Králové ze dne 27. 9. 2004, č.j. E 2557/2004-7, tak, že návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí platebních výměrů z 10. 12. 1996, č. 4140401936 a
2140401945, se zamítá, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu
řízení.
II. Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 30. 11. 2004, č.j. 21 Co 543/2004-15, se v části, jíž bylo potvrzeno
usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2004, č.j. E
2557/2004-7, odmítá.
Usnesením ze dne 27. 9. 2004, č.j. E 2557/2004-7, Okresní soud v Hradci
Králové nařídil podle platebních výměrů z 10. 12. 1996, č. 4140401936, z 10.
12. 1996, č. 2140401945 a z 8. 4. 2004, č. 2140400536, k vydobytí pohledávek v
celkové výši 685.469,- Kč (115.444,- Kč, 267.561,- Kč a 302.464,- Kč) výkon
rozhodnutí srážkami ze mzdy (příjmu), na kterou má povinný nárok u označeného
plátce.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 11. 2004, č.j. 21 Co
543/2004-15, k odvolání povinného rozhodnutí soudu prvního stupně v části, jíž
byl nařízen výkon rozhodnutí podle platebního výměru z 8. 4. 2004, č.
2140400536, k vydobytí pohledávky 302.464,- Kč, potvrdil (výrok I.), v části,
jíž byl nařízen výkon rozhodnutí podle platebních výměrů z 10. 12. 1996, č.
4140401936 a č. 2140401945, k vydobytí pohledávek 115.444,- Kč a 267.561,- Kč,
změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl (výrok II.), a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Výrok, jímž
usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí zamítl, odvolací soud opřel o zjištění, podle něhož platební výměry
z 10. 12. 1996 nabyly právní moci 8. 1. 1997, resp. 23. 1. 1997; protože
povinný uplatnil v odvolání námitku promlčení, odvolací soud uzavřel, že právo
vymáhat pojistné a penále je ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 a § 19 zákona č.
592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění ve znění pozdějších
předpisů, promlčeno. Jelikož předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí –
platebního výměru z 8. 4. 2004, č. 2140400536, který nabyl právní moci 30. 4.
2004 a stal se 18. 5. 2004 vykonatelným – byly splněny, odvolací soud v této
části usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo usnesení soudu prvního
stupně změněno (výrok II.), napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). První z
dovolacích důvodů se připíná k výtce, že odvolací soud nezjišťoval skutečnosti
rozhodné pro stavení běhu promlčecí doby vymezené ustanoveními § 16 odst. 2 a §
19 zákona č. 592/1992 Sb. Oprávněná totiž v minulosti podala několik návrhů na
výkon rozhodnutí k vymožení pohledávek z uvedených platebních výměrů, přičemž
některá vykonávací řízení dosud probíhají, takže promlčecí doba neběží.
Naplnění druhého dovolacího důvodu spatřuje dovolatelka v nesprávném, resp.
předčasném závěru o promlčení práva vymáhat exekučními tituly předepsané
pojistné a penále. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí v napadené části
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný dovoláním, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o.s.ř., napadl rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo usnesení
soudu prvního stupně potvrzeno (výrok I.). Ve vztahu k řízení o výkon
rozhodnutí namítá, že odvolací soud „jednal“ bez jeho účasti, takže se k
okolnostem předcházejícím vydání platebního výměru z 8. 4. 2004 nemohl
vyjádřit. Všechny ostatní výtky směřují proti správnímu řízení, jež vydání
exekučního titulu předcházelo, a proti samotnému platebnímu výměru, který je
podle dovolatele „nepřesný“ a „nesprávný.“ Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí
v napadené části zrušil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání oprávněné je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ ve
spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje
proti rozhodnutí (jeho části), kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud
prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, a je i
opodstatněné.
Bez zřetele k tomu, zda řízení trpí vadou dovolatelkou vytýkanou (vady
vyjmenované v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. namítány
nebyly a z obsahu spisu nevyplývají), neobstojí (dovoláním zpochybněný) právní
závěr o promlčení práva vymáhat pojistné a penále přiznané oběma platebními
výměry; ten totiž – logicky – předpokládá, že námitkou promlčení se odvolací
soud zabývá již v té fázi výkonu rozhodnutí, jež jeho nařízení předchází.
Soudní praxe – po desítky let ustálená – dovodila, že promlčení
vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §
268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení
výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18.
2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/). K předpokladům
nařízení výkonu rozhodnutí nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že
pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou
promlčení se soud v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, zabývat
nemůže. Právní praxe sice vyslovila též názor, že v těch výjimečných případech,
kdy by povinný k tomu měl příležitost a námitku promlčení vznesl ještě před
nařízením výkonu rozhodnutí, lze připustit, aby soud návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí, obdobně jako při prekluzi
práva, pozbylo způsobilosti být titulem (uplatnil se zde argument, že nařízení
výkonu, který by bylo třeba ihned zastavit /byť i bez návrhu/, „neodpovídá
zákonu,“ srov. JUDr. Kurka, JUDr. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení,
Linde, Praha 2004, str. 307); o takový případ však v souzené věci nejde. Je
tomu jednak proto, že námitku promlčení vznesl povinný teprve v odvolacím
řízení, tedy poté, co soud prvního stupně výkon rozhodnutí nařídil, a jednak
proto, že k tomu, aby učinil právní závěr, zda je právo vymáhat platebními
výměry přiznané pojistné a penále promlčeno, musí soud učinit příslušná
skutková zjištění, tedy provést dokazování, k čemuž je ovšem nutno nařídit
jednání. To však soudu pro rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí občanský
soudní řád nepředepisuje (k tomu srov. § 253).
Odvolací soud – vycházeje z právního závěru odporujícího standardní
judikatuře – věc posoudil nesprávně; protože rozhodnutí (v napadené části),
které na tomto posouzení spočívá, správné není, Nejvyšší soud je bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.), aniž bylo nutno se zabývat otázkou případného stavení
promlčecí doby, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání povinného není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanoveni § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných
ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po
právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem
je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož užití je v
dovolání ohlášeno.
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost může být založena toliko
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze účinně vytýkat vady řízení
odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Stranou pozornosti
dovolacího soudu proto zůstala výtka, že se povinný nemohl v řízení před
odvolacím soudem vyjádřit k okolnostem daňových dluhů.
Dovolatel netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné (výslovně
nezmiňuje otázky, jež podle jeho názoru splňují kritéria § 237 odst. 3 o.s.ř.),
a hodnocením argumentace podřaditelné důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
V souladu s ustanovením § 261 o.s.ř. soud při věcném posuzování návrhu
na výkon rozhodnutí zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem,
který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální,
zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v
takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.),
zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená
jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda
navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1
o.s.ř.). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí včetně postupu orgánu v
řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo. Obsahem rozhodnutí, jehož
výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i
při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce).
Není-li dovolání povinného přípustné podle žádného v úvahu
připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§
243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu