20 Cdo 2134/2025-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9 - Proseku, Prosecká 851/64, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému J. H., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 79 592,69 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 13 EXE 232/2014, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2023, č. j. 24 Co 1160/2023-261, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 8. 2022, č. j. 5 Co 916/2022-146, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 24. 5. 2022, č. j. 13 EXE 232/2014-80, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem JUDr. Igorem Olmou, Exekutorský úřad Svitavy (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 111 EX 161/14, pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 79 592,69 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu
podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného dne 13. 2. 2013 rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem pod č. j. R - P 7724/2012 (dále „exekuční titul“). 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 23. 6. 2011 byla mezi oprávněnou a povinným uzavřena dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem č. 1057471115 (dále „dohoda“), z níž vyplývá, že oprávněná je nabyvatelem pohledávky společnosti GE Money Bank, a. s. (dále „původní věřitel“), z úvěrové smlouvy č. 0185586422 ve výši 100 498,03 Kč sestávající z jistiny ve výši 70 870,76 Kč, úroků ve výši 9 665,47 Kč a smluvní pokuty ve výši 19 958,80 Kč s tím, že pohledávka je navyšována o úroky z prodlení v zákonné výši od 18.
4. 2011 do zaplacení. Účastníci se dohodli, že pokud povinný nezaplatí do deseti dnů od uzavření dohody celou pohledávku, bude jeho dluh navýšen o smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu, avšak původní dluh včetně smluvní pokuty nazvaný jako konečný závazek ve výši 125 622 Kč může povinný splácet v 60 měsíčních splátkách po 2 094 Kč. Pro případ prodlení se splácením konečného závazku delšího deseti dnů nastane okamžitá splatnost celého dluhu s tím, že pak povinný bude povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění.
3/ Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 5. 2023, č. j. 20 Cdo 1063/2023-204, k dovolání povinného označená usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení se závazným pokynem, aby se soud zabýval otázkou, zda oprávněná před uzavřením dohody s povinným prověřila jeho úvěruschopnost v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“), a vyhodnotil, zda oprávněná nezneužila obtíží povinného k prosazení podmínek příčících se dobrým mravům, resp. zda hlavním smyslem dohody nebylo zatížit povinného dalšími dluhy.
4/ Soud prvního stupně v následně vydaném usnesení ze dne 14. 8. 2023, č. j.
13 EXE 232/2014-238, exekuci zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení mezi účastníky (výroky II a III), rozhodl o vyplacení částky 8 355 Kč představující dosud vymožené náklady exekuce povinnému (výrok IV) a současně zrušil dosud vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce (výrok V), dospěl-li na základě doplněného dokazování k závěru, že oprávněná úvěruschopnost povinného před uzavřením dohody neprověřovala a neměla ani zájem mu poskytovat jakékoli beneficium splácení, nýbrž vědomě směřovala k tomu, aby s jeho souhlasem postoupenou pohledávku uměle během velmi krátké doby navýšila nejprve o 25 % a následně o smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně pro případ neplnění splátkového kalendáře.
Jednalo se o promyšlený konstrukt zneužívající svízelné situace povinného. Jen stěží mohla oprávněná předpokládat, že povinný jako dlužník dostojí svému závazku a dlužnou pohledávku ve výši 100 498,03 Kč uhradí ve lhůtě 10 dnů. Oprávněná věděla, že se povinný dostal do prodlení s úhradou pohledávky již ve vztahu k původnímu věřiteli a že ten mu poskytl možnost nového splátkového kalendáře, aby následně pohledávku v její neuhrazené výši postoupil oprávněné. Dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem se proto ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále „obč. zák.“), jako absolutně neplatná příčí dobrým mravům, a neplatná je proto též na ni navázaná smlouva rozhodčí. Absencí pravomoci rozhodce vydat exekuční titul je odůvodněno zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). 5/ Odvolací soud k odvolání oprávněné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 13. 11. 2023, č. j. 24 Co 1160/2023-261, a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i právní závěry, na jejichž základě byla exekuce zastavena. 6/ Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek a/ zda „lze bez posouzení specifických okolností podoby konkrétních závazků dlužníka a v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, ze dne 14.
8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1632/2018, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1449/2019) dospět k závěru, že uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem je pro dlužníka nevýhodné, pokud dohoda oproti původnímu závazku snižuje podstatně splátky dlužníku a prodlužuje mu dobu splácení, byť s navýšením o 25 % v důsledku sjednané smluvní pokuty (kterou však judikatura Nejvyššího soudu ČR neshledala jako nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy)“, jež byla řešena dovolacím soudem v usnesení ze dne 2.
května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1063/2023, a má být posouzena jinak, b/ zda „lze, aby nesplnění takové povinnosti stanovené takovýmto ustanovením byla věřiteli vytýkána a aby z jejího nesplnění byly vyvozovány důsledky“, uvádí-li výslovně § 22 odst. 3 zákona č.
145/2010 Sb., „že se na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, použijí jen určitá ustanovení, přičemž v tomto výčtu není ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. týkající se samotného posouzení úvěruschopnosti“ a c/ „Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře opakovaně (konstantně) dospěl k závěru, že dohoda o uznání dluhu, v níž se věřitel a dlužník dohodli, že pokud povinný nezaplatí do deseti dnů od uzavření dohody o uznání dluhu celou pohledávku, zaplatí v důsledku tohoto porušení smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu s tím, že takto sjednaný konečný závazek může povinný splácet ve sjednaných měsíčních splátkách, není neplatná, nepřiměřená ani v rozporu s dobrými mravy, přesto se soud prvního stupně i odvolací soud od této judikatury nakonec odchýlily, když sjednanou pokutu nyní hodnotily jako „promyšlený konstrukt zneužívající svízelné situace povinného“, přičemž dovoláním napadené rozhodnutí je tak v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7/ Nejvyšší soud dovolání oprávněné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovoláním formulované otázky (nevýhodnosti uzavřené dohody v neprospěch povinného, jakož i povinnosti prověřit schopnost povinného splácet své povinnosti při uzavírání dohody) odvolací soud vyřešil v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v (předchozím kasačním) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1063/2023, od něhož nemá dovolací soud důvod se odchýlit (jak lze dovolatelčin návrh z kontextu celého dovolání vyložit). Dospěl-li totiž Nejvyšší soud ve znamenaném rozhodnutí k závěru, že „uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti splatit úvěr v nově stanoveném termínu splatnosti, o němž účastníci v době uznání měli důvod předpokládat, že k němu dojde, představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 písm. k) a § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost dlužníka v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“, naznačil tímto způsobem, že uzavřená dohoda byla (mohla být) pro povinného jakožto spotřebitele zjevně nevýhodná, a právě z tohoto důvodu zavázal soudy nižších stupňů povinností úvěruschopnost povinného posoudit (čemuž soud prvního stupně a odvolací soud dostály).
Za této
situace dovolatelka nemohla zvolený předpoklad přípustnosti dovolání prosadit, jestliže jí předestřené otázky odvolací soud v napadeném usnesení řešil vázán v této věci vydaným (předchozím kasačním) rozhodnutím Nejvyššího soudu, aniž by se zároveň odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je mimo jiné definována zákonným požadavkem na ochranu spotřebitele (a to rovněž v exekučních poměrech, specificky pak v případech vykonávaných rozhodčích nálezů) a pro jejíž překlenutí se nenabízí žádný rozumný důvod. 8/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (viz § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.