20 Cdo 1641/2018-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v
Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené
JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí č. 135/19, proti povinné V. F., Č. K., zastoupené Mgr. Petrem Němcem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 56 127,26 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 13 EXE
2067/2014, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 24 Co 1583/2017-118, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud v Českém Krumlově pověřením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 13 EXE
2067/2014-23, pověřil vedením exekuce k vymáhání pohledávky oprávněné ve výši
56 127,26 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z této částky od 15. 11.
2011 do 31. 5. 2014 a smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z této částky od 1.
6. 2014 do zaplacení, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 540 Kč, na
základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem dne 11.
8. 2014, sp. zn. R-P 7071/2012, soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M.,
Exekutorský úřad Litoměřice.
Povinná podáním ze dne 19. 4. 2017 navrhla zastavení exekuce a současně její
odklad do rozhodnutí o návrhu o zastavení exekuce. V návrhu uvedla, že dohoda o
uznání dluhu a rozhodčí smlouva, které uzavřela s oprávněnou dne 18. 5. 2011,
jsou neplatné, neboť se příčí dobrým mravům a obchází zákon. Oprávněná jako
silnější smluvní strana donutila povinnou k převzetí závazku, o kterém obě
smluvní strany věděly, že je pro povinnou nesplnitelný a má jen vyvolat
aplikaci smluvní pokuty. Rozhodčí smlouva je pak taktéž neplatná, protože byla
přímo navázána na dohodu o uznání dluhu a tvořila s ní účelový konstrukt
zajišťující nemravné obohacení oprávněné. Vzhledem k tomu neměl rozhodce
pravomoc rozhodnout, jeho rozhodčí nález je nicotný a jsou dány důvody k
zastavení exekuce od počátku.
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. 13 EXE
2067/2014-64, návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Z provedeného
dokazování zjistil, že dne 18. 5. 2011 byla mezi oprávněnou a povinnou uzavřena
dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem č. 1037907116, jakož i rozhodčí
smlouva. Účastnice se dohodly, že pokud povinná nezaplatí do deseti dnů od
uzavření dohody o uznání dluhu celou pohledávku, pak bude její dluh navýšen o
smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu, avšak původní dluh včetně smluvní
pokuty nazvaný jako konečný závazek může povinná splácet v 59 měsíčních
splátkách po 1 000 Kč. Pro případ prodlení se splácením konečného závazku
delšího deseti dnů nastane okamžitá splatnost celého dluhu s tím, že pak
povinná bude povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající
dlužné částky po zesplatnění. V rozhodčí smlouvě bylo sjednáno, že rozhodcem
bude jedna ze šesti vyjmenovaných osob, které strana rozhodčí smlouvy doručí
žalobu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30
Cdo 3712/2012, soud uvedl, že v exekučním řízení není prostor pro autoritativní
nalézání práva, a proto exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o
spotřebitelském úvěru či rozhodčí smlouva obsahují ujednání, které by mohlo
způsobit významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch
spotřebitele. V předmětné rozhodčí smlouvě bylo dohodnuto, že spor rozhodne
jeden z konkrétně vyjmenovaných rozhodců, tedy ad hoc rozhodce, přičemž tento
seznam je neměnný. Rozhodčí smlouva tak vyhovuje závěrům judikatury Nejvyššího
soudu týkající se transparentnosti rozhodčích smluv a není neplatná pro
netransparentní výběr rozhodce či z důvodu, že volba rozhodců nebyla s povinnou
individuálně projednána. Rovněž tak rozhodčí smlouva není neplatná z důvodu
neplatnosti dohody o uznání dluhu, neboť ani tato dohoda není neplatná pro
rozpor s dobrými mravy, jak namítá povinná. Smyslem dohody o uznání dluhu bylo
umožnění splátek navýšeného dluhu v poměrně dlouhém období pěti let. Pokud by
tedy povinná řádně splácela po dobu pěti let, fakticky by zaplatila o pět
procent ročně více, než kolik činil původní dluh. Nejedná se tak o dohodu,
která by způsobovala nerovnováhu mezi účastnicemi, neboť navýšení původního
dluhu bylo kompenzováno možností dlouhodobého splácení. Nelze také opomenout,
že exekuční soud by měl přihlížet k neplatnosti právního jednání, na něž je
navázána rozhodčí smlouva, jen v případech zcela extrémních, kdy by poskytování
ochrany právu přiznanému rozhodčím nálezem bylo zcela zjevně v rozporu se
zásadami spravedlnosti. Tak tomu však v projednávané věci není.
K odvolání povinné Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 11.
2017, č. j. 24 Co 1583/2017-118, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěrem o tom, že předmětná smluvní pokuta není nepřiměřeně
vysoká a rozporná s dobrými mravy, když jde o navýšení o 5 % ročně při možnosti
splácet dluh po dobu pěti let. Soud prvního stupně taktéž při svém rozhodování
správně posoudil okolnosti uzavření rozhodčí smlouvy a její platnost, když
dospěl k závěru, že ta je uzavřena v souladu se zákonem o rozhodčím řízení a
výkonu rozhodčích nálezů, přičemž svůj závěr logicky odůvodnil. Povinnou
tvrzené vyloučení rozhodce, který byl ve sporu činným v rozhodování věci, pro
jeho poměr k oprávněné vzhledem k jeho ekonomické závislosti na ní, je pouhou
spekulací, neboť počet věcí, které ve věci konkrétního věřitele rozhoduje,
nemůže být měřítkem pro povinnou tvrzenou ekonomickou závislost.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, ve kterém namítá, že
celý obchodní konstrukt (jímž se má na mysli dohoda o uznání dluhu ze dne 18.
5. 2011, rozhodčí smlouva i na jejím základě vydaný rozhodčí nález) je
poskládaný zdánlivě z legálního jednání, avšak příčí se dobrým mravům a jeho
účelem je toliko poškození klientů a zcela neúměrné obohacení oprávněné, když
dané pak musí vést ke konstatování neplatnosti dohody o uznání dluhu i rozhodčí
smlouvy. Toto právní přesvědčení povinné je třeba pokládat za základní
(komplexní) právní otázku, kterou je třeba zodpovědět pro případ, že by
Nejvyšší soud nedal dovolatelce za pravdu v níže uvedených dílčích právních
otázkách. Povinná totiž má dále za to, že napadené usnesení závisí na vyřešení
dalších podružných otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud
podle dovolatelky nebyly vyřešeny a mají být posouzeny jinak, než jak učinil
odvolací soud. Těmito otázkami jsou:
A) Je pro příčení se dobrým mravům a obcházení zákona dle ustanovení §
39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného ke dni 15. 9. 2010 (dále
jen „OZ“), neplatná dohoda mezi věřitelem (podnikatelem) a dlužníkem
(spotřebitelem), jejímž meritem je splnění dluhu do 10 dní a tato povinnost je
zajištěna pokutou 25 % jistiny, když při uzavírání dohody obě strany vědí, že
závazek nebude ve lhůtě splněn, ale dojde k uplatnění smluvní pokuty, která má
de facto funkci poplatku za možnost splácet dluh ve splátkách? Pokud je takový
závazek neplatný, je neplatná i celá dohoda o uznání dluhu a splátkovém
kalendáři, do které byl takový závazek včleněn, jako v tomto případě?
B) Je taková dohoda neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení
§ 39 OZ, pokud je uzavřena se spotřebitelem, který není majetný, a lze
předpokládat, že uzavření takové dohody ho jen poškodí?
C) Pokud je taková dohoda neplatná jako celek, je neplatná i rozhodčí
smlouva, která byla na tuto dohodu přímo navázána, a oba dokumenty byly
uzavírány zároveň jako fakticky neoddělitelné dokumenty?
D) Příčí se dobrým mravům dle ustanovení § 39 OZ rozhodčí smlouva, která
určuje konkrétní jména rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoli možnost
spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně
podnikatel, a jsou pochyby o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli?
E) Je rozhodce Mgr. Michal Wiedermann, který je podnikatelem pravidelně
uváděn v rozhodčích smlouvách podnikatele a rozhodl ve věcech podnikatele
minimálně 7 266 rozhodčích sporů, ekonomicky závislý na podnikateli? Je takový
rozhodce ekonomicky závislý na podnikateli, pokud navíc pro sesterskou
společnost podnikatele rozhodl minimálně 621 rozhodčích sporů?
F) Je rozhodce JUDr. Eva Vaňková, která je podnikatelem pravidelně
uváděna v rozhodčích smlouvách podnikatele a rozhodla ve věcech podnikatele již
přes 11 000 rozhodčích sporů, ekonomicky závislá na podnikateli? Je takový
rozhodce ekonomicky závislý na podnikateli, pokud navíc pro sesterskou
společnost podnikatele rozhodl minimálně 27 741 rozhodčích sporů?
G) Příčí se dobrým mravům dle ustanovení § 39 OZ rozhodčí smlouva, která
určuje konkrétní jména rozhodců, včetně ekonomicky závislého rozhodce, když
spotřebitel neměl jakoukoli možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí
smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a spotřebitel nebyl informován
o tom, že jeden či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli?
H) Je rozhodce nezávislý a nestranný, protože to stanoví zákon?
I) Pokud byla uzavřena dohoda o uznání dluhu vzniklého z úvěrové smlouvy
a k této dohodě byla uzavřena rozhodčí smlouva, která uváděla: „veškeré spory
vzniklé z této Dohody nebo v souvislosti s ní, včetně sporů ze směnky vystavené
na základě této Dohody, se účastníci Dohody zavazují řešit v souladu se zákonem
č. 216/1994 Sb. v platném a účinném znění v jednoinstančním rozhodčím řízení a
to za podmínek uvedených v této Rozhodčí smlouvě uzavřené zároveň s touto
Dohodou“, měl rozhodce pravomoc rozhodovat spor i o dluh vzniklý z úvěrové
smlouvy?
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř,
a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s.
ř., neboť napadené usnesení závisí mimo jiné na vyřešení dosud Nejvyšším soudem
v úplnosti nevyřešené právní otázky, zda lze vyhovět návrhu povinného-
spotřebitele na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro
vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva, na
jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém
celkovém úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění,
které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež má být
vykonáno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými
mravy. Proto Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání povinné není důvodné.
V daném případě k podání návrhu na zastavení exekuce došlo dne 19. 4. 2017,
tedy po účinnosti zákona č. 258/2016 Sb., který zrušil ustanovení § 31 písm. g)
z. r. ř., podle něhož bylo možné před zahájením exekuce a za podmínek
předepsaných v ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) z. r. ř. ve znění do zmíněné
novely i po zahájení exekuce podat na návrh na zrušení rozhodčího nálezu,
jestliže rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské
smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo
ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Z čl. 11 bodu 1, 2
přechodných ustanovení zákona č. 258/2016 Sb. se přitom podává, že platnost
rozhodčí smlouvy uzavřené do 30. 11. 2016 se posuzuje podle zákona č. 216/1994
Sb. ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Rozhodčí řízení zahájená
na základě rozhodčích smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Za
rozhodčí řízení ve smyslu zákona o rozhodčím řízení přitom je třeba pokládat i
výkon rozhodčích nálezů [§ 1 písm. c) z. r. ř.]. To mimo jiné vede k závěru, že
platnost rozhodčí smlouvy, jež byla uzavřena do 30. 11. 2016, je namístě
projednat a posoudit podle procesních předpisů účinných do 30. 11. 2016, tedy i
podle ustanovení § 31 písm. g) a § 35 písm. b) z. r. ř. ve znění do novely č.
258/2016 Sb. Pro rozhodnutí v předmětné věci je tedy využitelná i judikatura
Nejvyššího soudu, která při posouzení, zda je namístě podle § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. zastavit exekuci vedenou na základě exekučního titulu ve formě
rozhodčího nálezu, vycházela ze znění zákona o rozhodčím řízení účinného do 30.
11. 2016.
Nejdříve je třeba se vypořádat s dílčími právními otázkami nastolenými
dovolatelkou.
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy
na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy
sama osobě vliv na platnost rozhodčí doložky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, či usnesení ze dne 23. 1. 2018,
sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (zde
smlouva o uznání dluhu), v důsledku čehož je neplatná i rozhodčí smlouva, je
však třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií
judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům,
zajištění pohledávky apod. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). Ačkoli přezkum věcné správnosti
vykonávaného exekučního titulu není v exekučním řízení přípustný, není
vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ smlouvy stala významnou pro
hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním,
jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla
či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu.
I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost
smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12.
2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném
případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda
obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se
zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§ 39 obč. zák.), resp. se zákonnými principy
ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Je proto třeba posoudit i
specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají
„sankční“ povahu, zakomponované do smlouvy o uznání dluhu. Odvolací soud
(stejně jako soud prvního stupně) se v napadeném usnesení s uvedenými požadavky
formulovanými výše v úplnosti vypořádal, když uvedl, že „navýšení závazku
povinné o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně se nejeví jako nepřiměřené a v
rozporu s dobrými mravy. Smluvní pokuta se ve světle skutečnosti, kdy povinné
byla prodloužena splatnost jejího závazku o dalších 5 let, nejeví jako
nepřiměřená sankce za porušení smluvních povinností, neboť povinná si byla
vědoma existence dluhu, jeho výše a skutečnosti, že při nedodržení svého
závazku dluh splácet na ni dopadne majetková sankce.“ Sama povinná pak ve své
svědecké výpovědi jasně uvedla, že jí šlo o získání možnosti dluh splácet, a i
přes navýšení dluhu o smluvní pokutu přivítala možnost splátek.
Dovolací soud již rovněž dovodil, že přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy
třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem případu, přičemž smluvní pokuta
sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována
ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné
podle § 39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp.
zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, či ze dne
27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). V dané věci se oprávněná s povinnou
dohodly, že pokud povinná nezaplatí do deseti dnů od uzavření dohody o uznání
dluhu celou pohledávku, pak bude její dluh navýšen o smluvní pokutu ve výši 25
% původního dluhu, avšak původní dluh včetně smluvní pokuty nazvaný jako
konečný závazek může povinná splácet v 59 měsíčních splátkách po 1 000 Kč.
Povinná tedy získala možnost dluh splácet po dobu pěti let s navýšením
původního dluhu o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně. Pro případ prodlení se
splácením konečného závazku delšího deseti dnů se dále dohodly na okamžité
splatnosti celého dluhu s tím, že pak povinná má zaplatit smluvní pokutu ve
výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění. Takto sjednané
smluvní pokuty tedy nelze ve světle výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu
považovat za rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 39 obč. zák., a to ani v
jejich součtu.
Považuje-li dovolatelka rozhodčí smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy proto,
že jí oprávněná předložila k podpisu rozhodčí smlouvu, která obsahovala
konkrétní jména „ad hoc“ rozhodců, jejichž jména při takovém výběru podle
jejího názoru nemohla nikterak ovlivnit, nelze ani této její námitce
přisvědčit. Rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti (§ 2 odst. 1
z. r. ř.), která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí
smlouvu, a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud
dovolatelka s takovým postupem souhlasila, nelze zde pro rozpor s dobrými mravy
bez tvrzení dalších důležitých okolností, které by naznačovaly či poukazovaly
na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem, jakož i obsah
samotné rozhodčí smlouvy, není v souladu s dobrými mravy, automaticky shledat
rozhodčí smlouvu neplatnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014). Sama dovolatelka v průběhu řízení uvedla, že
se obsahem rozhodčí smlouvy podrobněji nezabývala a vůči osobám rozhodců
uvedených v rozhodčí smlouvě nic nenamítala. Bylo tak nepochybně na ní, aby
předtím, než uzavřela předmětnou smlouvu, vznesla takovou výhradu a vedla
kontraktační proces způsobem, který by tomu odpovídal. Nabídka jmenovitě
určených rozhodců byla toliko standardní ofertou (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Právě v dané věci je potom
rozhodné, že dovolatelka netvrdí žádné zvláštní, mimořádné okolnosti, které by
proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, ba ani nedokládá, že by v daných
poměrech a vzhledem k jedinečnosti souzené věci byla uzavřena natolik
nespravedlivá či „nemravná“ rozhodčí smlouva, která by způsobovala významnou
nerovnováhu v jejích právech, nebo která by ji výrazně limitovala co do
efektivního uplatnění práva na spravedlivý („rozhodčí“) proces, nýbrž toliko
napadá jen samotný adhezní způsob uzavírání rozhodčí smlouvy; proto takto
prosazovanou obranu nelze považovat než toliko za účelovou, mající odvrátit
její neúspěch v rozhodčím řízení samotném. Je proto namístě (ohledně této dílčí
otázky) uzavřít, že jen z pouhé podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se
spotřebitelem podle zákona o rozhodčím řízení není v dané věci možno dovodit
její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) a tím ani důvod pro
zastavení exekuce.
Stejně tak nelze dovolatelce přisvědčit, pokud poukazuje na okolnost, že v
rozhodčí smlouvě dohodnuté osoby (představující potenciální rozhodce) oprávněná
uvádí opakovaně v „tisících“ rozhodčích doložkách – což podle jejího názoru
implikuje jejich „ekonomickou závislost“ (s důsledky rozporu rozhodčí smlouvy s
dobrými mravy). Jednak opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv
totiž takovou ekonomickou závislost bez pochyb ještě nedokládá, a jednak i
kdyby byla skutečně dána, může představovat toliko dovolatelný indikátor (snad
možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 zákona o
rozhodčím řízení; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího
neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho
osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a
rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též
objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními
okolnostmi dané věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012
(uveřejněném pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
dospěl k závěru, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jenž je
určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k
vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když
je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům
dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti
nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je
rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením
či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k
účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp.
vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku lze však pochopitelně
ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce
např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako
obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a
nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené
věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo
v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím
soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat
opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje. Ani v případě, že by dovolatelka
namítala podjatost rozhodce z totožných důvodů (které uvádí nyní) již v
samotném rozhodčím řízení, nemohla by být s návrhem na vyloučení rozhodce
úspěšná. K čemuž se poznamenává, že nerozhodné je z tohoto důvodu i její
tvrzení, že vzhledem k tomu, že nevěděla, že oprávněná zapisuje do rozhodčích
smluv stále stejná jména, nemohla námitku podjatosti namítat, neuvedla-li
zároveň žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno vyloučení rozhodce
vskutku relevantně dovozovat; ostatně bylo na ní, aby si takové informace
opatřila již tehdy (obdobná povinnost stíhá v soudním řízení účastníka, který
míní vznést námitku podjatosti soudce).
K dovolatelčině otázce formulované pod bodem 7. písm. I) je namístě
konstatovat, že tuto argumentaci uvedla poprvé až v dovolacím řízení, a tudíž
je nutné ji posoudit jako nepřípustnou novou skutečnost dle ust. § 241a odst. 6
o. s. ř., kterou se dovolací soud nemůže zabývat.
Formulovala-li dovolatelka ve svém podání otázku, zda „je rozhodce nezávislý a
nestranný, protože to stanoví zákon?“, jež je dle jejího mínění otázkou, na
které napadené usnesení závisí, pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že je
samozřejmostí, která se výslovně podává přímo ze zákona (viz ust. § 8 z. r.
ř.), že rozhodce není nezávislý a nestranný jen proto, že byl rozhodčí smlouvou
povolán k řešení sporu, ale jen tehdy, když splňuje kritéria stanovená v ust. §
8 z. r. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo
4022/2017), nicméně tato otázka není otázkou dle ust. § 237 o. s. ř., na níž by
napadené rozhodnutí záviselo.
Dílčí právní otázky, které povinná nastolila, tedy byly odvolacím soudem
posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, případně,
jde-li o otázku ad H), na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, nebo,
jde-li o otázku ad I), jde o novou argumentaci, která je v dovolacím řízení
nepřípustná (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Zbývá vyřešit stěžejní dovolatelkou nastolenou právní otázku, zda hmotněprávní
jednání, na jehož základě byl exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu vydán,
a to společně s rozhodčí smlouvou a rozhodčí doložkou, jakož i s rozhodčím
nálezem, jenž je vykonáván, mohou být za výše uvedených okolností posouzeny
jako „obchodní konstrukt“, který jako celek směřuje k poškození povinné jako
spotřebitelky. Při posouzení této právní otázky je třeba vyjít z toho, že zákon
o rozhodčím řízení [zejména ustanovení § 31 písm. g) z. r. ř. ve znění do 30.
11. 2016, které na danou situaci dopadá s ohledem na to, že rozhodčí smlouva
byla uzavřena před 30. 11. 2016, viz výše] a jím předznamenanou ochranu v
předjímaném občanskoprávním sporném řízení nelze obcházet v představě, že lze
ochranu nalézt v následném řízení exekučním. Pakliže se tak má – až zde – stát,
pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných
(především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je
svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Tak
by tomu bylo tehdy, jestliže by exekuce exekučního titulu ve formě rozhodčího
nálezu, který nebyl v předepsaném nalézacím řízení zrušen, vedla k vynucení
povinnosti, která je ve zcela zjevném rozporu s hmotným právem. Proto není
namístě vyhovět návrhu povinného-spotřebitele na zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že
hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve
formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva na jejímž základě byl vydán
rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém a společném úhrnu
směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční
titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež je vykonáváno), nelze
posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pakliže
během řízení nevyplynuly ani žádné jednotlivé okolnosti (viz právní vyhodnocení
dílčích otázek položených dovolatelkou), na jejichž základě by bylo možné
učinit závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání povinné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu
¨