33 Cdo 772/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
F. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad
Moravou, Kollárova 1660, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Janem
Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o zaplacení
částky 1,767.330,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C
333/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 15 Co
699/2009-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
srpna 2009, č. j. 7 C 333/2007-81, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,797.996,-
Kč. Vzal za prokázané, že účastníci dne 21. 8. 2000 uzavřeli smlouvu, kterou
žalobce prodal žalovanému 97 modrokrkých pštrosů afrických, 8 chovných
modrokrkých pštrosů afrických, 2 líhně BIOS MIDI, řezačku na píci, 4 koryta a
elektrickou kvočnu BIOS za částku 800.000,- Kč, z čehož částka 100.000,- Kč
měla být zaplacena při podpisu kupní smlouvy (dále jen „kupní smlouva“). Podle
dodatku ze dne 21. 8. 2000 zbytek kupní ceny měl být v rozsahu částky 300.000,-
Kč zaplacen do 31. 12. 2000 a v rozsahu částky 400.000,- Kč do 30. 6. 2001. Pro
případ prodlení žalovaného s placením kupní ceny byla sjednána smluvní pokuta
ve výši 0,5% z dlužné částky za každý započatý den prodlení, jejíž splatnost
byla vázána na lhůtu 15 dnů od zaslání jejího vyúčtování. Dotčené ujednání o
smluvní pokutě soud prvního stupně považoval - proti očekávání žalovaného - za
určité a se zřetelem k již ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při
sankci 0,5 % z dlužné částky denně i za platné. Přihlédl však k uplatněné
námitce promlčení. Uzavřel, že právo na zaplacení smluvní pokuty mohl žalobce
uplatnit již 1. 7. 2001 a za analogické aplikace závěrů vyjádřených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, dovodil, že
požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty je jako celek promlčený, podal-li
žalobu o její zaplacení u soudu až 24. 10. 2007.
Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne
27. listopadu 2009, č. j. 15 Co 699/2009-99, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé v rozsahu částky 30.666,- Kč (výrok I.),
změnil jej ve zbývající zamítavé části tak, že uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci částku 1,767.330,- Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Ztotožnil se se závěrem, že
ujednání o smluvní pokutě je určité a neodporuje dobrým mravům. Se zřetelem k
tomu, že se ve smlouvě nehovoří o žádném úroku z prodlení, považoval za
nepochybné, že dlužnou částkou se podle čl. VI. kupní smlouvy rozumí
nezaplacená část kupní ceny, která se při částečném plnění může měnit. Vznik
povinnosti platit smluvní pokutu je zřetelně vázán na okamžik prodlení
žalovaného se zaplacením kupní ceny a doba trvání této povinnosti je omezena
trváním prodlení povinného. Zdůraznil, že celková výše smluvní pokuty je
důsledkem nikoli její nepřiměřené výše, nýbrž neúměrné délky trvání prodlení
žalovaného se splněním smluvního závazku. Pokud by splnil svou platební
povinnost s minimálním prodlením, výše smluvní pokuty by nenarostla do výše
žalobou uplatněné částky. Oproti soudu prvního stupně má odvolací soud zato, že
smluvní pokuta byla vyúčtována v žalobě, z níž je zřejmé, v jaké výši, z jaké
částky a za jaké období je uplatňována.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též
„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. namítá, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací
soud jej nepoučil o svém - od soudu prvního stupně odlišném - právním názoru, a
neumožnil mu se k němu vyjádřit. Tento postup soudu tak vyústil v překvapivé
rozhodnutí. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, spatřuje v
závěru, že v případě smluvní pokuty sjednané denní procentní sazbou, běží
promlčecí doba samostatně za každý takový den prodlení se splněním závazku.
Není srozuměn s tím, že žalobce uplatňuje právo na zaplacení smluvní pokuty ve
výši 0,5 % z dlužné částky podle kupní smlouvy ze dne 21. 8. 2000, avšak
požaduje ji jen z částky 322.800,- Kč, jak o ní bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Táboře ze dne 11. srpna 2004, č. j. 8 C 19/2003-83, který
nabyl právní moci dne 5. 10. 2004. Tím dochází ke směšování dvou „zcela
rozdílných právních důvodů žaloby o zaplacení smluvní sankce“. Vyjadřuje
přesvědčení, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité, neboť není zřejmé, co se
rozumí „dlužnou částkou“. Neurčitost smluvního ujednání plyne rovněž z toho, že
sankce v podobě smluvní pokuty není výslovně ohraničena okamžikem zaplacení
kupní ceny (splněním dluhu). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o jen
částečném promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty. Žalobce již 1. 1. 2001
věděl, že část kupní ceny ve výši 300.000,- Kč nebyla zaplacena, a dne 1. 7.
2001 rovněž nebyla uhrazena zbývající část ve výši 400.000,- Kč. Přesto k
vymáhání požadavku na zaplacení smluvní pokuty přistoupil až 23. 10. 2007.
Prosazuje názor, že podle čl. VI. věty druhé kupní smlouvy nenastala splatnost
smluvní pokuty, která byla vázána na lhůtu 15 dnů od zaslání vyúčtování.
Žalobce mu dosud žádné vyúčtování nezaslal. Není srozuměn s tím, že vyúčtování
je obsaženo v žalobě ze dne 23. 10. 2007. Prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Za takové zjištění považuje závěr o základu (o
částce 322.800,- Kč), z něhož (z níž) se vypočítává denní výše smluvní pokuty.
Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
není však důvodné. Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení spatřuje žalobce v postupu odvolacího soudu, který mu
neposkytl poučení podle § 118a odst. 1 či 2 o. s. ř. a vydal pro něj překvapivé
rozhodnutí, neboť v důsledku odlišného právního názoru změnil rozsudek soudu
prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly v důsledku neposkytnutí poučení
splněny zákonné podmínky. Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech. Podle § 118a odst. 1) o. s. ř. jestliže se v průběhu jednání ukáže, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Dle odstavce 2) téhož
ustanovení, má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce
posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v
potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom
obdobně podle odstavce 1. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle
ustanovení § 118a o. s. ř. Poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. sleduje, aby poučení, kterého se
má účastníkům ze strany soudů dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim
dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za
takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro
nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých
právech. Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene
tvrzení a důkazního břemene patří k základním kamenům občanského soudního
řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti
nesplní, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních
rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci
náležitě poučeni. Poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. se
uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil
všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li
předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než
podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění
vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v
průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech
svých sporných tvrzení (odst. 3). Smyslem ustanovení § 118a o. s. ř. je, aby
účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl
poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože
neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má.
Tato
poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku
potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto
zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu
vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v
porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu
právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé
svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému
právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta,
doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu
právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám
postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových
skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo
poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2, při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle
účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je
soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných
skutečností, který však soud účastníku nesděluje. Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací) nedopustil. Nebylo totiž
důvodu takové poučení žalovanému poskytnout. Odvolací soud totiž na základě
stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci, ovšem na
základě odlišného právního závěru o promlčení práva na zaplacení smluvní
pokuty, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a žalobě v rozsahu částky
1,767.330,- Kč vyhověl; shodně se soudem prvního stupně přitom shledal ujednání
o smluvní pokutě určitým. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy založeno na
závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, ale na odlišném výkladu § 101 obč. zák. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. června 2003, č. j. 21 Cdo
121/2003-107, že „poučení podle ustanovení § 118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží
tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke
svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla
zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci
neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo
zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Jinak řečeno,
postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže
účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v
řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.
přistupovat.“
Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl
provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav
poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Protože
poučovací povinnost soudu ve smyslu § 5 o. s. ř. se netýká poučení o
hmotněprávních nárocích, nelze oprávněně odvolacímu soudu vytýkat, že
žalovaného neseznámil se svým právním hodnocením věci vedoucím k částečnému
procesnímu neúspěchu žalovaného v odvolacím řízení. Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení
postiženo, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým
je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. Jestliže odvolací soud přijal odlišný právní (a nikoli skutkový závěr), není
jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým. Shora uvedenými výhradami dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak není dán. Prostřednictvím výhrad vůči závěrům odvolacího soudu o určitosti ujednání o
smluvní pokutě, které nezohledňují, že není zřejmé, co se rozumí „dlužnou
částkou“, že povinnost platit smluvní pokutu není formulačně omezena tak, že
trvá jen „do zaplacení“, že v případě smluvní pokuty sjednané denní procentní
sazbou běží promlčecí doba samostatně za každý den prodlení se splněním
závazku, že je se zřetelem ke své celkové výši smluvní pokuta nemravná a že
nenastala její splatnost, uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se
tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý,
je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho
obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem
stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem
nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může
vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která
ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem.
Jazykové vyjádření
právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud
posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových
pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který
existoval v době jejich smluvního ujednání. Podle čl. VI. smlouvy ze dne 21. 8. 2000 včetně jejího dodatku ze dne 21. 8. 2000, „v případě prodlení kupujícího s placením kupní ceny se tento zavazuje k
úhradě sjednané smluvní pokuty ve výši 0,5% z dlužné částky za každý započatý
den prodlení. Smluvní pokuta bude splatná do 15 dnů od zaslání vyúčtování
pokuty“. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že dotčené ustanovení kupní smlouvy
neumožňuje jiný výklad, než ten, že dlužnou částkou (tj. dluhem) nutno rozumět
„částku představující nezaplacenou část kupní ceny“. Jestliže se podle § 488
obč. zák. závazkovým právním vztahem rozumí právní vztah, ze kterého věřiteli
vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost
splnit závazek, pak povinnost dlužníka něco plnit se označuje za dluh nebo též
za závazek. Pro výklad čl. VI. kupní smlouvy ze dne 21. 8. 2000 to znamená, že
nesplnil-li žalovaný v dohodnutých lhůtách svůj závazek zaplatit žalobci kupní
cenu (viz dodatek ze dne 21. 8. 2000), je povinen z dlužných částek (tj. z
částek, které nebyly včas zaplaceny) platit až do okamžiku splnění své
povinnosti (tj. až do jejich zaplacení) smluvní pokutu ve výši 0,5%. Je
nepochybné, že základem pro výpočet smluvní pokuty je pouze dosud nezaplacená
částka kupní ceny. Není pochyb o tom, že povinnost zaplatit sjednanou kupní
cenu zaniká jejím splněním (§ 559 odst. 1 obč. zák.) a že zajištění této
povinnosti (§ 544 odst. 1 obč. zák.) zaniká současně s okamžikem splnění. Uvedené platí i v situaci, kdy povinnost platit smluvní pokutu není ve smlouvě
výslovně ohraničena okamžikem splnění smluvní pokutou zajištěného závazku
(takové ujednání expressis verbis schází); oprávněný má právo požadovat smluvní
pokutu jen do okamžiku jeho splnění. Pokud podle dohody účastníků smlouvy měla
být částka 300.000,- Kč uhrazena do 31. 12. 2000 a částka 400.000,- Kč do 30. 6. 2001, obě zajištěné smluvní pokutou podle čl. VI. kupní smlouvy, pak na
povinnost zaplatit mimo tento nedoplatek rovněž odpovídající denní částku
smluvní pokuty nemá vliv nová dohoda o splatnosti doplatku kupní ceny ani
okolnost, že výše doplatku byla předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 8 C
19/2003 před Okresním soudem v Táboře.
Ostatně žalobce poté, co uvedené řízení
bylo pravomocně skončeno přísudkem ve výši 322.800,- Kč, nevybočil z mezí
jistiny kupní ceny a výši smluvní pokuty odvozoval právě z pravomocně přiznané
dosud nezaplacené části kupní ceny. Nelze mu úspěšně vytýkat, že nepožadoval
zaplacení smluvní pokuty z nedoplatku kupní ceny ve výši 700.000,- Kč, jestliže
o sporném nároku bylo v mezidobí soudem rozhodnuto tak, že žalobce má právo na
zaplacení zbytku kupní ceny jen v rozsahu částky 322.800,- Kč a uplatněním
práva na zaplacení smluvní pokuty z částky vyšší by se vystavoval procesnímu
neúspěchu (a tedy i např. povinnosti platit náklady řízení protistrany) v
částce přesahující shora uvedený přísudek. Neobstojí výhrada dovolatele, že nárok na zaplacení smluvní pokuty se obdobně
jako požadavek na zaplacení úroků z prodlení promlčí jako celek. Oproti úrokům
z prodlení, u nichž povinnost k placení nevzniká samostatně (nově) za každý den
trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se
splněním tohoto závazku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007), u práva na zaplacení smluvní pokuty
sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení počíná
promlčecí doba běžet vždy dnem, za který věřiteli vzniklo právo na smluvní
pokutu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo
847/2001, a rozsudek ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008). Je tak
tomu proto, že smluvní pokuta není na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z
prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, ale samostatným
majetkovým nárokem. Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem a
účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem
smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění
závazku. Mezi účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky za každý
den prodlení nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v
pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní
zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti
případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. V
posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po
kterou žalovaný nedostál povinnosti, kterou sám smluvně převzal. Výsledná výše
smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne
splatnosti zajištěné pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je
na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené
částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou
jednotku.
Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné
částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného
případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou
zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl
dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko
však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku
zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše
smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou
smluvní pokutou neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní
pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její
celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je
nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by
dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování
případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí,
které má smluvní pokuta plnit. Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5% z dlužné částky za
každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání
o ní proto není neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Ostatně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní
pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné
pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými
mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo
2247/99, ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C
675, ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod
č. C 2801, ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 6/2000). Žalovaný se nemůže bránit splnění své smluvní
povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohl zabránit růstu celkové výše
smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnil v co
nejkratší době. Není důvodná výhrada žalovaného, že nenastala splatnost povinnosti zaplatit
smluvní pokutu podle čl. VI. věty druhé kupní smlouvy. Dovolací soud sdílí
stejný závěr jako odvolací soud, podle něhož nebyla-li žalovanému před podáním
žaloby zaslána výzva k zaplacení smluvní pokuty, lze za kvalifikovanou výzvu k
plnění považovat žalovanému doručenou žalobu. Její text obsahuje označení
porušení povinnosti, na které byla povinnost k placení vázána, výši smluvní
pokuty a částku, ze které se denní sankce počítá, včetně vymezení časového
úseku, za který právo žalobci na zaplacení této majetkové sankce vzniklo. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm.
a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku
1, pod č. C 8). Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Pro vyřešení otázky oprávněnosti nároku žalobce bylo stěžejní zjištění, zda
žalovaný porušil povinnost zaplatit mu kupní cenu, v jakém rozsahu tuto
povinnost včas nesplnil, popř. kdy jeho závazek splnit cenu koupě zanikl. Z
obsahu smlouvy ze dne 21. 8. 2000 včetně jejího dodatku z téhož dne plyne, že
část kupní ceny ve výši 300.000,- Kč měl žalovaný zaplatit do 31. 12. 2000 a
zbytek ve výši 400.000,- Kč do 30. 6. 2001. Jelikož se tak nestalo, bylo před
Okresním soudem v Táboře vedeno pod sp. zn. 8 C 19/2003 řízení o zaplacení
částky 400.000,- Kč z titulu doplatku kupní ceny, které skončilo rozsudkem ze
dne 11. srpna 2004, č. j. 8 C 19/2003-83, kterým byl žalovaný zavázán zaplatit
žalobci „jen“ částku 322.800,- Kč z titulu doplatku kupní ceny. Uvedený
rozsudek zohledňoval skutečnost, že nebyl dodán celý sjednaný předmět smluvního
plnění. Smluvní pokutou byl nepochybně zajištěn celý závazek doplatit kupní cenu ve
výši 700.000,- Kč.
Jestliže pozdějším rozsudkem byla žalovanému uložena
povinnost k plnění pouze v rozsahu 322.800,- Kč, je tím najisto postaven i
základ pro výpočet smluvní pokuty; skutkové zjištění soudu, že smluvní pokutu
je potřeba co do základu počítat z právě této částky, má oporu v provedeném
dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl žalovaným uplatněn
důvodně. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost
napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.