33 Cdo 2637/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem
Strakonice, Bezděkovská 53, proti žalovanému Ing. V. P., zastoupenému JUDr.
Tatianou Jiráskovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Kamenická 1, o zaplacení
182.540,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 7 C 202/2003,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března
2008, č. j. 12 Co 39/2008-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2008, č. j. 12 Co
39/2008-151, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č. j. 7 C
202/2003-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 180.000,- Kč s 10 % úroky z prodlení z částky 100.000,- Kč
od 1. 7. 2000 do zaplacení a z částky 80.000,- Kč od 1. 10. 2000 do zaplacení
(výrok I.) a smluvní pokutu ve výši 182.540,- Kč (výrok II.); současně rozhodl
o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že účastníci sepsali dne
10. 1. 2000 smlouvu o půjčce, v níž je uvedeno, že žalobce žalovanému půjčil
280.000,- Kč. Ve skutečnosti mu však v penězích poskytl pouze 150.000,- Kč;
zbývajících 130.000,- Kč představovalo účastníky sjednanou kupní cenu za
materiál, který žalobce žalovanému přenechal k podnikání podle dodatku č. 1 ke
smlouvě o půjčce uzavřeného téhož dne. Žalovaný se ve smlouvě zavázal částku
280.000,- Kč žalobci zaplatit ve splátkách tak, že první splátku ve výši
100.000,- Kč zaplatí nejpozději do 31. 3. 2000, druhou v téže výši nejpozději
do 30. 6. 2000 a třetí ve výši 80.000,- Kč nejpozději do 30. 9. 2000. V článku
III. smlouvy si účastníci dojednali pro případ, že žalovaný neuhradí žalobci
první splátku v termínu a plné výši, že se dluh stává splatným v plné výši k 1. 4. 2000, a bude uhrazen v hotovosti k rukám věřitele. Pro případ opožděné
splátky či splátek si dále smluvní strany v témže článku smlouvy sjednaly
smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Z takto zjištěného
skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci v souladu s §
657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění v tu dobu platném
(dále jen „obč. zák.“), uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě níž žalobce
žalovanému poskytl 150.000,- Kč; současně uzavřeli smlouvu kupní (§ 588 obč. zák.), případně nepojmenovanou (§ 51 obč. zák.), podle níž žalobce žalovanému
prodal materiál za kupní cenu 130.000,- Kč. Žalovanému tak vznikl závazek
zaplatit žalobci 280.000,- Kč ve sjednaných splátkách. Účastníci si sice ve
smlouvě sjednali ztrátu výhody splátek, ta však ve smyslu § 565 obč. zák. nenastává přímo ze zákona. Jelikož žalobce poté, co se žalovaný dostal do
prodlení s úhradou první splátky, nevyzval k zaplacení celého dluhu, počala po
splatnosti první splátky (31. 3. 2000) plynout tříletá promlčecí doba pouze u
této splátky, a nikoli u celého dluhu. Námitku promlčení žalovaného nároku
uplatněnou žalovaným proto soud prvního stupně shledal oprávněnou, jen pokud
jde o první splátku ve výši 100.000,- Kč, neboť žaloba byla podána u soudu 16. 5. 2003, tedy po marném uplynutí promlčecí doby, jejíž konec připadl na 31. 3. 2003 (§ 101 a § 103 obč. zák.). Právo na zaplacení zbylých splátek bylo naopak
uplatněno před jejich promlčením (jejich splatnost nastala 30. 6. 2000 a 30. 9. 2000). Soud prvního stupně současně uzavřel, že účastníci si v článku III. větě
druhé smlouvy dohodli v souladu s § 544 a násl. obč. zák. smluvní pokutu pro
případ prodlení s úhradou sjednaných splátek.
Jelikož se žalovaný do prodlení s
úhradou jednotlivých splátek dostal, náleží žalobci smluvní pokuta ve výši
182.542,- Kč odpovídající 0,1 % denně z částky 100.000,- Kč od 1. 7. 2000 do
31. 5. 2003 (tj. 105.500,- Kč) a z částky 80.000,- Kč od 1. 10. 2000 do 31. 5. 2003 (tj. 77.040,- Kč). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 12 Co 317/2005-111,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky
180.000,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím a o zaplacení smluvní pokuty ve
výši 182.540,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil, avšak nepřisvědčil jeho
právnímu závěru, že se promlčelo pouze právo na zaplacení první splátky dlužné
částky. Ze smluvního ujednání obsaženého v článku III. smlouvy na rozdíl od
soudu prvního stupně dovodil, že splatnost celého dluhu nastala přímo z
uzavřené smlouvy. Proto dne 2. 4. 2000 počal běh tříleté promlčecí doby práva
na zaplacení celého dluhu, který se stal splatným 1. 4. 2000, a její konec
připadl na 2. 4. 2003 (§ 101 a § 103 obč. zák.). Protože žaloba byla podána 16. 5. 2003, právo na zaplacení dlužné částky nebylo možno pro promlčení přiznat. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 33 Odo
1697/2005-139, zamítl dovolání žalobce proti té části výroku rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
zamítá žaloba o zaplacení částky 180.000,- Kč se specifikovanými úroky z
prodlení, zrušil jej v části jeho výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 182.540,-
Kč, a ve výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že účastníci si ve smlouvě
pro případ nezaplacení první splátky ve výši 100.000,- Kč do 31. 3. 2000
nesjednali pouhou ztrátu výhody splátek ve smyslu § 565 obč. zák., ale že si
dohodli splatnost celého dluhu ke dni 1. 4. 2000 (vznik práva věřitele na
zaplacení celého dluhu a tomu odpovídající povinnost dlužníka celý dluh
zaplatit byl vázán na splnění sjednané podmínky - § 36 obč. zák.). Protože
nárok na zaplacení části dluhu ve výši 180.000,- Kč byl žalobou uplatněn 16. 5. 2003, stalo se tak po marném uplynutí tříleté promlčecí doby a dovolací soud
dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 180.000,-
Kč s příslušenstvím zamítl. Zbylou část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž
bylo rozhodnuto o smluvní pokutě, pro nepřezkoumatelnost skutkových a právních
závěrů, které k tomuto rozhodnutí vedly, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 5. března 2008, č. j. 12 Co 39/2008-151,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů včetně nákladů dovolacího řízení. Ve shodě se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci podle § 544 obč. zák. svědčí
právo na smluvní pokutu, neboť žalovaný nezaplacením dlužných 280.000,- Kč ve
lhůtě do 1. 4.
2000, kdy se celý dluh stal splatným, porušil smluvní povinnost,
na niž byl vznik tohoto práva vázán. Celková výše smluvní pokuty odpovídá
sjednané procentní sazbě 0,1 % denně z dlužné částky a době prodlení. V případě
splátky 100.000,- Kč splatné do 30. 6. 2000 činí smluvní pokuta za dobu
prodlení od 1. 7. 2000 do 31. 5. 2003 částku 105.500,- Kč (tj. 1055 dnů po
100,- Kč denně) a v případě splátky 80.000,- Kč splatné do 30. 9. 2000 činí za
dobu prodlení od 1. 10. 2000 do 31. 5. 2003 částku 77.040,- Kč (tj. 963 dny po
80,- Kč denně). Vyslovil názor, že i když je právo žalobce na zaplacení jistiny
promlčeno, nezaniklo a trvá nadále jako naturální obligace; žalobce se proto
může úspěšně domáhat zaplacení smluvní pokuty. Námitku promlčení smluvní pokuty
uplatněnou žalovaným posoudil jako neúspěšnou, neboť žalobou podanou dne 16. 5. 2003 se žalobce domáhal smluvní pokuty ze splátky 100.000,- Kč splatné 30. 6. 2000 a ze splátky 80.000,- Kč splatné 30. 9. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v řešení otázky promlčení práva na smluvní pokutu, kterou
odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu vytkl, že
nezohlednil smluvní ujednání účastníků řízení, podle něhož splatnost jistiny
nastala dne 1. 4. 2000, a že nesprávně uvažoval se splatností původně
sjednaných splátek. Jestliže se ocitl v prodlení s úhradou celého dluhu (tedy i
částek 100.000,- Kč a 80.000,- Kč) dne 2. 4. 2000, již v tento den se mohl
žalobce domáhat svého práva na smluvní pokutu u soudu. Žalobce však uplatnil
právo na smluvní pokutu žalobou podanou až dne 16. 5. 2003, tedy po uplynutí
tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.); právo na smluvní pokutu se proto jako
celek promlčelo, neboť promlčení tohoto práva se odvíjí od prvního dne, kdy
mohlo být uplatněno. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval
otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237
odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písm. b/ tohoto ustanovení nemůže být
přípustnost dovolání založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v
pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal (okolnost, že
předchozí rozsudek odvolacího soudu byl zrušen soudem dovolacím, je z hlediska
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. bez významu).
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Protože otázku promlčení práva na smluvní pokutu odvolací soud posoudil v
rozporu s hmotným právem, má jeho rozsudek ve věci samé po právní stránce
zásadní význam a dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalovaný v dovolání žádnou z těchto vad
nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací
soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný závazně po obsahové
stránce vylíčil. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní
posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. V daném případě jde o posouzení otázek, zda úspěšné uplatnění námitky promlčení
práva zajištěného smluvní pokutou neumožňuje přiznat právo na smluvní pokutu, a
zda smluvní pokuta, sjednaná procentní sazbou za každý den prodlení se splněním
dlužné částky, se promlčuje jako celek. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 544 odst. 1, 2 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše
pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Jestliže uplynula zákonem určená promlčecí doba a věřitel v ní své právo u
soudu nevykonal, nevykonané právo se promlčelo. Dlužníku, který je i nadále
povinen svůj dluh splnit, vzniklo oprávnění vznést v řízení po marném uplynutí
promlčecí doby námitku promlčení; v důsledku toho dojde k zániku nároku
věřitele, tzn. že jeho právo není soudně vynutitelné. Promlčením samo
subjektivní právo věřitele nezaniká, existuje a trvá dále oslabené o nárok
(tzv. naturální obligace). Pro závěr, zda je právo promlčeno, nestačí jen
stanovit délku promlčecí doby, ale je nutné stanovit rovněž počátek jejího
běhu. U obecné tříleté promlčecí doby ve smyslu § 101 obč. zák. (s níž soudy
správně v této věci spojovaly své úvahy o promlčení práva žalobce na smluvní
pokutu) platí, že počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být - objektivně
posuzováno - vykonáno poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo mohlo být
důvodně vykonáno podáním žaloby u soudu, tj. kdy se stalo nárokem (actio nata).
Actio nata nastává zpravidla splatností dluhu, tedy dnem, kdy měl dlužník
poprvé splnit dluh. Splatnost, tj. doba splnění závazku dlužníkem, je stanovena
dohodou, právním předpisem nebo určena v rozhodnutí. Není-li takto určena,
nastane prvního dne poté, co věřitel o plnění dlužníka požádá (§ 563 obč. zák.). Rozhodovací praxe soudů je ustálena v názoru, že nebyla-li v
občanskoprávních vztazích splatnost dluhu dohodnuta ani jinak určena, začíná
promlčecí doba běžet dnem následujícím po vzniku takto sjednaného právního
vztahu. Věřitel totiž může již následující den po vzniku dluhu vyvolat jeho
splatnost a své právo vykonat (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. Cz 99/81, uveřejněný po č. 28/1984 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen
zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost. Jejím účelem
není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku;
plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom,
že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši (dlužník je povinen smluvní
pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla). Smluvní pokuta tak plní nejen sankční a zajišťovací funkci, ale i funkci
uhrazovací. Nezbytnou náležitostí dohody o smluvní pokutě je uvedení její výše,
popř. způsobu jejího určení. Nejvyšší soud již dříve formuloval a odůvodnil
právní závěr, podle něhož ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též
na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za
každý měsíc prodlení), není neplatné (srovnej rozsudek ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
R 6/2000, na který Nejvyšší soud navázal v mnoha dalších rozhodnutích - např. v
rozsudku ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, publikovaném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen
„Soubor“, pod č. C 675). I když se lze ztotožnit se žalovaným, že odvolací soud začátek běhu promlčecí
doby odvíjel nesprávně od splatnosti původně sjednaných splátek, neboť na
základě smluvního ujednání pozbyl výhodu uhradit dluh ve splátkách a dluh se
stal jednorázově splatným dne 1. 4. 2000, není možno přisvědčit jeho názoru, že
smluvní pokuta, jejíž výše byla sjednána procentní sazbou z dlužné částky za
každý den prodlení, se promlčuje jako celek. Žalovaný totiž přehlíží, že
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 847/2001,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/2003, zaujal
právní názor, podle něhož je-li smluvní pokuta sjednána tak jako v této věci,
vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní
pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost
plnit řádně a včas (srovnej odůvodnění citovaného rozsudku).
Smluvní pokuta
totiž není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím
se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do
budoucna, ale samostatným majetkovým nárokem. Zatímco v případě povinnosti
dlužníka platit úroky z prodlení se splněním závazku, která nevzniká samostatně
(nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník
ocitl v prodlení, a tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se
právo na úroky z prodlení promlčí jako „celek“ (srovnej např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006),
u práva na smluvní pokutu, která je sjednána procentní sazbou z dlužné částky
za každý den prodlení, běží promlčecí doba u každého jednotlivého práva na
smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek. Jestliže v daném případě splatnost celého dluhu nastala 1. 4. 2000, a žalovaný
se s jeho úhradou ocitl v prodlení 2. 4. 2000, vznikalo žalobci za tento a
každý další následující den prodlení právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z
dlužné částky 280.000,- Kč. Závěr o začátku běhu promlčecí doby u (každého)
práva na smluvní pokutu je přitom závislý na zjištění, zda si smluvní strany
sjednaly splatnost smluvní pokuty. Pokud tak neučinily, platí, že promlčecí
doba začala běžet dnem následujícím po vzniku práva na smluvní pokutu (§ 563
obč. zák.). Jak již bylo výše naznačeno, dovolací soud nesdílí bezvýhradně právní závěr
odvolacího soudu, že lze přiznat smluvní pokutu, i když v řízení byla úspěšně
uplatněna námitka promlčení práva, které smluvní pokuta zajišťovala. Smluvní pokuta má, stejně jako úroky z prodlení a poplatky z prodlení,
akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního (zajišťovaného)
závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o
smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku hlavního závazku se nelze úspěšně
domáhat smluvní pokuty. Jak již však bylo výše uvedeno, smluvní pokuta není na
rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení příslušenstvím pohledávky ani
opětujícím se plněním, ale samostatným majetkovým nárokem. Odborná literatura a
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zajedno v tom, že dojde-li ke zrušení
smlouvy odstoupením (§ 48 obč. zák.), zaniká sice hlavní závazek (tj. práva a
povinnosti vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho
zajištění, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před
odstoupením od smlouvy. V důsledku porušení smluvní povinnosti totiž vznikl
mezi smluvními stranami nový - dosud neexistující a původní smlouvou bez
dalšího nezaložený - právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému
závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku
vliv (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1607 s., a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, publikovaný v
Souboru pod č. C 2029).
Jestliže zánik pohledávky nemá vliv na smluvní pokutu,
na niž vzniklo právo v době před zánikem pohledávky, tím spíše musí platit, že
úspěšné uplatnění námitky promlčení pohledávky nemůže mít vliv na smluvní
pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením pohledávky. Vzhledem k tomu, že
smluvní pokuta, na kterou již právo vzniklo, je samostatným nárokem, nevylučuje
promlčení práva zajištěného smluvní pokutou, jehož se dlužník dovolal, aby se
věřitel úspěšně domohl přiznání smluvní pokuty vzniklé před promlčením
zajištěného práva. Jinak je tomu ovšem se smluvní pokutou, na niž vzniklo právo
po promlčení zajištěné pohledávky. Dojde-li k promlčení pohledávky z hlavního
závazkového vztahu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta z vedlejšího
závazkového vztahu, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky. Promlčená pohledávka i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení
pohledávky, sice nezanikly a existují nadále, ovšem oslabené o nárok, a jsou
soudně nevynutitelné. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007, v němž vyslovil, že po promlčení práva
zajišťovaného smluvní pokutou nelze soudně přiznat právo na zaplacení smluvní
pokuty za dobu po uplynutí promlčecí doby. Jestliže odvolací soud dovodil, že promlčení práva na zaplacení (části)
zajištěné pohledávky nemá žádný vliv na právo žalobce domáhat se zaplacení
smluvní pokuty, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
věci a dovolací námitka žalovaného uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je v tomto ohledu opodstatněná. Dovolací soud
proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl
vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. ledna 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu