21 Cdo 681/2006
21 Cdo 682/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce A. E. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. B.,
zastoupenému advokátem, 2) M. P., zastoupenému advokátem a 3) I. B., o
1.600.108,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaného 2) o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. Nc 6003/2003, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2005 č.j. 20 Co 409/2004-202
a o dovoláních žalobce a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 14. dubna 2005 č.j. 20 Co 409/2004-227, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ze dne 14. dubna 2005 č.j.
20 Co 409/2004-227 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o
zamítnutí vzájemné žaloby o určení, že nemovitosti žalovaného 2) nejsou
zatíženy zástavním právem, a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, se odmítá.
II. Dovolání žalovaného 2) proti usnesení krajského soudu ze dne 11. února
2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 a dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu
ze dne 14. dubna 2005 č.j. 20 Co 409/2004-227 ve výroku, kterým byl potvrzen
rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 1.600.108,- Kč s tím,
že tato pohledávka může být uspokojena pouze z výtěžku prodeje zástav, se
zamítají.
III. Rozsudek krajského soudu ze dne 14. dubna 2005 č.j. 20 Co 409/2004-227 ve
výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí vzájemné
žaloby o určení, že nemovitosti žalovaného 2) nejsou zatíženy zástavním právem,
a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) se zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu
řízení.
A. P., a.s. v likvidaci se sídlem v P., se domáhala [žalobou změněnou
se souhlasem soudu prvního stupně a po přistoupení žalované 3) do řízení], aby
jí žalovaní zaplatili 1.600.108,- Kč s tím, že tato pohledávka může být
uspokojena pouze z výtěžku prodeje zástavy, a to ve vztahu k žalovaným 1) a 3)
\"budovy čp. 209 s pozemkem parc. st. č. 1807 a pozemku parc. č. 1488/20,
zapsaných u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. M. K. na
LV č. 567\", a ve vztahu k žalovanému 2) \"budovy čp. 182 s pozemkem parc. st.
č. 147 a pozemku parc. č. 50/4, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. v katastru
nemovitostí pro k.ú. K. na LV č. 468\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na
základě smlouvy o úvěru ze dne 5.4.1993 č. 0102/93 poskytla \"výrobnímu
družstvu P. – N.\" střednědobý úvěr \"na investice\", jehož jistina měla být
zaplacena do 20.3.1997, a že k zajištění pohledávky z úvěru bylo podle zástavní
smlouvy ze dne 5.4.1993 zřízeno k nemovitostem žalovaných zástavní právo.
Zástavní věřitelka se poté s dlužníkem ve smlouvě ze dne 22.6.1994 dohodla \"s
ohledem na jeho finanční situaci\" na ukončení úvěrového vztahu s tím, že svůj
dluh z úvěru ve výši 3.681.902,- Kč se dlužník zavázal zaplatit do 60 dnů od
podpisu této smlouvy. Svůj závazek však nesplnil; s ohledem na uplatněné
promlčení jejích nároků se zástavní věřitelka domáhá, aby ze zástav byla
uspokojena pouze pohledávka úroků z prodlení za dobu od 1.3.2000, která podle
jejího názoru nemůže být promlčena.
Žalovaný 2) se vzájemnou žalobou domáhal, aby bylo určeno, že jeho nemovitosti
\"popsané v žalobě\" nejsou zatíženy zástavním právem. Svoji žalobu zdůvodnil
zejména tím, že je neplatná zástavní smlouva ze dne 5.4.1993, neboť v době
zřízení zástavního práva \"neexistovala žádná pohledávka za žalovaným 2),
kterou by bylo možno platně zástavním právem zajistit\". Navíc v této době již
závazek z úvěru zanikl a uplatněná pohledávka vychází z nového závazku, který
nebyl zástavním právem zajištěn. Se zánikem úvěrového závazku zaniklo podle
jeho názoru též zástavní právo.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 5.8.2004 č.j. Nc 6003/2002-163 zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci domáhala po žalovaných
zaplacení 1.600.108,- Kč s tím, že \"uspokojení této pohledávky se žalobkyně
může vůči žalovaným domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a to ve vztahu k
žalovaným 1) a 3) budovy čp. 209 s pozemkem parc. st. č. 1807 a pozemku parc. č. 1488/20, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro
k.ú. M. K. na LV č. 567, ve vztahu k žalovanému 2) budovy čp. 182 s pozemkem
parc. st. č. 147 a pozemku parc. č. 50/4, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. K. na LV č. 468, když splněním povinnosti
jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních
žalovaných\", a vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný 2) domáhal určení, že
\"nemovitosti, a to budova čp. 182 s pozemkem parc. st. č. 147 a pozemek parc. č. 50/4, zapsané u Katastrálního úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. K. na LV č. 468, nejsou zatíženy zástavním právem\", a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 58.556,30 Kč k rukám
advokáta a žalovanému 2) 55.810,- Kč k rukám advokáta, že žalovaná 3) \"nemá
proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení\", že žalobkyně a žalovaný 2)
\"nemají právo na náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě\" a že žalovaný 2)
je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Náchodě na soudním
poplatku za vzájemnou žalobu 3.000,- Kč. Poté, co dovodil, že nárok žalobkyně
na uspokojení pohledávky ze zástav je třeba posoudit podle právní úpravy účinné
do 31.8.1998, soud prvního stupně dospěl nejprve k závěru, že smlouva o úvěru
ze dne 5.4.1993 není - jak žalovaní namítali - neplatným právním úkonem. I když
smlouvu o úvěru uzavřelo jako dlužník \"sdružení P.\", které nemělo způsobilost
k právním úkonům, je třeba přihlédnout k tomu, že právní řád připouští, aby
více osob podnikalo \"pod společným jménem bez založení právnické osoby\", a že
\"takto učiněným úkonům\" se \"přiznává právní závaznost potud, že tímto
způsobem vzniklé závazky z podnikání byly ony osoby povinny splnit společně a
nerozdílně\". Za nedůvodnou soud prvního stupně označil obranu žalovaných 1) a
2) o tom, že zástavní právo nevzniklo, neboť zástavní smlouva byla podepsána ve
stejný den jako smlouva o úvěru a k \"čerpání úvěru došlo až později\";
dovodil, že smlouva o úvěru má \"charakter smlouvy konsensuální\" (není proto k
uzavření smlouvy o úvěru potřebné \"samotné poskytnutí finančních prostředků\")
a že zástavním právem mohou být zajištěny i \"závazky budoucí\", aniž by k tomu
muselo být dohodnuto \"zvláštní ujednání\". Uzavřením smlouvy o ukončení
úvěrového vztahu ze dne 22.6.1994 zástavní právo podle názoru soudu prvního
stupně nezaniklo; žalovaní totiž v této smlouvě výslovně \"svolili k realizaci
zástavního práva přímým prodejem pro případ řádného a včasného nesplnění nového
závazku k zaplacení částky 3.681.902,52 Kč se 17% úrokem od 30.6.1994\", navíc
smlouva ze dne 22.6.1994 představuje tzv.
privativní novaci ve smyslu
ustanovení § 570 odst.1 občanského zákoníku, při níž zástavní právo nezaniká a
zajišťuje i závazek, který nahradil původní závazek. I když zástavní právo
dosud nezaniklo, je podle názoru soudu prvního stupně opodstatněná vznesená
námitka promlčení. Právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, které
se řídí podle ustanovení § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ustanoveními
obchodního zákoníku, se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době, která začala
běžet dnem 22.8.1994 [v den následujícím po dni, v němž žalovaným 1) a 2)
skončila lhůta k plnění jejich povinnosti ze smlouvy ze dne 22.6.1994], a jejíž
běh skončil ještě před podáním žaloby u soudu. Promlčená je i zajištěná
pohledávka, jejíhož uspokojení se žalobkyně domáhá (úroků z prodlení). Úrokem
je \"peněžité plnění, na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového
vztahu\", je odvozeno od hlavního závazkového vztahu, zaniká spolu se zánikem
hlavního závazkového vztahu, není právem se samostatným skutkovým základem (má
tedy povahu dílčího plnění, které vzniká každý den samostatně) a promlčí se,
dojde-li k promlčení hlavního závazkového vztahu; protože došlo k promlčení
pohledávky ze smlouvy o ukončení úvěrového vztahu ze dne 22.6.1994, jsou
promlčeny i úroky z prodlení se splněním této pohledávky.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobkyně A. P.,
a.s. v likvidaci a žalovaný 2). V průběhu odvolacího řízení žalobkyně A. P.,
a.s. v likvidaci oznámila soudu, že vymáhanou pohledávku postoupila společnosti
A. E. L. a navrhla, aby postupník nastoupil do řízení na její místo. Krajský
soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 tomuto
návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. vyhověl, když dospěl k závěru, že
dosavadní žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávky prokázala, že za
odvolacího řízení nastala právní skutečnost, s níž je spojen převod práva, o
něž v řízení jde, a že nový žalobce se svým vstupem do řízení na místo
dosavadní žalobkyně souhlasil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Namítá, že
odvolací soud při svém rozhodování nevzal náležitě v úvahu, že předmětem řízení
je kromě nároku na uspokojení ze zástavy též vzájemná žaloba podaná žalovaným
2) o určení, že jeho nemovitosti, které \"byly dány do zástavy\", nejsou
zatíženy zástavním právem. Z pohledu užití ustanovení § 107a o.s.ř. byl \"v
pozici žalobce\" ve vztahu ke vzájemné žalobě žalovaný 2), který žádný návrh na
nástupnictví neučinil a ani se ho soud \"na jeho návrhy netázal\". Není tu
proto žádný důvod k tomu, aby původní žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci z
řízení o vzájemné žalobě \"vystoupila\". Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému řízení.
Rozsudkem ze dne 14.4.2005 č.j. 20 Co 409/2004-227 Krajský soud v Hradci
Králové změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci A. E. L., aby
zaplatil žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 8.046,30 Kč k rukám advokáta a
že \"ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení; \"jinak\" rozsudek soudu prvního stupně \"vyjma
odvoláním nenapadeného výroku\" o povinnosti žalovaného 2) zaplatit soudní
poplatek potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na
náhradě nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč k rukám advokáta a že ve vztazích
\"mezi žalobcem a žalovaným 2) a \"žalobcem a žalovanou 3)\" nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s posouzením
věci soudem prvního stupně s výjimkou závěru o povaze smlouvy o ukončení
úvěrového vztahu ze dne 22.6.1994, kterou považoval \"vzhledem k jejímu
obsahu\" za tzv. kumulativní novaci ve smyslu ustanovení § 516 občanského
zákoníku, jejímž uzavřením \"žádné zajištění nezaniklo\", neboť podle
ustanovení § 516 odst.3 občanského zákoníku zajištění práv, jichž se dohoda
týká, trvá i nadále; i kdyby bylo možné považovat smlouvu ze dne 22.6.1994 za
tzv. privativní novaci ve smyslu ustanovení § 570 občanského zákoníku, zástavní
právo nezaniklo, neboť z obsahu smlouvy je \"nanejvýš zřejmé, že dlužníci
souhlasili s realizací zástavy pro případ včasného nesplnění dluhu\". K otázce
promlčení práva na uspokojení ze zástavy odvolací soud zdůraznil, že právo na
úrok není právem se samostatným skutkovým základem a že proto nemůže mít
charakter práva na dílčí plnění, které vzniká každým dnem samostatně a u
kterého počíná každým dnem běžet promlčecí doba. Do prodlení se dlužník
\"dostává pouze jednou\", neboť \"právo ukládá dlužníku, aby řádné plnění
poskytl jednou\". Názor žalobce, podle kterého \"v důsledku každodenního
porušení povinnosti dlužníkem vzniká věřiteli každý den nové právo na úrok z
prodlení\", by ve svých důsledcích vedl ke \"vzniku nepromlčitelných práv\",
neboť \"právo na úrok by se nemohlo nikdy promlčet\", a dlužník, který by se
chtěl vyvázat z povinnosti platit úrok, by musel splnit \"pod nekonečnou sankcí
\" promlčenou jistinu, což odporuje \"samotné podstatě promlčení\"; žalobcův
nárok je proto promlčený a nemohl mu být přiznán.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaný 2).
Žalobce, jehož dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu,
namítá nesprávné posouzení otázky promlčení žalobou požadovaných úroků z
prodlení z jistiny pohledávky. Nesouhlasí v první řadě se závěrem soudů o tom,
že úrok z prodlení není právem se samostatným skutkovým základem a že tedy
nemůže mít charakter práva na dílčí plnění, které vzniká každým dnem samostatně
a u něhož počíná každým dnem běžet promlčecí doba. Úroky z prodlení jsou
příslušenstvím pohledávky a \"přirostlé příslušenství\" může být samostatným
předmětem právního úkonu a jiných právních vztahů; vyplývá z toho mimo jiné, že
promlčení a \"soudní nevymahatelnost\" jistiny nemůže mít bez dalšího za
následek \"soudní nevymahatelnost práva na zaplacení úroků z prodlení\". Na
promlčecí dobu u práv na úroky z prodlení je v obchodních závazkových vztazích
třeba použít ustanovení § 393 odst.1 obchodního zákoníku, neboť \"právem
vzniklým z porušení povinnosti je rovněž úrok z prodlení\". I když povinnost
dlužníka plnit je \"samozřejmě poprvé porušena prvním dnem prodlení se splněním
závazku\", trvá \"po celou dobu dlužníkova prodlení\" a je nepochybné, že
počátek běhu promlčecí doby nelze spojovat s dobou splatnosti jistiny, ale se
dnem porušení povinnosti; tato povinnost je pak \"porušována opakovaně po celou
dobu, dokud povinnost zaplatit jistinu pohledávky nezanikne splněním nebo jiným
způsobem\", z čehož vyplývá, že \"úroky z prodlení se promlčují po dnech a
promlčecí doba tedy běží samostatně pro právo na zaplacení úroků z prodlení za
každý den prodlení se zaplacením jistiny\". Žalobce poukazuje na to, že jeho
námitky jsou v souladu se závěry vyslovenými o promlčení nároku na smluvní
pokutu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001,
odmítá argumentaci odvolacího soudu o \"vzniku nepromlčitelných práv\", neboť
je \"na dlužníku, zda dobrovolně splní své závazky a vyhne se tak povinnosti
platit úroky z prodlení či nikoliv\", a dovozuje, že v projednávané věci využil
práva žalovat \"existující dlužné úroky z prodlení\" vycházející z toho, že
jistina dluhu a úroky z prodlení \"jsou dva co do své existence odlišné,
samostatně uplatnitelné hmotněprávní nároky\" a že promlčením jistiny právo
nezaniká a \"nadále existuje i právo na zaplacení dlužných úroků z prodlení\".
Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2), jehož dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
zamítnutí jeho vzájemné žaloby, namítá, že zánikem zajištěné pohledávky zaniká
též zástavní právo a že k zajištění nového závazkového vztahu musí být zástavní
právo znovu zřízeno. Ze smlouvy o ukončení úvěrového vztahu ze dne 22.6.1994 je
\"patrná vůle dosavadní úvěrový vztah ukončit\" a nově sjednat \"jiný závazkový
vztah s jinou výší jistiny a s jinou mírou úročení\"; touto tzv. privativní
novací dosavadní závazek zajištěný zástavním právem zanikl. V novém závazkovém
vztahu, založeném smlouvou ze dne 22.6.1994, byl obsažen souhlas žalovaného 2)
\"s realizací zástavy přímým prodejem\", čímž nebyl (nemohl být) vyjádřen jeho
souhlas s tím, aby byl nový závazek zajištěn zástavním právem, když \"neplatný
souhlas s realizací zástavy přímým prodejem není konstitutivním aktem,
způsobilým vyvolat vznik zástavního práva\". Přípustnost dovolání žalovaný 2)
dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se nejprve
zabýval dovoláním podaným žalovaným 2) proti usnesení odvolacího soudu ze dne
11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202. Po zjištění, že bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.,
dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Účastníky občanského soudního řízení jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o.s.ř.).
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout,
aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního
účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (§ 107a odst.1 o.s.ř.).
Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř., a
jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (§ 107a
odst. 2 o.s.ř.).
Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují
převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde
(v důsledku universální nebo singulární sukcese), nemá to samo o sobě vliv na
okruh účastníků řízení, tak jak byl vymezen podle ustanovení § 90 o.s.ř. K
procesnímu nástupnictví může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na
konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo
povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (jeho právního
předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí.
Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud
- jak vyplývá z ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o.s.ř. - ve vztahu k jím označené
právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o
takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod
nebo převod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle
právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práv), zda
označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek
přechod nebo převod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo
uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z uvedeného dále vyplývá, že k návrhu, aby nabyvatel práva nebo povinnosti
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, jestliže po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, je legitimován
výlučně žalobce. Právní úprava obsažená v ustanovení § 107a o.s.ř. navazuje na
ustanovení § 90 o.s.ř., z něhož vyplývá, že je to žalobce, který určuje okruh
účastníků tzv. sporného řízení (tím, že podal u soudu žalobu a vyjádřil v ní
vůli vystupovat jako žalující strana ve sporu, a tím, koho v žalobě označil za
žalovaného); je to proto toliko žalobce, který může s okruhem účastníků řízení
- s výjimkou případu, kdy účastník řízení ztratil po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení a kdy soud postupuje podle ustanovení § 107
o.s.ř. - v průběhu řízení disponovat (srov. též právní názor uveřejněný v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 1105/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 190 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci vzájemnou žalobou (§
97 odst.1 o.s.ř.); vzájemnou žalobou je i projev žalovaného, jímž proti žalobci
uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo
přisouzeno více, než co uplatnil žalobce (§ 98 část věty před středníkem
o.s.ř.) Na vzájemnou žalobu se použije přiměřeně ustanovení o žalobě, její
změně a vzetí zpět (§ 97 odst.3 o.s.ř.).
Uplatní-li žalovaný svá práva proti žalobci vzájemnou žalobou, z ustanovení §
97 odst.3 o.s.ř. vyplývá, že při jeho projednání a rozhodnutí má žalovaný
procesní postavení žalobce a že žalobce je v této části řízení v pozici
žalovaného.
Navrhne-li žalobce za řízení, aby na jeho místo vstoupil (jako \"nový žalobce
\") nabyvatel práva, které uplatnil v žalobě, a vyhověl-li soud tomuto návrhu,
má to za následek, že se nabyvatel práva stal účastníkem řízení na místě
dosavadního žalobce jen ve vztahu k tomu, co bylo uplatněno žalobou. Okruhu
účastníků řízení (části řízení) o vzájemné žalobě se připuštění změny v osobách
účastníků řízení provedené na návrh žalobce nedotýká. V řízení o vzájemné
žalobě je legitimován k podání návrhu podle ustanovení § 107a o.s.ř. pouze
žalovaný (srov. též právní názor uvedený v usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 14.9.2001 sp. zn. 12 Co 346/2001, které bylo uveřejněno pod č. 54 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) a tedy jen na jeho návrh může
dojít ke změně v okruhu účastníků v části řízení o vzájemné žalobě.
V projednávané věci byl předmětem řízení před soudy - jak správně uvádí
žalovaný 2) - nejen nárok na uspokojení pohledávky úroků z prodlení ze zástav
uplatněný žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), ale i o určení,
že nemovitosti žalovaného 2) nejsou zatížené zástavním právem, obsažený ve
vzájemné žalobě. Poté, co žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci postoupila smlouvou
ze dne 17.9.2004 zajištěnou pohledávku společnosti A. E. L., učinila návrh, aby
nabyvatel pohledávky (postupník) vstoupil do řízení, pouze žalobkyně. Odvolací
soud jejímu návrhu vyhověl v souladu se zákonem, neboť bylo prokázáno, že
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod
práv a povinností, a postupník souhlasil s tím, aby vstoupil do řízení na místo
žalobce; žalovaný 2) ostatně správnost usnesení odvolacího soudu v tomto směru
ani nezpochybňuje.
Tím, že odvolací soud usnesením ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 na
návrh žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci připustil, aby do řízení vstoupil na
místo žalobce postupník A. E. L. nebyl a ani - jak vyplývá z výše uvedeného -
nemohl být řešen (nově vymezen) okruh účastníků řízení ve vztahu ke vzájemné
žalobě podané žalovaným 2). Žalovaný 2) tedy nedůvodně namítá, že žalobkyně A.
P., a.s. v likvidaci z řízení o vzájemné žalobě \"vystoupila\", aniž by k tomu
byl právní důvod.
Protože odvolací soud vyhověl návrhu žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci na
připuštění vstupu společnosti A. E. L. do řízení jako žalobce v souladu se
zákonem, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného 2) proti usnesení odvolacího
soudu ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 podle ustanovení § 243b odst.2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se poté
zabýval dovoláním podaným žalobcem proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze
dne 14.4.2005 č.j. 20 Co 409/2004-227, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby. Po zjištění, že dovolání proti tomuto výroku
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, není podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil ve vztahu k nároku na uspokojení
pohledávky ze zástav uplatněnému žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního
stupně) mimo jiné právní otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba u práva
věřitele na úroky z prodlení se splněním pohledávky vycházející ze smlouvy o
úvěru a za jakých podmínek tedy dochází (může dojít) k jeho promlčení. Uvedená
právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a proto
rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby, představuje rozhodnutí, které má po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto
rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na
uspokojení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství ze zástavy v době do
31.8.1998 (tj. před účinností zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č.
21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony),
řídí se tento nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy -
ustanovením § 151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění
účinném do 31.8.1998 (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č.
24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že
v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu,
její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené
(§ 151a odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Zástavní
právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v
ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno
v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský
zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy
zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo
je věcným právem, charakterizovaným jako \"právo k věci cizí\".
I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§
261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000] a i když
se podle ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí částí třetí
obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových
vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261
odst.1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní
úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze
smlouvy o úvěru a jejího příslušenství, přihlédnout současně k tomu, že
obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové
vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst.1
obchodního zákoníku) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí
obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové
vztahy.
S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se
ve smyslu ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy
vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v
jiném ustanovení než v § 261 odst.4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že
se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků.
Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do
31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu
[srov. § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že
právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí
občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve
vztahu k promlčení zástavního práva.
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují
všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá
rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení
nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) -
vyloučeno.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta
první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od
uplynutí této lhůty (§ 110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva
nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly
promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst.1 občanského zákoníku,
zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u
zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve
marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství se
řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem. U práv vzniklých
z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost
porušena, jestliže není pro promlčení některých takových práv stanovena
zvláštní úprava (§ 393 odst.1 obchodního zákoníku). Nestanoví-li zákon pro
jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (§ 397 obchodního
zákoníku).
Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst.3 občanského
zákoníku); uvedené platí ve smyslu ustanovení § 1 odst.2 věty druhé obchodního
zákoníku i tehdy, jde-li o pohledávku z obchodních závazkových vztahů (srov.
též právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.2.1997
sp. zn. 1 Cmo 758/95, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být - jak se
obecně uznává v právní teorii a praxi - hlavní nebo vedlejší (akcesorický). O
hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení,
resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým
závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy nebo ze
zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část (zpravidla určenou
procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; \"úrokový\" právní vztah může
vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky (platně) založen hlavní peněžitý
závazkový právní vztah.
Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků
prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) [srov. § 517 odst.2
občanského zákoníku] a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě
vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu
(závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi
účastníky nový (další) závazkový právní vztah; vznikne-li tedy dlužníku
povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu
práv věřitele a povinností dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v obsahu
závazkového právního vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit
závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický).
Povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní.
Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také
povinnost platit úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní
vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit již dospělé úroky z prodlení. Dojde-li
k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní
následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).
S názorem žalobce, podle kterého je prodlením se splněním dluhu (závazku) tato
povinnost \"porušována opakovaně po celou dobu, dokud povinnost zaplatit
jistinu pohledávky nezanikne splněním nebo jiným způsobem\", a podle kterého
\"úroky z prodlení se promlčují po dnech a promlčecí doba tedy běží samostatně
pro právo na zaplacení úroků z prodlení za každý den prodlení se zaplacením
jistiny\", nelze souhlasit. Žalobce tímto svým názorem v podstatě dovozuje, že
za každý další den prodlení vzniká [z důvodu porušení povinnosti splnit dluh
(závazek)] věřiteli nové (další) právo na úrok z prodlení\", čímž ve svých
důsledcích (v rozporu se zákonem) popírá, že by povinnost platit úrok z
prodlení jako právní následek prodlení dlužníka se splněním dluhu (závazku)
byla příslušenstvím pohledávky tomuto dluhu odpovídajícímu a že by tedy
povinnost platit úroky z prodlení představovala vedlejší (akcesorický)
závazkový právní vztah. Odvolací soud v této souvislosti výstižně poznamenal,
že žalobcův názor by nutně musel mít za následek (v rozporu s účelem právního
institutu promlčení) vznik kategorie \"nepromlčitelných práv\", v níž by byl
dlužník \"donucován\" prostřednictvím nikdy nepromlčitelných úroků z prodlení
ke splnění jistiny pohledávky, ačkoliv již došlo k jejímu promlčení, a že
takový následek by byl nepochybně absurdní.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky z prodlení mají povahu
opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se
stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například směrnice pléna Nejvyššího
soudu, uveřejněné pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1961, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení,
požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení § 1 nařízení
vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z
prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I nařízení vlády č. 163/2005
Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše
úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, zn. Cpjn
202/2005, jež bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006). Znamená to mimo jiné, že pro povinnost dlužníka platit
úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy
došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního
vztahu; odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další obdobná plnění,
která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na
každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další právní
skutečnosti. Okolnost, zda \"každým dalším dnem dlužník porušuje svoji
povinnost plnit řádně a včas hlavní peněžitý závazkový právní vztah\", tedy
není - jak žalobce mylně dovozuje z ustanovení § 393 odst.1 obchodního zákoníku
- pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení významná; povinnost dlužníka
platit úroky z prodlení v budoucnu zanikne, dojde-li ke splnění dluhu (závazku)
nebo k jeho zániku z jiného důvodu, popřípadě se (ve svém obsahu) změní, změní-
li se okolnosti, které byly významné pro výši úroků z prodlení.
Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že povinnost platit úroky
z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně
(nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník
ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva
podle ustanovení § 393 odst.1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím
uplynutím se právo promlčí \"jako celek\" (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006 sp. zn. 21 Cdo 3173/2005). Na
uvedeném závěru nic nemění ani právní názor, který byl uveden v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném pod č.
36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003. Žalobce, který tímto
rozsudkem argumentuje ve prospěch svého názoru, totiž přehlíží, že v něm je
řešena otázka placení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené
částky za každý den prodlení. Smluvní pokuta není - na rozdíl od úroků z
prodlení - ani příslušenstvím pohledávky (jedná se o samostatný nárok), ani
opětující se dávkou, kterou by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat
i do budoucna; povinnost zaplatit smluvní pokutu a její promlčení se proto řídí
zásadně odlišnými pravidly než je tomu u povinnosti zaplatit úroky z prodlení.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek
odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby, správný. Protože nebylo zjištěno (a ani žalobcem tvrzeno), že
by toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud ČR dovolání žalobce v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby, kterou se
žalovaný 2) domáhal určení, že jeho \"nemovitosti, a to budova čp. 182 s
pozemkem parc. st. č. 147 a pozemek parc. č. 50/4, zapsané u Katastrálního
úřadu v N. v katastru nemovitostí pro k.ú. K. na LV č. 468, nejsou zatíženy
zástavním právem\". Po přezkoumání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že k
němu nebyl legitimován.
Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Rozhodnutím, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí vzájemné žaloby, podané žalovaným 2), nemohla být žalobci způsobena
žádná újma na jeho právech, neboť ve svém výsledku vyznělo v jeho prospěch
[požadavku žalovaného 2) o určení, že jeho nemovitosti nejsou zatíženy
zástavním právem, nebylo vyhověno]. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít
objektivně vzato žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno.
Protože k dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu není
žalobce oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud ČR jeho dovolání v
tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř.
odmítl.
Žalobce podal dovolání též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterým
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího
řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví
podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§ 237 až § 239
o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek
uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se
nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř.,
protože nejde o případy v něm uvedené.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov.též usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001,
které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2003). Dovolání žalobce proti těmto rozhodnutím bylo proto podle ustanovení §
243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky se jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konečně
zabýval dovoláním podaným žalovaným 2) proti výroku rozsudku odvolacího soudu
ze dne 14.4.2005 č.j. 20 Co 409/2004-227, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí jeho vzájemné určovací žaloby. Po zjištění, že
dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
dospěl k závěru, že může být přípustné - obdobně jako dovolání žalobce proti
výroku tohoto rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby o zaplacení 1.600.108,- Kč s tím, že tato pohledávka může být
uspokojena pouze z výtěžku prodeje zástav - jen tehdy, má-li po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) a § 237 odst.3 o.s.ř.].
Při rozhodování o vzájemné žalobě žalovaného 2) řešil odvolací soud mimo jiné
právní otázku, zda trvá zástavní právo i poté, co došlo ke změně zajištěného
závazku tzv. kumulativní novací podle ustanovení § 516 občanského zákoníku nebo
co zajištěný závazek zanikl a byl nahrazen jiným závazkem cestou tzv.
privativní novace ve smyslu ustanovení § 570 občanského zákoníku. Protože tato
právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje
rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně o zamítnutí vzájemné žaloby podané žalovaným 2), rozhodnutí, které má po
právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání tohoto rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však rozhodnutí
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ve smlouvě o ukončení úvěrového vztahu, uzavřené dne 22.6.1994 mezi původní
žalobkyní A. P., a.s. v likvidaci a žalovanými 1) a 2), se účastníci - jak bylo
za řízení před soudy zjištěno - mimo jiné dohodli, že jejich \"úvěrový vztah\",
založený smlouvou o úvěru ze dne 5.4.1993, bude \"s ohledem na finanční situaci
klienta\" ukončen ke dni 30.6.1994, že \"dluh klienta\" ke dni 30.6.1994 činí
3.681.902,52 Kč a že žalovaní 1) a 2) se zavázali zaplatit tuto částku spolu se
17% úrokem původní žalobkyni A. P., a.s. v likvidaci do 60 dnů od podpisu
smlouvy. Z obsahu smlouvy je - jak vyplývá z výše uvedeného - nepochybné, že
její účastníci se (jako věřitel a dlužníci) dohodli na zániku závazků ze
smlouvy o úvěru ze dne 5.4.1993 ke dni 30.6.1994 a na jeho nahrazení závazkem
novým, uvedeným v této smlouvě, tedy že šlo o tzv. privativní novaci ve smyslu
ustanovení § 570 občanského zákoníku.
Zástavní právo, které zajišťovalo závazek zaniklý podle ustanovení § 570
odst.1 občanského zákoníku, zajišťuje i závazek, který nahradil závazek
původní; jestliže zástavní dlužník neprojevil souhlas s tím, aby byl zajištěn
nový závazek, trvá zástavní právo jen v rozsahu původního závazku a všechny
námitky proti dosavadnímu závazku zůstávají zachovány (srov. § 572 odst.1
občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že není správný názor žalovaného 2), podle kterého je se
zánikem zajištěného (dosavadního) závazku spojen zánik zástavního práva. I
kdyby žalovaný 2) nesouhlasil se zajištěním nového závazku zástavním právem,
zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 5.4.1993, z ustanovení § 572 odst.1
občanského zákoníku je zřejmé, že zástavní právo k nemovitostem žalovaného 2)
trvá ve prospěch nového závazku (založeného smlouvou ze dne 22.6.1994), byť jen
v rozsahu původního závazku a i když žalovanému 2) zůstaly zachovány všechny
námitky proti dosavadnímu závazku. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem
dovodil, že nemůže být vyhověno požadavku žalovaného 2) o určení, že jeho
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu však vyplynulo, že
odvolací soud jednal v řízení (části řízení) o vzájemné žalobě jako s jeho
druhým účastníkem se žalobcem A. E. L., jehož vstup do řízení připustil
usnesením ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202, ačkoliv návrh na provedení
tohoto opatření podala jen dosavadní žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci a
žalovaný 2), který má v řízení (části řízení) o vzájemné žalobě z pohledu
ustanovení § 107a o.s.ř. právní postavení žalobce, vstup A. E. L. do řízení
nepožadoval. Druhým účastníkem řízení (části řízení) o vzájemné žalobě tedy
zůstala i po vydání usnesení ze dne 11.2.2005 č.j. 20 Co 409/2004-202 žalobkyně
A. P., a.s. v likvidaci; protože s ní odvolací soud jako s účastníkem nejednal,
zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla uplatněna
v dovolání (§ 242 odst.3 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby, správný,
Nejvyšší soud ho v této části, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě
nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2), podle ustanovení § 243b odst.2
části věty za středníkem zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil podle ustanovení §
243b odst.3 věty první o.s.ř. Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu