33 Odo 810/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. E., zastoupenému
advokátem, o zaplacení 115.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 19//2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 30 Co
397/2005-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 30 Co 397/2005-50,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. října 2004, č.
j. 9 C 19/2004-26, v odvoláním napadeném výroku,
jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši
0,5 % denně z částky 115.000,- Kč od 1. 11. 2003 do zaplacení, a rozhodl o
nákladech řízení odvolacího. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze
zjištění (o němž nebylo mezi účastníky sporu), že žalovaný dne 8. 10. 2003
písemně uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 115.500,- Kč vyplývající z
nezaplacených půjček (z půjčky ze dne 3. 7. 2003 ve výši 10.000,- Kč a z půjčky
ze dne 3. 7. 2003 ve výši 100.000,- Kč) a ze sjednaného úroku z
prodlení v celkové výši 5.500,- Kč, a zavázal se jej zaplatit do 31. 10. 2003 s
tím, že v případě prodlení se zaplacením částky 115.500,- Kč byla sjednána
sankce ve výši 0,5 % z dlužné částky denně. Žalovaný ve sjednané lhůtě dluh
žalobci neuhradil ani zčásti. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud
posoudil ujednání o sjednané sankci (smluvní pokutě) jako platné, když dospěl k
závěru, že sjednaná výše smluvní pokuty (0,5 % denně) je akceptovatelná a není
s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem případu (konkrétní situaci, kdy žalobce
pro chování žalovaného nemohl včas platit leasingové splátky a byl proto
zatížen sankcí v téže výši) v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Především namítá,
že jak soudem prvního stupně, tak odvolacím soudem bylo vzato v úvahu žalobcovo
tvrzení (že sankce byla sjednána tak, aby pokryla jeho případné sankcionování
ze strany leasingové společnosti), které nebylo nikterak dále prokazováno.
Nadále je přesvědčen o nesprávnosti hodnocení přiměřenosti sjednané sankce
(smluvní pokuty) a napadá tudíž závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní
pokutě obsažené v písemnosti ze dne 8. 10. 2003 není neplatné pro rozpor s
dobrými mravy. Má za to, že při hodnocení přiměřenosti sjednané sankce je třeba
vždy porovnat tuto sankci i s výší zákonného úroku z prodlení, na nějž by měl
žalobce nárok, byť jej neuplatnil. Tyto nároky totiž existují vedle sebe a
vzájemně se nevylučují. Smlouva o uznání dluhu a o jeho zaplacení byla uzavřena
v době, kdy diskontní sazba činila 1,5 % (tj. 3 % úrok z prodlení).
Sjednaná denní sazba 0,5 % by odpovídala roční úrokové sazbě 182,5 %, tedy
činila více než 60ti násobek zákonné úrokové míry, což je obecně
neakceptovatelné. S přihlédnutím k roční procentní sazbě nákladů a ke svým
finančním možnostem považuje žalovaný za přiměřenou sankci ve výši 35 – 40 % z
dlužné částky ročně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 – dále jen „o. s.
ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou
(žalobkyní) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v
povinném zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle ustanovení § 236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/
tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle písmena. c/
citovaného ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení
právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné,
tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu
věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto jsou
bezpředmětné námitky žalovaného zpochybňující skutkový závěr odvolacího soudu,
že „výše smluvní pokuty byla sjednána vzhledem ke konkrétní situaci, kdy
žalobce právě pro nesplnění závazku žalovaným nemohl včas uhradit leasingovou
splátku a platil leasingové společnosti sankci v téže výši“, resp. jeho výtky k
úplnosti dokazování.
Jedinou právní otázkou, jejíž řešení v napadeném rozsudku žalovaný zpochybnil,
je posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě ze dne
8. 10. 2003 z hlediska souladu s dobrými mravy. Řešení této otázky především
postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Již v usnesení ze
dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck (dále jen „Soubor“),
svazku I, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací
soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve
věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Úvaha, zda
konkrétní smluvní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od
posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním
případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Navíc otázka přiměřenosti sankčního
opatření (promítající se v posuzované věci do posouzení platnosti ujednání o
smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského
zákoníku) byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak
o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto důvodů
mohla založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v
časopise Soubor rozhodnutí NS sešitě 9/2001 pod C 675, popř. jeho rozhodnutí ze
dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, v nichž bylo dovozeno, že smluvní
pokutu lze platně sjednat i tak, že její výše se bude odvíjet též od doby, po
kterou bude trvat porušení smluvní povinnosti, a že na nepřiměřenost smluvní
pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého
prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní
pokuty). Odvolací soud se v posuzovaném případě od této judikatury neodchýlil,
dovodil-li, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z uznaného dluhu
(tj. z částky 115.500,- Kč) není s přihlédnutím k okolnostem daného případu
nepřiměřená zajišťované povinnosti, a jeho rozhodnutí tak nemůže být v kolizi s
hmotným právem. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29
Odo 1583/2000 je nepřiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena přiměřenost
smluvní pokuty sjednané za neporovnatelných podmínek (v odlišné konkrétní
situaci smluvních stran), přičemž „denní sazba“ smluvní pokuty ve zde řešeném
sporu jednonásobně převyšovala „denní sazbu“ sjednanou účastníky předmětného
řízení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud České republiky je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/
o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci,
který by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto
řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu