21 Cdo 121/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce L. T., zastoupeného advokátem, proti žalované O., a. s.,
člen koncernu K. I., a. s., o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku od sp. zn. 8 C 199/2000, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2002, č.j. 16 Co
130/2002-87, takto :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 25. 9. 2000 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné
porušení pracovní kázně žalobcem spatřovala v tom, že se v posledních šesti
měsících dopustil opakovaně porušení pracovní kázně tím, že dne 18. 4. 2000 byl
přistižen v ranní směně, jak kouří v prostorách se zvýšeným požárním
nebezpečím, a dne 22. 9. 2000 tím, že předčasně opustil pracoviště v odpolední
směně v 19,36 hodin.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, a aby bylo žalované uloženo
zaplatit mu částku 36.969,- Kč s 10% z prodlení od 13. 3. 2000 do zaplacení.
Žalobu odůvodňoval zejména tím, že dne 18. 4. 2000 v ranní směně sice kouřil,
nikoliv však v prostorech se zvýšeným požárním nebezpečím, a že dne 22. 9. 2000
neodešel předčasně z pracoviště, neboť téhož dne měl běžnou ranní směnu, která
trvala do 13,45 hod., kterou řádně odpracoval, a déle zůstal na pracovišti jen
proto, že na pokyn svého mistra pokračoval v rozpracovaném úkole. Poté, co úkol
řádně dokončil, odešel z pracoviště. Rozhodně uvedeného dne nepracoval na
odpolední směnu. Protože podle jeho názoru je výpověď neplatná a sdělil
žalované, že trvá na tom, aby mu přidělovala dále práci, což žalovaná odmítá,
domáhá se náhrady mzdy ve smyslu ustanovení § 61 zák. práce.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. 4. 2001, č.j. 8 C
199/2000-19, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se žalobce
dopustil soustavného méně závažného porušení pracovní kázně, přičemž byl v
posledních šesti měsících v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně
upozorněn na možnost výpovědi. Za prokázané považoval, že žalobce porušil
pracovní kázeň dne 18. 4. 2000 tím, že při výkonu práce kouřil v místě se
zvýšeným požárním nebezpečím. Pro toto porušení pracovní kázně mu bylo dáno
písemné upozornění na možnost výpovědi i v případě méně závažného porušení
pracovní kázně ve lhůtě šesti měsíců. V této lhůtě, konkrétně dne 22. 9. 2000,
žalobce odešel předčasně z pracoviště v průběhu odpolední pracovní směny. Podle
názoru soudu prvního stupně neobstálo tvrzení žalobce, že se po ukončení ranní
směny zdržel na pracovišti do 19,36 hod. jen proto, že chtěl vyjít vstříc
zaměstnavateli a na pokyn mistra pokračoval po pracovní době v rozpracovaném
úkole. V řízení bylo totiž prokázáno, že tuto směnu měl žalobce spolu s M. M.
odpracovat celou, čímž mělo dojít k nadpracování jiné směny, na kterou měl v
úmyslu si vzít náhradní volno. Šlo tedy o postup podle ustanovení § 96 odst. 2
zák. práce a nikoliv o nezákonný postup při přidělování práce, jak tvrdí
žalobce. Protože shledal nedůvodnou žalobu na určení neplatnosti výpovědi,
nemohl se žalobce účinně domáhat ani náhrady mzdy z důvodů neplatného rozvázání
pracovního poměru. Usnesením ze dne 24. 5. 2001, č.j. 8 C 199/2000-29, doplnil
soud prvního stupně rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit České
republice „na účet“ Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady státu za svědečné
ve výši 1.221,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 9. 2001, č.j. 16
Co 282/2001-43, rozsudek a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že
nesprávně učinil závěr, že žalobce se dopustil soustavného méně závažného
porušení pracovní kázně ve dnech 22. 9. 2000 a 18. 4. 2000 při splnění
podmínky, že byl v posledních šesti měsících v souvislosti s porušením pracovní
kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi. Připomněl, že o soustavné méně
závažné porušování pracovní kázně jde tehdy, dopustil-li se pracovník nejméně
tří porušení pracovní kázně, která dosahují intenzity méně závažného porušení
pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost. Uložil soudu
prvního stupně, aby se zabýval toliko porušením pracovní kázně uvedeném na
druhém místě výpovědi (neboť ve vztahu k porušení pracovní kázně uvedenému na
prvním místě uplynula prekluzivní lhůta), a toto porušení pracovní kázně
vyhodnotil z hlediska intenzity, tedy, zda se jedná vzhledem k okolnostem k
případu o závažné porušení pracovní kázně či nikoliv.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, č. j. 8 C
199/2000-66, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice „na
účet“ Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady státu ve výši 1.512,- Kč. Po
doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobce se tím, že dne 22. 9. 2000
opustil pracoviště, dopustil závažného porušení pracovní kázně, jak má na mysli
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že žalobce
měl uvedeného dne odpolední směnu odpracovat celou, čímž mělo dojít k
nadpracování jiné směny, na kterou měl v úmyslu si vzít náhradní volno; proto
šlo o práci ve smyslu § 96 odst. 2 zák. práce, kdy žalobce nadpracovával (prací
konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu) pracovní volno, které mu měl
zaměstnavatel poskytnout na jeho žádost. Považoval za nedůležité, zda žalobce o
tuto práci nad stanovenou týdenní pracovní dobu žádal osobně, když podle jeho
názoru postačí, že pouze souhlasil s tím, aby o to požádal jeho spolupracovník
M. Při hodnocení stupně intenzity uvedeného porušení pracovní kázně přihlížel
nejen k tomu, že žalobce měl v úmyslu zkrátit zaměstnavatele tím, že bude
čerpat náhradní volno za celou směnu, ač nadpracoval dvě hodiny, ale i k
objektivním dopadům tohoto porušení pracovní kázně na pracovní morálku
ostatních zaměstnanců. Přitom zohlednil skutečnost, že vztahy na pracovišti,
kde žalobce pracoval, nebyly dobré, a to jak vztah žalobce k jeho nadřízenému,
tak k jeho spolupracovníkům. Tolerování předčasného opuštění pracoviště
žalobcem by nepochybně mělo negativní vliv na pracovní morálku ostatních
zaměstnanců a navíc u žalobce nešlo o výjimečnou událost; předčasný odchod
žalobce byl zadokumentován již dne 19. 7. 2000. Mimo to byl žalobce hodnocen
pouze jako průměrný pracovník.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 5. 2002, č.j. 16
Co 130/2002-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co doplnil
dokazování výpisem z raportní knihy, ze které zjistil, že dne 22. 9. žalobce
vlastní rukou do této knihy napsal, že „22. 9. I. + II.“, což znamená, že 22.
9. odpracoval první a druhou směnu, usoudil, že tento důkaz v souladu s
ostatními důkazy, které provedl soud prvního stupně, svědčí pro jednoznačný
závěr, že žalobce dne 22. 9. pracoval i na odpolední směně se souhlasem
zaměstnavatele a že bylo jeho povinností tuto směnu odpracovat celou. Za
nepravdivé považoval tvrzení žalobce, že dne 22. 9. 2000 pracoval odpoledne jen
proto, že měl zájem, aby pracovní úkol byl proveden řádně. Podle názoru
odvolacího soudu nemohla obstát ani námitka žalobce, že soud prvního stupně
nepostupoval v souladu s ustanovením § 118a o.s.ř. Žalobce totiž v návrhu a v
průběhu řízení vylíčil všechny rozhodné skutečnosti a v průběhu řízení nevyšlo
najevo, že je zde další právně významná skutková okolnost, kterou dosud soud
neuvažoval. Ze skutečnosti, že žaloba byla zamítnuta, nelze dovozovat, že by
soud věc posoudil jinak, než podle názoru žalobce. Nebylo proto nezbytné, aby
soud účastníky poučoval ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací
soud nesprávně vyložil ustanovení § 96 odst. 2 zák. práce. Vycházeje z toho, že
podle uvedeného ustanovení lze práce nad rámec uvedený v odstavci 1 konat pouze
výjimečně, pokud k výkonu takové práce dá souhlas zaměstnanec, vyslovuje
domněnku, že je nutno, aby tento souhlas byl učiněn nepochybným způsobem a
předem. V řízení však bylo podle dovolatele prokázáno to, že takový souhlas dal
spolupracovník svědek M., nikoliv žalobce. Nesouhlasil ani s tím, jak odvolací
soud vyložil ustanovení § 118a o.s.ř. Podle dovolatelova názoru je povinností
soudu prvního stupně, aby zajistil předvídatelnost svého rozhodnutí tím, že
ještě před rozhodnutím účastníkům sdělí svůj právní názor, je-li od účastníkova
právního názoru odlišný, a tak účastníku umožní reagovat eventuelním doplněním
rozhodných skutečností, případně doplněním skutkových názorů. Je přesvědčen, že
soud prvního stupně takto nepostupoval a že odvolací soud v rozporu se zákonem
dovodil, že povinnost soudu podle ustanovení § 118a o.s.ř. nastupuje pouze v
případě, vyjde-li najevo skutečnost, která by postavila právní kvalifikaci
uplatněného nároku do zcela jiného světla. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 – dále jen
„o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm. b)
o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2
o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí
odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních
otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací
soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího
soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu
dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním – jak vyplývá z jeho obsahu –
rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána;
i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně
zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku (oběma rozsudky rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobu zamítl).
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se
žalobce také dovolává.
Žalovaný však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci
ustanovení § 96 odst. 2 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav)
nezpochybňuje. I když uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je
zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího
soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je
nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy
hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudu v dovolání
předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „mezi ním a zaměstnavatelem
nebyla uzavřena dohoda o odpracování odpolední pracovní směny“ a že „nebylo
prokázáno, že by zaměstnavatel dal k odpracování této směny příkaz“), na nichž
pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že
„nebyly splněny podmínky ust. § 96 odst. 2 zák. práce“, neboť „nebyl povinen
odpracovat po řádné ranní směně bez přerušení další odpolední směnu“, a proto
se „odchodem z pracoviště nedopustil porušení pracovní kázně“). Tím, že
dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc,
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,
která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky
žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího
důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak
uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Jen na okraj dovolací soud připomíná, že zásadní právní význam rozhodnutí by
nemohla způsobit dovolatelem tvrzená otázka výkladu § 96 odst. 2 zák. práce,
ani kdyby ji dovolatel nezpochybňoval z pohledu odlišného skutkového základu.
Jak totiž vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel spatřuje zásadní právní otázku
ve výkladu ustanovení § 96 odst. 2 zák. práce, podle kterého „lze práce nad
rámec uvedených v odst. 1 tohoto zák. ustanovení konat pouze výjimečně, pokud k
výkonu takové práce dá souhlas zaměstnanec“, tedy ve znění účinném od 1. 1.
2001. Soudy však posuzovaly projednávanou věc podle ustanovení § 96 odst. 2
zák. práce ve znění do 31. 12. 2000, tedy podle zcela odlišného ustanovení.
Zásadní právní význam rozhodnutí ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]
nemůže způsobit ani dovolatelem tvrzená skutečnost, že soud prvního stupně
účastníky dostatečně nepoučil podle ustanovení § 118a o.s.ř. Poučení podle
ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení
tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením
označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla
zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci
(žalobce) neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu,
nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o.s.ř. Jinak
řečeno postup podle ustanovení § 118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy,
jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale
provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci;
postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale
provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2
o.s.ř. přistupovat. Proto ani skutečnost, že žalobce nebyl poučen podle
ustanovení § 118a o.s.ř. (neboť ho nebylo třeba) nečiní z rozhodnutí takové
rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí
dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení
nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2003
JUDr. Mojmír
Putna,v.r.
předseda
senátu