33 Cdo 1682/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce P. R., proti žalované L. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky
665.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C
139/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. prosince 2006, č. j. 8 Co 1797/2006-221, takto :
Dovolání se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.600,- k rukám advokáta.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. června 2005, č. j. 30 C
139/2003-121, zastavil řízení o zaplacení úroků z prodlení, žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci částku 665.000,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti. Vyšel ze
zjištění, že v době, kdy účastníci udržovali intimní vztah, půjčil žalobce
žalované bezúročně dne 21. 7. 1998 částku 20.000,- Kč a dne 12. 8. 1998 částku
70.000,- Kč, které se mu zavázala vrátit
do 30. 9. 1998. Pro případ, že žalovaná půjčené částky nevrátí včas, si
účastníci sjednali smluvní pokutu za každý, byť jen započatý, měsíc prodlení ve
výši 4.000,- Kč u první půjčky a ve výši 15.000,- Kč u druhé z nich. Žalovaná
peníze potřebovala pro udržení své podnikatelské činnosti. V době tvrzených
finančních potíží žalovaná uzavřela dvě leasingové smlouvy na automobily pro
potřebu podnikání a se žalobcem cestovala
na drahé zahraniční dovolené, které získala v souvislosti s podnikatelskými
aktivitami zdarma. Žalovaná žalobci částky ve sjednané lhůtě nevrátila; dne 2.
1. 2002 písemně prohlásila, že uznává pohledávku žalobce ve výši 665.000,- Kč,
která vznikla z dlužních úpisů ze dne 21. 7. 1998 a ze dne 12. 8. 1998 a
představuje smluvní pokuty za 35 měsíců prodlení za období od února 1999 do
prosince 2001 včetně. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1999, č.
j. 5 C 65/99-17, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 29. 2. 2000, č. j. 15 Co 123/2000-27, byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobci částky 90.000,- Kč (dlužné půjčky) s příslušenstvím a 95.000,-
Kč (smluvní pokuty za období do ledna 1999) s příslušenstvím. V roce 1998 se
úroková sazba z úvěrů poskytovaných bankami pohybovala od 14,8 do 19 % ročně. Z
takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že účastníci
uzavřeli v souladu s § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v
platném znění (dále jen „obč. zák.“) dvě smlouvy o půjčce, které vyhodnotil
jako platné právní úkony. Součástí těchto smluv bylo ujednání o smluvních
pokutách (§ 544 obč. zák.). Nepřisvědčil námitce žalované, že ujednání o
smluvních pokutách jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatnými
právními úkony (§ 39 a § 3 odst. 1 obč. zák.). Vyšel z úvahy, že žalovaná,
která je vysokoškolsky vzdělanou osobou, si musela být vědoma, jaké povinnosti
přebírá. Ke svému závazku se přihlásila tím, že uznala dne 2. 1. 2002 svůj dluh
(§ 558 obč. zák.) a vůči pohledávkám žalobce uplatnila námitky započtení svých
pohledávek. Okolnost, že smluvní pokuty převyšují běžné úroky z úvěrů u bank,
nepovažoval za relevantní, neboť jde o jiný institut, žalobce půjčky poskytl
bezúročně a v tomto řízení se úroků z prodlení vzdal.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 8
Co 1797/2006-221, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
zaplacení částky 665.000,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Z výpovědí žalobce a žalované jako účastníků řízení, jimiž doplnil
dokazování (§ 213 odst. 2, 3 a § 213a odst. 1 o. s. ř.), zjistil, že žalobce
finanční prostředky žalované půjčoval ze svých úspor, které tvořily milionové
částky, nadto z pozice nepodnikajícího (nepracujícího) invalidního důchodce; s
poskytnutými finančními prostředky neměl v plánu podnikat. Žalované důvěřoval,
ačkoliv měl představu o pasivech její podnikatelské činnosti. Na základě
skutkového zjištění, které převzal od soudu prvního stupně, a jež učinil z jím
provedených důkazů, odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru,
že smluvní pokuty byly sjednány v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.), a proto jsou absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. Vyslovil názor, že
se zřetelem k rozhodným okolnostem daného případu byly smluvní pokuty sjednány
v nepřiměřené výši a nebyla tak naplněna žádná z funkcí tohoto institutu.
Vzhledem k poměrům na straně žalobce nelze uvažovat s jakoukoli škodou
výrazněji přesahující půjčené částky, která by vznikla v příčinné souvislosti s
porušením povinnosti splnit závazek včas; žalobce mohl být poškozen v intencích
obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Protože sjednané smluvní pokuty
představují zhruba 2,5 násobek půjčených částek, nemohou plnit reparační
funkci. Sankční účel dohod o smluvních pokutách byl již realizován v předchozím
soudním řízení v podobě přiznaných úroků z prodlení. Ani preventivní účel
smluvních pokut nebyl naplněn, jelikož žalobce poskytl žalované nevysoké částky
na poměrně krátkou dobu, a tak nelze uvažovat o zvýšeném důrazu na předcházení
případným škodám.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. S poukazem na dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. namítl, že odvolací
soud zatížil řízení vadou, neboť vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu
věci, že v době uzavření smluv byl nepodnikajícím invalidním důchodcem.
Přihlédl tak k novým nepravdivým skutečnostem, jež nebyly účastníky tvrzeny,
ačkoli ze související věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 Co 859/2005 mu
musela být známa skutečnost,
že v rozhodné době byl jediným společníkem obchodní společnosti J. s. r. o.,
kterou založil na jaře 1998. Odvolacímu soudu s odkazem na dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkl, že při rozhodnutí v rozporu s § 159a
odst. 4 o. s. ř. aplikoval § 3 odst. 1 obč. zák., jehož použití bylo v tomto
řízení vyloučeno. Byl totiž pro něho závazný pravomocný výrok rozsudku
Okresního soudu v Táboře vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 65/1999, v
němž tento soud závazně pro účastníky řízení v rámci posouzení předběžné otázky
neshledal ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy. Není srozuměn
ani se závěrem, že dohody o smluvní pokutě jsou pro nepřiměřenou výši v rozporu
s dobrými mravy. Připomíná, že absolutní výše smluvní pokuty není omezena
žádným zákonným ustanovením a že právní teorie ani soudní praxe neposkytuje
jasné vodítko k určení její výše. Odvolací soud v rozporu s judikaturou nevzal
v potaz okolnosti případu na obou stranách sporu. Nepřihlédl k tomu, že
žalovaná byla v prodlení 35 měsíců. Má za to, že toto počínání je vysoce
nemravné a v rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Je přesvědčen, že smluvní
pokuty splňovaly všechny své funkce. Okolnost, že jejich výše představuje ročně
zhruba 2,5 násobek dlužných částek, považuje za nerozhodnou, neboť to je úměrné
délce prodlení. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a
věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který
spolehlivě z výpovědí účastníků zjistil skutečnosti týkající se jejich osobních
poměrů
a původu půjčených peněžních prostředků. Polemizuje s výhradami žalobce
argumentací, že výše smluvních pokut, které činí 240 %, resp. 257 % ročně z
půjčených částek, není vzhledem ke všem okolnostem případu přiměřená a
společensky akceptovatelná (v tomto ohledu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000). Má za to, že samotné
peněžité půjčky neopravňovaly nasmlouvat mimořádně vysoké smluvní pokuty, neboť
včasné nesplnění povinností půjčky vrátit nemohlo žalobci způsobit výraznější
škodu (nanejvýš ve výši ušlých úroků, jež mohl žalobce obdržet z vkladu těchto
peněz) a fatálně se ho dotknout. Zdůrazňuje, že vzhledem k intimní známosti
účastníků vnímala půjčky spíše jako přátelskou výpomoc a ujednání o smluvních
pokutách jako formalitu. Předchozí řízení probíhalo v roce 1999, kdy spolu
ještě udržovali vztah a byli spolu na dovolené v Izraeli, kterou žalobci
oplácela půjčky. Toto řízení považovala za určitou právní jistotu žalobce,
který ji ujišťoval, že jde jen o pojistku proti promlčení pohledávky. Námitku,
že odvolací soud postupoval v rozporu s § 159a odst. 4 o. s. ř., neuznává,
jelikož se soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C
65/99 otázkou případného rozporu smluvních pokut s dobrými mravy nezabývaly a
nijak ji nejudikovaly. Nadto se toto řízení týkalo jiného předmětu, a to
jistiny s příslušenstvím a smluvních pokut
za období září 1998 až leden 1999 s příslušenstvím. Po rekapitulaci konkrétního
peněžitého a naturálního plnění, které žalobci v souvislosti s půjčkami již
poskytla
a ještě bude muset na základě soudního rozhodnutí poskytnout, i nadále tvrdí,
že ujednání o smluvních pokutách je v rozporu s dobrými mravy a tudíž absolutně
neplatné podle § 39 obč. zák. S poukazem na úpravu tzv. lichevních smluv podle
§ 879 obecného občanského zákoníku a na závěry, které vyjádřil Krajský soud v
Českých Budějovicích v rozhodnutí sp. zn. 3 To 904/99, k naplnění znaku
trestného činu lichvy již při sjednaném úroku ve výši 180 % ročně, navrhla
dovolání žalobce zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej čl. II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., jímž
byla s účinností ode dne
1. 7. 2009 provedena novela občanského soudního řádu).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Žalobce netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., a jejich existence
nevyplývá ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
žalobce odvolacímu soudu vytkl, že postupoval v rozporu s § 159a odst. 4 o. s.
ř., jestliže posoudil ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor s
dobrými mravy, ačkoli v předchozím řízení na základě téhož smluvního ujednání
bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 5 C 65/99,
vyhověno jeho žalobě na zaplacení smluvní pokuty za jiné období. Žalobce má za
to, že výrok tohoto pravomocného rozsudku byl pro odvolací soud závazný, neboť
v něm byl předběžně vyřešen právní vztah účastníků i pro další spory.
Otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud s výjimkou případů
uvedených v § 135 odst. 1 obč. zák. posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce
vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s.
ř.). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat
i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba § 135 odst.
2 o. s. ř. vykládat
v kontextu s § 159a o. s. ř. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon
jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle §
159a odst. 4 o. s. ř.
v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení
a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Jak se podává z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře vedeném pod sp. zn. 5 C
215/99, žalobce se po žalované domáhal žalobou zaplacení částek 90.000,- Kč s
příslušenstvím představující nevrácené půjčky, které jí poskytl 21. 7. 1998 a
12. 8. 1998, a 95.000,- Kč s příslušenstvím představující smluvní pokuty za
období od 1. 10. 1998 do 1. 2. 1999 (správně 31. 1. 1999). Rozsudkem Okresního
soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1999, č. j. 5 C 65/99-17, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 29. 2. 2000, č.
j. 15 Co 123/2000-27, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částky
90.000,- Kč a 95.000,- Kč, obě s blíže specifikovanými úroky z prodlení.
Rozhodnutí nabylo právní moci 18. 9. 1999, resp. 21. 3. 2000. Na základě
provedeného dokazování soudy dospěly k závěru,
že žalovaná nesplnila svůj závazek ze smluv o půjčce vrátit žalobci do 30. 9.
1998 poskytnuté částky 20.000,- Kč a 70.000,- Kč (§ 657 obč. zák.) a že jí v
důsledku prodlení vznikla povinnost zaplatit mu za období od 1. 10. 1998 do 1.
2. 1999 písemně sjednané smluvní pokuty ve výši 4.000,- Kč a 15.000,- Kč za
každý započatý měsíc prodlení (§ 544 obč. zák.). Jak vyplývá z odůvodnění
těchto rozhodnutí, soudy neposuzovaly otázku, zda ujednání o smluvní pokutě
jsou pro rozpor s dobrými mravy neplatnými právními úkony (§ 39 a § 3 odst. 1
obč. zák.).
Vzhledem k řečenému se nemůže prosadit námitka žalobce, že odvolací soud
zatížil řízení vadou tím, že postupoval v rozporu s § 159a odst. 4, resp. § 135
odst. 2
o. s. ř. V řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 65/99 se
totiž soudy otázkou, zda ujednání o smluvní pokutě jsou či nejsou v rozporu s
dobrými mravy, vůbec nezabývaly a žádný právní závěr k ní nezaujaly. Nelze
tudíž přisvědčit žalobci, že v tomto řízení byla pro posuzovanou věc závazně
jako předběžná vyřešena otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska
dobrých mravů. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tudíž
nebyl uplatněn opodstatněně.
Žalobce odvolacímu soudu vytkl nesprávnost skutkového zjištění, že v době, kdy
žalované poskytl ze svých úspor půjčky, byl nepodnikajícím invalidním
důchodcem. Tvrdí, že odvolacímu soudu musela být z jeho rozhodovací činnosti
známa skutečnost, že v té době byl jediným společníkem obchodní společnosti J.
s. r. o. a že tudíž nemohl být nepodnikajícím a nepracujícím invalidním
důchodcem. Žalobce tyto námitky podřadil dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2
písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Posuzováno podle jejich obsahového vylíčení (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) jsou tyto námitky uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., v jehož rámci lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou
způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích
úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat
s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr, že žalobce v době, kdy žalované půjčil ze svých milionových
úspor částky 20.000,- Kč a 70.000,- Kč, byl nepodnikajícím (nepracujícím)
invalidním důchodcem a že s půjčenými finančními prostředky neměl v plánu
podnikat, učinil odvolací soud z výpovědi samotného žalobce jako účastníka
řízení (za jeho výslovného souhlasu podle § 131 o. s. ř.), jíž bylo spolu s
účastnickou výpovědí žalované v odvolacím řízení doplněno dokazování v souladu
s § 213 odst. 2, 3 a § 213a odst. 1
o. s. ř. ve spojení s § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. Naopak žalobcem tvrzená
skutečnost, že v rozhodné době byl jediným společníkem obchodní společnosti J.
s. r. o., kterou založil na jaře 1998, z obsahu spisu nevyplývá. Lze tak
uzavřít, že zpochybňované skutkové zjištění, z něhož odvolací soud při právním
posouzení vyšel, má oporu v provedeném důkazu. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil
žalobce správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní
pokutě ve výši 4.000,- Kč za každý měsíc prodlení s vrácením půjčky 20.000,- Kč
a ve výši 15.000,- Kč za každý měsíc prodlení s vrácením půjčky 70.000,- Kč
jsou podle § 39 obč. zák. neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v
ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je
zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty
je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.
Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost,
stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou
částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné
dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být
pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání
o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě
z hlediska souladu s dobrými mravy
je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.
Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba
užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě
v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
funkce smluvní pokuty (tj. funkci preventivní, uhrazovací a sankční). V
souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny
škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité
povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou
výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k
celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je
třeba rovněž vzít výši zajištěné částky,
z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný
poměr původní a sankční povinnosti.
V posuzovaném případě si účastníci ve smlouvách o půjčce 20.000,- Kč ze dne 21.
7. 1998 a 70.000,- Kč ze dne 12. 8. 1998 sjednali smluvní pokutu za každý, byť
jen započatý, měsíc prodlení ve výši 4.000,- Kč u první půjčky a ve výši
15.000,- Kč
u druhé z nich. Přiměřenost výše smluvních pokut je třeba v daném případě
posuzovat především z pohledu zajištěných povinností vrátit ve sjednané lhůtě
splatnosti půjčené částky. Mají-li být smluvní pokuty z hlediska jejich souladu
s dobrými mravy přiměřené jednotlivým funkcím, které mají plnit, jeví se jejich
takto sjednaná výše nepřiměřená. Jak funkci preventivní a sankční, tak funkci
reparační by obě smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů v dané věci plnily i v
případě, kdyby byly sjednány v nižší hodnotě. I tak by byly dostatečným
stimulem ke splnění povinností, dostatečně citelnou majetkovou sankcí pro
případ, že žalovaná svým povinnostem nedostojí a odpovídajícím zabezpečením
žalobce proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěných
povinností vzniknout. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nebylo možno v
posuzovaném případě usuzovat z její celkové výše, která byla závislá na délce
doby, během níž byla žalovaná v prodlení se splněním zajištěných povinností,
ale ze vzájemného poměru zajištěných povinností a sazby smluvních pokut
sjednané
za stanovenou časovou jednotku. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v otázce
úměry této sankční povinnosti již ustálila (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu
ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněné v časopisu Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod
označením C 403,
ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo
810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 30. 5. 2007,
sp. zn.
33 Odo 438/2005, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Odo 1779/2006). Zatímco smluvní
pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována ještě
jako odpovídající dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,67 % ,
resp. 0,71 % denně z dlužných částek je již nutno považovat s přihlédnutím k
okolnostem daného případu za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým
mravům. Protože odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty
se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a právní posouzení věci
založil na správném výkladu § 3 odst. 1, § 39 a § 544 obč. zák., nepodařilo se
žalobci zpochybnit správnost napadeného rozsudku ani výhradami vystihujícími
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení
neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 25.300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3
odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně
senátu