NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 447/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně obce P., proti žalovanému P. B., o zaplacení 1,041.044,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 186/97, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. května 2004, č. j. 9 Co
679/2003-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Shodně se soudem prvního stupně
vycházel ze zjištění (o němž nebylo mezi účastníky sporu), že účastníci
uzavřeli dne 24. 4. 1996 kupní smlouvu, jíž žalobkyně žalovanému prodala dvě
motorová vozidla za kupní cenu celkem 93.200,- Kč splatnou do 15 dnů od podpisu
kupní smlouvy. K úhradě kupní ceny došlo až dne 9. 6. 1999 započtením
vzájemných pohledávek účastníků. Kupní smlouva obsahovala ujednání, že v
případě prodlení se zaplacením kupní ceny zaplatí kupující prodávajícímu
smluvní pokutu ve výši 1 % z kupní ceny za každý den prodlení. Ve shodě se
soudem prvního stupně odvolací soud posoudil ujednání o smluvní pokutě jako
neplatné, když dospěl k závěru, že sjednaná výše smluvní pokuty (1 % denně, tj.
365 % ročně) je v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Namítá, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
neboť „dostatečná pozornost nebyla věnována otázkám spojeným se započtením
vzájemných pohledávek účastníků“. Nebylo totiž zjišťováno, „jakým úkonem dal
žalovaný podnět k započtení“, ani „zda úkon směřující k započtení nebyl již
projevem směřujícím k započtení pohledávek v období od srpna do 6. 11. 1996“.
Má za to, že při takovém doplnění dokazování „mohly soudy dospět k závěru, že k
zaplacení kupní ceny započtením pohledávek mohlo dojít již v období do
listopadu 1996 a tedy přiznat žalobkyni nárok na smluvní pokutu za období od
10. 5. 1996 do 6. 11. 1996 a co do zbývající části žalobu zamítnout, pokud by
žalobkyně před vyhlášením rozsudku co do zbytku nevzala žalobu zpět“. Smluvní
pokuta za dobu od 10. 5. do 6. 11. 1996 by „rozhodně nečinila 365 %, dosahovala
by zhruba kupní ceny“ a nemohla by tudíž být posouzena jako nemravná. Dále
namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Je totiž přesvědčena, že sjednaná výše smluvní pokuty není v rozporu s
dobrými mravy s přihlédnutím k zajišťovací a pobídkové funkci smluvní pokuty,
jakož i k tomu, že má sloužit k úhradě všech případných škod, které lze
„rozumně v daném konkrétním vztahu očekávat“. V této souvislosti připomíná, že
návrh kupní smlouvy předložil žalovaný a právě on koncipoval ujednání o smluvní
pokutě, takže je „otázkou hodnocení, jaké byly pohnutky žalovaného při uzavření
kupní smlouvy“. Rovněž pak připomíná, že nevymáhala úrok z prodlení, který v
předmětné době činil 21 procent, přičemž její právo na tento úrok je již
promlčeno.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 – dále jen „o. s.
ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou
(žalobkyní) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v
povinném zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle ustanovení § 236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/
tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle písmena. c/
citovaného ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení
právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné,
tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu
věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto jsou
bezpředmětné námitky žalobkyně ohledně počátku vzniku nároku na zaplacení
smluvní pokuty a její výtky k úplnosti dokazování.
Jedinou právní otázkou, jejíž řešení v napadeném rozsudku žalobce zpochybnil,
je posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě ze dne
24. 4. 1996 z hlediska souladu s dobrými mravy. Řešení této otázky především
postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Již v usnesení ze
dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck (dále jen „Soubor“),
svazku I, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací
soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve
věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Úvaha, zda
konkrétní smluvní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od
posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním
případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Navíc otázka přiměřenosti sankčního
opatření (promítající se v posuzované věci do posouzení platnosti ujednání o
smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského
zákoníku) byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak
o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto důvodů
mohla založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Odo 3072/2000, uveřejněné v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 2/2001 pod C 143, či ze dne 4. 2. 2002,
sp. zn. 33 Odo 753/2001 uveřejněné v jeho č. 14/2002 pod C 1006, příp.
rozhodnutí ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002). Odvolací soud se v posuzovaném
případě od této judikatury neodchýlil, dovodil-li, že sjednaná smluvní pokuta
ve výši 1% z kupní ceny (tj. z částky 93.200,- Kč) denně není přiměřená
zajišťované povinnosti, a jeho rozhodnutí tak nemůže být v kolizi s hmotným
právem, jíž se žalobkyně dovolává.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud České republiky je proto– aniž se jím mohl věcně zabývat – podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému, který by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v
souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu