33 Odo 438/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce P. V., s. p. zastoupeného Mgr. J. L., advokátem proti žalovaným 1) V.
T. a 2) O. T., zastoupeným JUDr. J. V., obecným zmocněncem, o zaplacení částek
10.305,- Kč a 164.621,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod
sp. zn. 4 C 31/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 8 Co 1495/2004-284, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 8 Co 1495/2004-284, jímž byl
změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. března 2004, č.
j. 4 C 31/2001-253, tak, že byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti prvnímu
žalovanému zaplatit žalobci částku 10.305,- Kč, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 8 Co 1495/2004-284, jímž byl
změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. března 2004, č.
j. 4 C 31/2001-253, tak, že byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti
žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 164.621,- Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci v pořadí prvním (částečným) rozsudkem ze dne
21. června 2002, č. j. 4 C 31/2001-140, uložil žalovaným povinnost zaplatit
žalobci společně a nerozdílně částku 179.807,- Kč, s tím, že o zbývající části
žaloby (částce 9.189,- Kč) bude rozhodnuto v rozsudku konečném. K odvolání
žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně
usnesením ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 8 Co 2256/2002-172, zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V pořadí druhým (opět částečným) rozsudkem ze dne 20.
května 2003, č. j. 4 C 31/2001-207, soud prvního stupně uložil žalovaným
povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 12.533,- Kč na dlužném
nájemném a rozhodl, že o zbývající části předmětu žaloby, tedy o zaplacení
smluvní pokuty ve výši 174.926,- Kč, nájemného ve výši 1.435,- Kč a úroků z
prodlení s jeho placením ve výši 102,- Kč, jakož o nákladech řízení bude
rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. listopadu
2003, č. j. 8 Co 1788/2003-234, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Následně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 3. března 2004, č. j. 4 C
31/2001-253, soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
částku 10.305,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve stejné lhůtě uložil
žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 166.158,- Kč,
zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a
nerozdílně se žalovaným částku 10.305,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce jako
pronajímatelka uzavřela se žalovanými a dále se Z. a H. K. a J. a M. Z. jako
nájemci dne 14. 3. 1995 smlouvu o společném užívání věci a o nájmu (dále též
„smlouva“ nebo „předmětná smlouva“), na základě níž přenechala těmto nájemcům k
užívání vodohospodářské dílo jez V. – S. Ú. na řece L. spolu s pozemky s ním
souvisejícími a zapsanými v katastru nemovitostí pro k. ú. T. a S.o Ú. za
účelem provozování malé vodní elektrárny. Smluvní strany si sjednaly nájemné za
užívání pozemků ve výši 30 Kč/m2/rok, tedy ve výši 2.460,- Kč za rok, se
splatností ve čtvrtletních splátkách vždy předem do patnáctého dne prvního
měsíce kalendářního čtvrtletí běžného roku. Součástí článku IV. smlouvy je
ujednání, že v případě prodlení s úhradou nájemného v uvedené lhůtě sjednávají
si smluvní strany smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužného nájemného za každý den
prodlení s úhradou do doby jeho zaplacení. Podle článku VII. smlouvy bylo
dohodnuto, že se smlouva řídí ustanoveními občanského zákoníku, vodního zákona
a předpisy souvisejícími, není-li ve smlouvě upraveno jinak. Dne 17. 2. 2000
právní předchůdkyně žalobce a žalovaný sepsali dohodu o uznání dluhu a o
způsobu jeho vypořádání. V ní žalovaný uznal, že jí ke dni 31. 12. 1999 dluží
na nájemném částku 27.445,- Kč, na smluvní pokutě l46.406,60 Kč a na úrocích z
prodlení 9.530,08 Kč, a zavázal se poměrnou část smluvní pokuty ve výši
43.922,- Kč uhradit v dohodnutých čtvrtletních splátkách. Ohledně zbývající
části smluvní pokuty ve výši 102.484,- Kč se právní předchůdkyně žalobce se
žalovaným dohodla, že mu tento dluh promíjí s rozvazovací podmínkou, podle
které právní účinky dohody o prominutí dluhu pominou, pokud žalovaný nezaplatí
do 29. 2. 2000 na její účet jistinu a úroky z prodlení, či pokud ztratí výhodu
splátek (§ 574 obč. zák.). Žalovaná, která byla v dohodě uvedena také jako
smluvní strana, ji nepodepsala. Dohoda o splátkách nebyla žalovaným dodržena. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že
dohoda o uznání dluhu a způsobu jeho vypořádání je platným uznáním dluhu podle
§ 558 a § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále
jen „obč. zák.“) s účinky pouze pro žalovaného a nikoli též pro žalovanou,
neboť ta ji neuzavřela. Ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty soud
prvního stupně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne
14. 3. 1995 mezi původní žalobkyní a žalovanými splňuje zákonné náležitosti §
544 obč. zák a je platným právním úkonem.
Nepřisvědčil tak námitce žalovaných,
že toto ujednání je neplatné, neboť se příčí dobrým mravům (§ 3 odst. 1 a § 39
obč. zák.). Konstatoval, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně z dlužné částky
nájemného za každý den prodlení zajišťovala závazek žalovaných ze smlouvy
platit sjednané nájemné v částce 2.495,- Kč čtvrtletně. S přihlédnutím k výši
smluvní pokuty 25,- Kč denně (odpovídající 1 % z dlužné částky) dovodil, že
není v přemrštěné pobídkové výši a shledal ji odpovídající hodnotě a významu
zajišťovaného závazku, tedy v souladu s dobrými mravy. Okolnost, že narostla až
do výše žalované částky, nepovažoval za rozhodnou, neboť se tak stalo v
důsledku dlouhodobého neplnění smluvní povinnosti žalovanými. K námitce
promlčení uplatněné žalovanou (která na rozdíl od žalovaného dluh co do důvodu
a výše neuznala) soud prvního stupně usoudil, že ve vztahu k ní je právo
žalobce na smluvní pokutu v částce 10.305,- Kč za období od 15. 4. 1997 do 30. 11. 1997 promlčeno; ve vztahu k žalovanému nikoli, neboť dluh uznal. Na smluvní
pokutě tak uložil povinnost zaplatit samotnému žalovanému částku 10.305,- Kč a
oběma žalovaným společně a nerozdílně částku 164.621,- Kč. Protože rovněž
požadavek na zaplacení dlužného nájemného za užívání blíže specifikovaných
pozemků za dobu od čtvrtého čtvrtletí roku 2000 do druhého čtvrtletí roku 2002
v částce 1.435,- Kč a na zaplacení úroků z prodlení z dlužného nájemného za
užívání těchto pozemků za předmětné období v částce 102,- Kč soud prvního
stupně shledal oprávněným vůči oběma žalovaným, uložil jim zaplatit společně a
nerozdílně i tyto částky.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č. j.
8 Co 1495/2004-284, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž bylo
žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1.537,- Kč,
potvrdil a změnil jej ve zbývající části tak, že zamítl žalobu požadující po
žalovaném zaplacení částky 10.305,- Kč a po žalovaných společné a nerozdílné
zaplacení částky 164.621,- Kč. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně až na jeho právní závěry, jež zaujal ohledně smluvní pokuty. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ujednání účastníků o smluvní pokutě
je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. neplatným právním
úkonem podle § 39 obč. zák. Předeslal, že smluvní pokuta, byť jako sankční
opatření, má především motivovat k řádnému plnění zajišťovaného závazku a měla
by být přiměřená k jeho výši. Pokutu sjednanou ve smlouvě ze dne 14. 3. 1995
mezi původní žalobkyní a žalovanými ve výši 1 % denně z dlužné částky nájemného
do jeho zaplacení (i když vzhledem k dlužné čtvrtletní částce 2.495,- Kč
dosahuje denně nevysokou částku 25,- Kč) shledal nepřiměřenou zajišťovanému
závazku pro hrubý nepoměr výše smluvní pokuty k výši nájmu, jež byla navíc
stanovena jako částka narůstající.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a výslovně v něm označil
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s.
ř. Zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že smluvní pokuta ve
výši 1 % denně z dlužného nájemného je v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že při
stanovení výše smluvní pokuty bylo přihlédnuto k nájemnému, které čítalo pouze
831,- Kč měsíčně, a ke skutečnosti, že žalovaní jez užívali k podnikání.
Smluvní pokuta v sazbě 1% denně odpovídala snaze jeho právní předchůdkyně
stimulovat žalované k řádnému a včasnému placení nájemného. Okolnost, že
narostla do značné výše, je podle jeho přesvědčení způsobena nemravným jednáním
žalovaných, kteří jsou dlouhou dobu v prodlení s placením nájemného. Situaci
dokresluje i to, že žalovaní na rozdíl od dalších nájemců jezu nesplnili ani
závazek z dohody o uznání dluhu, která byla projevem jeho ochoty prominout 70 %
nároku na smluvní pokutu. Žalobce v souvislosti s posouzením přiměřenosti výše
smluvní pokuty odkázal na řízení vedená v obdobných sporech u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 625/2000 a u Okresního soud v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 9 C 255/2002, v nichž soudy dospěly k závěru, že smluvní pokuta ve
výši 1 % denně z dlužné částky je přiměřená a není v rozporu s dobrými mravy.
Protože má zato, že smlouva o užívání a nájmu věci ze dne 14. 3. 1995 byla
uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, v důsledku čehož
mezi účastníky vznikl obchodní závazkový vztah, dopadá na ujednání o smluvní
pokutě úprava obsažená v obchodním zákoníku umožňující soudu v případě závěru,
že smluvní pokuta je nepřiměřená, moderovat její výši. Z uvedených důvodů
navrhl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení.
Žalovaní s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp.
zn. 29 Odo 156/2003, jež je založeno na obdobném skutkovém základě, se s
právním posouzením věci odvolacím soudem ztotožnili. Odkazy žalobce na již
vydaná rozhodnutí mají za nepatřičné, neboť nejde o judikaturu Nejvyššího
soudu. S názorem žalobce, že mezi účastníky byl založen obchodní závazkový
vztah, nesouhlasí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4.
2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, při splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí
soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání
podle § 237 odst. 1 o. s. ř. však není podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci žalobce napadl dovoláním rozsudek v části, jíž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu požadující po
žalovaném zaplacení částky 10.305,- Kč a po žalovaných společné a nerozdílné
zaplacení částky 164.621,- Kč. Je nepochybné, že rozhodnutím odvolacího soudu
došlo k rozštěpení práva a napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o nárocích dvou
účastníků, jejichž společenství v řízení má samostatnou povahu. Žalovaní v
tomto řízení nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř.,
nýbrž společníky samostatnými ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř., neboť povaha
předmětu řízení vyplývající z hmotného práva umožňuje, aby předmět sporu byl
projednán a rozhodnut samostatně vůči každému z nich. Přípustnost dovolání je
přitom třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům
samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 20.000,-
Kč a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2789/2000,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného C.H.Beck, pod č. C
48/1, a ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura, č. 5/2000, pod SJ 55/2000). Protože dovoláním dotčeným
rozsudkem bylo ve vztahu k samotnému žalovanému rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku
vyloučena § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání v tomto
rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že byla zamítnuta žaloba požadující po žalovaných zaplacení částky
164.621,- Kč společně a nerozdílně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolání. Jelikož žalobce
nenamítá, že řízení je postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu jejich
existence nevyplývá, zabýval se dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody,
jak je žalobce obsahově vylíčil.
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalobce v rámci dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil správnost právního závěru
odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % z dlužného nájemného
denně obsažené ve smlouvě ze dne 14. 3. 1995 je podle § 39 obč. zák. neplatné
pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen
písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího
určení.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je
zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty
je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.
Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost,
stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou
částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné
dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být
pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání
o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě
z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z
rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.
Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba
užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě
v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost
výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem
úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít
výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s
ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
V posuzovaném případě si účastníci (resp. právní předchůdkyně žalobce a
žalovaní) ve smlouvě o společném užívání věci a o nájmu sjednali smluvní pokutu
ve výši 1 % za každý den prodlení s úhradou nájemného do jeho zaplacení.
Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba v daném případě posuzovat především z
pohledu zajištěné povinnosti platit nájemné, které činí čtvrtletně 2.495,- Kč.
Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená
jednotlivým funkcím, které má plnit, jeví se její takto sjednaná výše
nepřiměřená. Jak funkci preventivní, tak i funkci sankční by smluvní pokuta z
hlediska dobrých mravů v dané věci plnila i v případě, kdyby byla sjednána v
nižší hodnotě. I tak by byla dostatečným stimulem ke splnění povinnosti a
dostatečnou sankcí pro případ, že žalovaní své povinnosti nedostojí. Odvolacímu
soudu sice nelze přisvědčit, když při posuzování souladu ujednání o smluvní
pokutě s dobrými mravy poměřoval narůstající výši smluvní pokuty v důsledku
délky doby prodlení s výší zajištěné pohledávky. S jeho závěrem, že smluvní
pokuta ve výši 1 % denně z dlužné částky nájemného je ujednáním neplatným podle
§ 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, se však lze z výše uvedených důvodů
ztotožnit. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se v otázce úměry
této sankční povinnosti již ustálila. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši
zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je
v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je
považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srovnej např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne
27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1583/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4
pod č. C 403). Protože odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše smluvní
pokuty se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a právní posouzení
věci založil na správném výkladu § 3 odst. 1, § 39 a § 544 obč. zák.,
nepodařilo se žalobci zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Jeho odkazy na
rozhodnutí soudů nižších stupňů se s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu
jeví jako nepřípadné. K dalším dovolacím námitkám žalobce se sluší uvést, že
jsou z hlediska právního posouzení věci bezpředmětné. Odvolací soud správně z
hlediska úvah o platnosti ujednání o smluvní pokutě nepřihlížel k následnému
chování žalobce a žalovaných; tyto okolnosti lze totiž spojovat toliko s
otázkou, zda výkon práva na zaplacení smluvní pokuty (platně sjednané) je či
není v rozporu s dobrými mravy. Rovněž případné uplatnění moderačního práva
soudu snížit výši smluvní pokuty (v případě obchodněprávních vztahů) přichází v
úvahu jen tehdy, byla-li smluvní pokuta sjednána platně.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti výroku, jímž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k oběma žalovaným, zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným
v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli
právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu