30 Cdo 2401/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobce M. T., zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se
sídlem v Praze 1, 28. října 1101/3, proti žalované bolilla s. r. o., se sídlem
v Kladně, Osvobozených politických vězňů 656, identifikační číslo osoby 247 27
563, zastoupené JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G.
Masaryka 108, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 3 C 159/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2013, č. j. 27 Co 442/2013-91, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2013, č. j. 27 Co
442/2013-91, jakož i usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 3. června
2013, č. j. 3 C 159/2012-80, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha –
východ k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha – východ (dále již „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 3. června 2013, č. j. 3 C 159/2012-80, dle § 106 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení o určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, a to
s odůvodněním, že tato věc má být projednána v řízení před rozhodci na základě
rozhodčí doložky, kterou účastníci uzavřeli v rámci uzavření smlouvy o
zajišťovacím převodu práva dne 25. listopadu 2011. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v
záhlavní označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení
řízení. Ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva ze dne 25. listopadu 2011 byla
v čl. 9 sjednána rozhodčí doložka tak, že rozhodcem bude primárně Petr Sýkora,
a pouze v případě, že by nemohl funkci rozhodce vykonávat či ji odmítl,
rozhodcem bude advokát JUDr. Martin Račok. Podle odvolacího soudu výběr
rozhodce byla tak proveden transparentním způsobem, nezávislým toliko na vůli
jedné ze smluvních stran. Transparentním a nikoliv nepřiměřeným způsobem jsou
stanovena rovněž pravidla rozhodčího řízení (zásadně bez ústního projednání
věci, avšak s možností strany sporu navrhnout ústní projednání věci, podřízení
procesních pravidel zákonu o rozhodčím řízení, podpůrně občanskému soudnímu
řádu). Podle odvolacího soudu proto rozhodčí doložka není z uvedeného důvodu
neplatná. Žalobcem tvrzené důvody neplatnosti rozhodčí doložky se pak týkají
pouze neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva (případně i neplatnosti
smlouvy o úvěru), nikoliv neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) v ní
obsažené, když oba smluvní vztahy (byť „technicky“ spojené do jedné listiny) je
třeba rozlišovat. Platí totiž, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na
rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy
vliv na platnost rozhodčí doložky (odvolací soud zde odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Odo 1222/2005). Odvolací
soud dále v odůvodnění svého usnesení uvedl: „Žalobce pak namítá – s poukazem
na okolnosti předcházející uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jejíž
součástí je rozhodčí doložka, a okolnosti předcházející uzavření samotné této
smlouvy – že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 39, § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Jím tvrzené skutkové okolnosti v uvedeném směru se však
týkají poskytování samého úvěru a jeho zajišťování, nikoliv sjednávání rozhodčí
doložky. Sjednání rozhodčí doložky, jako právem aprobovaného způsobu řešení
majetkových sporů (i ve spotřebitelských vztazích), pak samo o sobě v rozporu s
dobrými mravy – není-li projevem zneužívající postavení strany v postavení
podnikatele – není. Žádné takové okolnosti žalobce netvrdil a z obsahu spisu se
nepodávají. Rovněž důvody, pro které má být smlouva o zajišťovacím převodu
práva neplatná podle § 49a občanského zákoníku (omyl o výši úvěru poskytovaného
žalovaným) se rozhodčí smlouvy netýkají. Uzavření smlouvy v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek pak není důvodem její neplatnosti, ale důvodem odstoupení
od (platně uzavřené) smlouvy dle § 49 občanského zákoníku.
Žalobci se tak
platnost samotné rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky), jíž žalovaný i žalobce
(jak sám žalobce potvrzuje) uzavřeli vědomě, svobodně a vážně, zpochybnit
nepodařilo. Okolnost případné neplatnosti (obsahově samostatné) smlouvy o
zajišťovacím převodu dle § 553 občanského zákoníku...zde rozhodná není.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to,
že předmětná rozhodčí doložka, podle níž má být věc rozhodnuta před rozhodci,
je platná, protože se na ní nevztahuje důvod neplatnosti smlouvy, jejíž je
součástí. Dovolatel tomuto právnímu názoru odvolacího soudu v dovolání oponuje,
když má za to, že (ve stručnosti shrnuto z jeho dovolací argumentace) jím
tvrzené okolnosti, podle nichž je absolutně neplatná smlouva o zajišťovacím
převodu, se rovněž vztahují i na rozhodčí doložku, „protože byla uzavřena v
momentu podpisu předmětné smlouvy, jejíž obsah nemohl dovolatel nijakým
způsobem ovlivnit. Dovolatel si je vědom toho, že neplatnost samotné smlouvy
nemusí mít automaticky vliv na platnost rozhodčí doložky, která je její
součástí, avšak v tomto případě má...za to, že důvod neplatnosti, kterým je
rozpor s dobrými mravy, se vztahuje i na samotnou rozhodčí doložku.“ V další
části dovolání dovolatel popisuje historii svého dosavadního jednání s
příslušnými (fyzickými i právnickými) osobami v souvislosti se snahou vyřešit
jeho tíživou finanční situaci, resp. finanční situaci jeho rodiny. Domnívá se,
„že se stal obětí podvodu, kdy skupina osob, do které patří i žalovaná, svým
obratným jednáním zneužila jednoduchosti a důvěry dovolatele. Tato skupina sama
vyhledala dovolatele, když zjistila, že jsou proti němu vedeny drobné exekuce a
následně tlačila na dovolatele zneužívajíc jeho důvěry k podpisu pro něj
nevýhodných smluv, což vyústilo v pravděpodobnému zájmu skupiny, prodat jeho
nemovitosti. Dovolatel se v krátké době ocitl v situaci, kdy kumulaci poplatků,
úroků, smluvních pokut a dalších zastřených bezdůvodných plnění, je zcela
nemyslitelné, že by tuto situaci sám finančně zvládl.“ Podle dovolatele lze
navíc podle § 55 odst. 1 obč. zák. dovodit nepřípustnost rozhodčí doložky ve
spotřebitelských smlouvách, a tím spíše pak v situaci, kdy rozhodčí doložka
byla součástí smlouvy, jejíž obsah nemůže spotřebitel měnit. Dovolatel proto
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel současně požádal o odklad
vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonem
stanovené lhůtě oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeným advokátem,
věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
prvá o. s. ř.). Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť skutkový stav, z nějž odvolací
soud vycházel při rozhodování, neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit k
učiněnému právnímu posouzení věci; rozhodnutí odvolacího soudu přitom je v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, zatímco zde
rovněž označená rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní
soud“) jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu
www.nalus.usoud.cz], vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění,
které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v
relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními
anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým
zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či
absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Dovolatel (v rámci skutkového tvrzení) již v žalobě poukazoval mj. na
personální propojení mezi Ing. O. P., jednatelem společnosti FDP Morava, a. s.,
se sídlem v Praze 3 (s níž uzavřel dne 4. června 2010 smlouvu o poskytnutí
ekonomického a finančního poradenství), H. F., jednatelkou žalované (s níž
uzavřel dne 25. listopadu 2011 smlouvu o úvěru a smlouvu o zajišťovacím převodu
práva s rozhodčí doložkou) a též s ohledem na tyto souvislosti dovozoval
neplatnost sjednané rozhodčí doložky (uzavřené v souvislosti s uzavřením
uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu). Odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) se ovšem těmito
souvislostmi, nepochybně zásadně významnými pro právní posouzení z hlediska §
106 odst. 1 o. s. ř., nijak nezabýval, přičemž odvolací soud otázku případné
kolize s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. vztahoval pouze na dovolatelem
uzavřené smlouvy o úvěru a o zajišťovacím převodu práva. Dovolatel ovšem
nebrojil proti právnímu názoru, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy
na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy
vliv na platnost rozhodčí doložky (jak již judikoval např. dovolací soud v
rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), nýbrž poukazoval
též na okolnosti týkající se uzavření rozhodčí doložky, jež se podle jeho
názoru příčí dobrým mravům a je tudíž ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně
neplatná. Přitom skutečnost, že kromě toho dovolatel nesprávně dovozoval
neplatnost rozhodčí doložky i z okolností upínajících se k uzavření předmětných
smluv o úvěru či zajišťovacího převodu, nemá vliv na dovolatelovo primární
narační vymezení té části žaloby, jež se vztahuje se k posouzení otázky
(ne)platnosti předmětné rozhodčí doložky, nýbrž mohou pouze příp. dokreslovat
situaci, v níž se dovolatel tehdy nacházel. S dovolatelem ovšem nelze souhlasit, že právní vztah založený
spotřebitelskou smlouvou neumožňuje účastníkům vyloučit soudní jurisdikci
uzavřením rozhodčí smlouvy či rozhodčí doložky. Z judikatury Ústavního soudu i
Nejvyššího soudu se podává, že i ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské
smlouvě lze připustit, resp. nelze takové ujednání považovat (bez dalšího) za
nepřiměřenou podmínku ve smyslu Směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených
podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 obč. zák., a nemůže proto sama
o sobě přivodit její neplatnost. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy
(doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího
obsahu obecným soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března
2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2011,
sp. zn. II. ÚS 3057/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12). Jakkoliv posuzování platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské
smlouvě bylo v judikatuře řešeno především v souvislosti s verifikací, zda
taková doložka obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob
jeho určení, příp. zda neodkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný subjektem, jenž není
stálým rozhodčím soudem, neznamená to, že by předmětem posuzování platnosti
rozhodčích doložek nemělo být důsledné posuzování dalších okolností, za kterých
k uzavření doložky došlo. V této souvislosti je zapotřebí zmínit závěr
Ústavního soudu (byť učiněný jako obiter dictum) v nálezu ze dne 24. října
2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, ve kterém bylo vyloženo, že „ustanovení o
spotřebitelských smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově
předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě
skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, který je
z povahy věci slabší smluvní stranou.
Smluvní ujednání v podobě zajištění
blankosměnkou, smluvní pokuty v hrubě nepřiměřené výši za krátkodobé prodlení s
platbou splátek, je třeba v soudních sporech podrobovat posouzení, zda nejsou v
rozporu s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že
spotřebitel smlouvu podepsal a s podmínkami smlouvy souhlasil (viz též nález
sp. zn. I. ÚS 199/11).“ Podobnou optikou je třeba pohlížet také na uzavřené
rozhodčí smlouvy či rozhodčí doložky. Pokud by totiž spotřebitel neměl
prakticky žádnou možnost v procesu uzavírání takové rozhodčí smlouvy či doložky
podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace
by byla postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – chce-li
dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru - pouze jediná možnost, a to
zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky)
učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce
(rozhodců), pak by stěží bylo možno hovořit o tom, že i za takto popsané
skutkové a právní konstelace by byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele
coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o
podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení
konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoli možnosti spotřebitele spolupodílet se
na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tak jednalo
o stav obdobný formulářovým smlouvám. Pak by se v takové situaci stěží mohlo
jednat o kritéria, která souzní se smyslem a účelem shora vyložené právní
úpravy a judikatury na úseku ochrany spotřebitele. Z aktuální judikatury lze pak odkázat na instruktivní závěry Ústavního
soudu k otázce posuzování platnosti rozhodčích doložek, jak se podávají např. z
jeho nálezu ze 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13:
„I přestože je smlouva o rozhodčí doložce smlouvou samostatnou, a je
tedy i samostatně posuzována její platnost a účinnost, při posuzování platnosti
rozhodčí doložky v projednávané věci především nelze odhlédnout od skutečnosti,
že k uzavírání smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva a
smlouvy o rozhodčí doložce došlo velmi nestandardním způsobem, přičemž vedlejší
účastník projevil při uzavírání smluv a návazně i exekutorského zápisu o přímé
vykonatelnosti značnou a neobvyklou aktivitu…
Ústavní soud rovněž připomíná, že každý případ je nutno posuzovat
individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti věci a především v kontextu všech
okolností, signalizujících, že ze strany poskytovatele půjčky dochází k
uzavírání sice formálně právně bezvadných právních úkonů, které v jejich
vzájemné souvislosti a s ohledem na časovou návaznost fakticky vedou ke ztížení
či dokonce upření práva druhého účastníka smluv na řádnou a efektivní soudní
obranu. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že právo musí být především
nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku
mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného
příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Za zneužití práva je nutné
považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného
právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno
přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit. Pokud okolnosti nasvědčují tomu, že právě k takovému jednání mohlo dojít, je
nezbytné poskytnout účastníkovi řízení právo na přístup k soudu a právo na
spravedlivý (řádný) proces. Jak již ústavní soud judikoval (sp. zn. Pl. ÚS 34/09) mnohé případy a
jejich specifické okolnosti mohou být…značně komplikované a netypické, to však
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině podústavního práva je nutné
posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního
ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního
práva dorazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Zásada souladu
výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných
případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona, dává soudci prostor pro uplatnění
pravidel slušnosti (sp. zn. I. ÚS 643/04). Pojem dobré mravy nelze vykládat
pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující
obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jaké příkaz soudci
rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání
příčícího se dobrým mravům...“ (poznámka Nejvyššího soudu: v aplikačním procesu
je třeba ovšem odlišovat dosah ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák.). Dovolatelem tvrzené okolnosti o jeho gradující flagrantní
insolventnosti, která úměrně tomu byla (musela být) známa podnikatelským
subjektům, kteří v otázce poskytování a zabezpečení finančních prostředků s
dovolatelem postupně jednaly, jakož i tvrzení, že dovolatel musel přistoupit na
zcela jednostranné smluvní podmínky konstruované žalovanou, do jisté míry
zakládají opodstatněnou úvahu o příp. neplatnosti předmětné rozhodčí doložky ve
smyslu § 39 obč. zák. Přitom pouhým nahlédnutím do obchodního rejstříku je
zřejmé, že určený rozhodce Petr Sýkora je či byl činný v řadě obchodních
společností (též s předmětem zprostředkovatelské činnosti či poskytování
půjček), nebo náhradní rozhodce JUDr. Martin Račok kupř. je či k 3. 3. 2010
(podle veřejně dostupných údajů) byl akcionářem společnosti Money service a.
s., se sídlem v Kladně, která mj. „nabízí komplexní služby v oblasti
poskytování půjček, řešení problémů s exekucí, konsolidace dluhů a poskytování
spotřebitelských úvěrů“ (k tomu srov. http://www.money-service.cz, či zápis z
jednání mimořádné valné hromady společnosti Money service a. s., konané dne 3. března 2010 – viz https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik-rozsirene), kteréžto
skutečnosti sice samy o sobě nemají (přímý) vliv na platnost předmětné rozhodčí
doložky, nicméně nepochybně též dokreslují souvislosti daného případu
dovolatele. Lze tedy závěrem uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval
otázkou neplatnosti předmětné rozhodčí doložky s ohledem na tvrzené skutečnosti
dovolatelem, příp. měl-li za to, že je zapotřebí, aby dovolatel uvedené
okolnosti dále precizoval a označil důkazní prostředky (srov. § 118a odst. 1 a
3 o. s. ř.), pokud nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí, tj. k vrácení
věci soudu prvního stupně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto
kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený
rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud již
nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu