33 Cdo 3121/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce M. F., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Thámova 402/4, proti žalované RELAX Reality s.r.o. se sídlem v Praze
4, Čestmírova 510/7, identifikační číslo 27244717, zastoupené JUDr. Zbyňkem
Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, o zrušení rozhodčího
nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 18/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2009,
č. j. 28 Co 356/2009-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2009, č. j. 28 Co
356/2009-71, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 14. 1. 2008 domáhal zrušení rozhodčího nálezu
vydaného dne 3. 12. 2007 Mgr. V. V., jímž mu byla uložena povinnost zaplatit
žalované 99.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. února 2009, č. j. 25 C
18/2008-42, napadený rozhodčí nález zrušil a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2009, č. j. 28 Co
356/2009-71, rozsudek soudu prvního změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 11. 2006
smlouvu s označením „Souhlas se zařazením bytu do nabídky“, v níž se žalovaná
zavázala vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalobce měl příležitost uzavřít
smlouvu o prodeji garsoniéry o rozměru 22 m2 v P. za cenu 999.000,- Kč. Ve
smlouvě bylo sjednáno, že najde-li žalovaná zájemce o koupi bytu, uzavře
žalobce smlouvu bez zbytečného odkladu; pro případ porušení této žalobcovy
povinnosti si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 10% z ceny nemovitosti.
Dne 7. 12. 2006 vyzvala žalovaná žalobce k uzavření smlouvy, neboť vyhledala
zájemce o koupi jeho bytu, žalobce s ní však přestal komunikovat a další
jednání odmítal, což znemožnilo uzavření kupní smlouvy. V souladu s rozhodčí
doložkou, která je obsahem smlouvy uzavřené 29. 11. 2006, vyzvala žalovaná
žalobce dne 16. 2. 2007 k jednání o osobě rozhodce; jako rozhodce navrhla určit
M. K. Protože s určením této osoby rozhodcem žalobce nesouhlasil, žalovaná
podle smluvního ujednání dne 30. 4. 2007 sama určila rozhodcem Mgr. V. V. Ze
zápisu o ústním jednání před rozhodcem vyplynulo, že žalobce navrhl k důkazu
výslech dvou svědků k prokázání svého tvrzení, že předmět smlouvy ze dne 29.
11. 2006 nebyl vymezen určitě. Rozhodce navržené důkazy odmítl provést s
odůvodněním, že nemohly mít vliv na posouzení platnosti smlouvy.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k
závěru, že rozhodčí doložka obsažená ve zprostředkovatelské smlouvě, kterou
účastníci uzavřeli dne 29. 11. 2006, je neplatná, neboť zakládá značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele (neumožňuje
žalobci jakožto spotřebiteli ovlivnit výběr rozhodce), a je tak naplněn důvod
ve smyslu § 31 písm. b/ zákona 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu
rozhodčích nálezů. Dále uzavřel, že rozhodce se při projednání sporu nezabýval
otázkou, který byt byl předmětem zprostředkování prodeje, což zakládá důvod pro
zrušení rozhodčího nálezu rovněž podle § 31 písm. e/ citovaného zákona.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal předmětnou rozhodčí doložku
neplatnou. Dospěl k závěru, že platnost rozhodčí doložky nelze posuzovat z
pohledu ochrany žalobce jakožto spotřebitele, neboť „tato se může projevit
pouze v hmotně právní úkonu, nikoliv procesním institutu, kterým je ujednání o
rozhodčí doložce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V rámci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil
závěr odvolacího soudu, že platnost rozhodčí doložky obsažené ve
zprostředkovatelské smlouvě nelze posuzovat z pohledu ustanovení o ochraně
spotřebitele. Nadále prosazuje názor, že rozhodčí doložka, která žalované
umožňuje, aby sama vybrala osobu rozhodce, znamená k jeho újmě jakožto
spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V této
souvislosti pak vyslovil pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, který rozhodoval
předmětný spor. Pochybení odvolacího soudu spatřuje rovněž v tom, že nezkoumal,
zda za žalovanou uzavřela smlouvu osoba, která byla k takovému úkonu řádně
zmocněna, a zda ujednání o smluvní pokutě je platné. Z výše uvedených důvodů
navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout. Nesouhlasí s názorem žalobce, že sjednaná
rozhodčí doložka porušuje princip rovnosti stran. Ze způsobu výběru rozhodce
totiž nelze předjímat výsledek rozhodčího řízení, a pokud měl žalobce
pochybnosti ohledně nestrannosti rozhodce, měl možnost podat u soudu návrh na
jeho vyloučení, což však neučinil. Žalovaná má zato, že rozhodčí řízení
proběhlo v souladu se zákonem a způsobem, který umožňoval stranám věc před
rozhodcem projednat. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že ujednání o
rozhodčí doložce nelze posuzovat z pohledu hmotného práva, respektive z pohledu
ustanovení občanského zákoníku upravujících ochranu spotřebitele, neboť se
jedná o procesněprávní institut.
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem), za splnění
podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Protože žalobce v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá
a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce závazně po obsahové stránce
vylíčil.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že platnost
ujednání o rozhodčí doložce nelze poměřovat ustanoveními o ochraně
spotřebitele, neboť „ochrana spotřebitele se může projevit toliko v
hmotněprávním úkonu, nikoliv v procesním institutu, kterým je ujednání o
rozhodčí doložce“.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn. jestliže na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji
vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Otázkou posuzování (ne)platnosti rozhodčí doložky ve vztahu k ustanovením
zákona zakotvujícím ochranu spotřebitele, jakož i eurokonformním výkladem
právních předpisů Evropské unie vztahujících se k ochraně spotřebitele se
Nejvyšší soud zabýval již opakovaně (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 11. 5.
2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3730/2010,
a ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3721/2011). Stejně jako Ústavní soud České
republiky ve svém rozhodnutí ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, či
Evropský soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2006, č. C-168/05 (věc Elisa
María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL); formuloval a odůvodnil
závěr, že Směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách (o zneužívajících
klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že
vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost
rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí doložky a zrušil tento nález v
důsledku toho, že dohoda smluvních stran obsahuje zneužívající klauzuli.
Jakkoli totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není
realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Ujednání o rozhodčí doložce
ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky
ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům
garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel –
podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele. Dále pak
dovodil, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, resp.
konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou
osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je
taková rozhodčí smlouva (absolutně) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se
zákonem. Absolutní neplatnost právního úkonu působí - s ohledem na to, že je
zároveň stanovena ve veřejném (obecném) zájmu - přímo ze zákona (ex lege), a to
od počátku (ex tunc), a bez ohledu na to, zda se jí někdo dovolal. K absolutní
neplatnosti právního úkonu přihlíží soud i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti
za předpokladu, že skutečnosti, které jsou s ní spojeny, vyjdou v řízení
najevo.
Z uvedeného vyplývá, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu dovozující, že
platnost rozhodčí doložky (smlouvy) nelze poměřovat ustanoveními občanského
zákoníku o ochraně spotřebitele. Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. byl žalobcem uplatněn opodstatněně a jeho prostřednictvím se
mu podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem,
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu