23 Cdo 3730/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
M. P. G., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze
4, Na Hřebenech II. 1718/8, proti žalované J&M Top Reality s.r.o., se sídlem v
Pardubicích, Družby 337, PSČ 530 09, IČO 27510182, zastoupené Mgr. Radkem
Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, o zrušení rozhodčího
nálezu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 41/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 27. dubna 2010, č. j. 22 Co 115/2010-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3 060 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Michala Hanzlíka, advokáta, se sídlem V Praze 4, Na Hřebenech II. 1718/8.
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě o zprostředkování prodeje
nemovitostí ve vlastnictví žalobce uzavřené s žalovanou jako
zprostředkovatelkou bylo dojednáno, že veškeré případné spory vzniklé z této
smlouvy nebo v souvislosti s ní (včetně případných sporů o platnost této
smlouvy či platnost rozhodčí doložky) budou rozhodovány jedním rozhodcem, a to
v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů. Jediný rozhodce bude určen žalobcem ze Seznamu rozhodců vedeného
společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o., IČ 27481506,
se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484. Smluvní strany se dohodly, že
rozhodčí řízení bude probíhat dle Pravidel pro rozhodčí řízení vydaných
společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o. Smluvní strany
podpisem této smlouvy potvrdily, že byly seznámeny s Pravidly, jež jsou rovněž
zveřejněny v síti Internet na adrese www.pravni-kancelar.com. Smluvní strany se
dohodly, že rozhodčí nález nemusí obsahovat odůvodnění. Z rozhodčího nálezu ze dne 13. 11. 2008, č. j. R 021/2008-91, vzal soud za
prokázané, že rozhodce JUDr. Š. P. uznal v rozhodčím řízení M. P. G. povinným
zaplatit společnosti J&M Top Reality, s. r. o., částku 81 000 Kč s
příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě na zrušení rozhodčího nálezu
nelze vyhovět. Sjednanou zprostředkovatelskou smlouvu včetně rozhodčí doložky
nelze považovat za neplatnou ve smyslu § 55 a 56 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Rozhodčí doložku soud prvního stupně nepovažoval za nepřiměřenou
ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS, neboť nebyla takovou, která by
v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobila významnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Soud nespatřil žádný z namítaných důvodů obsažených v § 31 zákona o rozhodčím
řízení, pro který by bylo možné vydaný rozhodčí nález ve smyslu § 31 zákona o
rozhodčím řízení zrušit. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č. j. 22 Co 115/2010-200, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Š. P. dne 13. 11. 2008 pod č. j. R 021/2008-91, rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka obsažená v bodě VI/3 smlouvy
o zprostředkování je neplatná dle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona. Správa
rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o., jako právnická osoba není stálým
rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, není tedy oprávněna vydávat své
statuty a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení. Z formulace
rozhodčí doložky nelze dovodit ani to, že by si smluvní strany pro jejich
majetkový spor přímo určily rozhodce anebo sjednaly konkrétní způsob jeho
určení. Odvolací soud zdůraznil, že bylo na místě aplikovat ustanovení § 55 a
56 a násl. obč. zák.
směřující k ochraně spotřebitele. Odvolací soud se
ztotožnil s názorem vysloveným Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem R 16/2010. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že rozhodčí nález zrušil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost zakládá
na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako
dovolací důvod uplatňuje § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní
posouzení věci.
Dle názoru žalované je napadený rozsudek v rozporu s platnou judikaturou
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky, konkrétně usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, a rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5129/2007, v nichž bylo
dovozeno, že i soukromé subjekty mohou vést své seznamy rozhodců a vydávat své
statuty a řády. Žalovaná poznamenává, že závěr, že smluvní strany si mohou
platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem
vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromou právnickou
osobou, akceptuje i Ústavní soud, a to odkazem na jeho usnesení ze dne 6. 11.
2008, sp. zn. II ÚS 2682/08, v němž bylo rozhodováno o ústavní stížnosti proti
prvně citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že touto problematikou se zabýval Vrchní
soud v Praze v usnesení ze dne 28. 5. 2009, č. j. 12 Cmo 496/2008-28, v němž
obdobnou rozhodčí doložku označil za absolutně neplatnou pro obcházení zákona
podle § 39 obč. zák. Toto rozhodnutí prošlo občanskoprávním a obchodním
kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu České republiky, oproti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008.
Žalobce současně upozorňuje na nejnovější judikaturu v oblasti posuzování
rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, která reflektuje
eurokonformní výklad právních předpisů Evropské unie vztahujících se k ochraně
spotřebitele.
Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
odmítl, resp. zamítl.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, které je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako zjevně bezdůvodné podle
ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že otázkou (ne)platnosti obdobné rozhodčí doložky se Nejvyšší
soud v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu a po podání dovolání v
projednávané věci zabýval v usnesení velkého senátu svého občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dostupném
veřejnosti na internetových stránkách www.nsoud.cz. Přitom formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení
rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí
řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na
základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro
rozpor se zákonem. V citovaném rozhodnutí se přitom velký senát Nejvyššího
soudu odchýlil od právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, na které dovolatelka v podaném
dovolání odkazovala a z jehož závěru nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem dovozovala.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto,
a vznikla jí tak povinnost hradit žalobci jeho náklady dovolacího řízení. Ty
sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací
řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která
podle ustanovení § 8, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 2 250 Kč,
z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a částky 510 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu