Platné uzavření smlouvy o rozhodčí doložce
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 4. června 2014
sp. zn. IV. ÚS 3402/13
ve věci ústavní stížnosti Marcely Blažkové, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha-Karlín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2011 č. j. 6 C 605/2009-236 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 72 Co 130/2012-293, jimiž bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 1022/2013-363, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a ve věci návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhu na uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5 a vedlejšího účastníka zájmového sdružení CREDITOR, z. s. p. o.
Odůvodnění
I.
1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. řízení zastaveno, rovněž zrušení uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, a zrušení rozhodnutí dovolacího soudu o zamítnutí dovolání. Dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a o uložení povinnosti k úhradě nákladů ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
2. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 a argumentace obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, že tento soud zastavil řízení ve věci určení vlastnického práva. Stěžovatelka se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí s odůvodněním, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřená dne 14. 9. 2009 se žalovaným zájmovým sdružením CREDITOR, z. s. p. o., (vedlejší účastník) je absolutně neplatná. Soud za použití ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. dovodil, že žalovaný po právu namítl nedostatek pravomoci soudu, neboť účastníci řízení mezi sebou ve smlouvách ze dne 14. 9. 2009 a 16. 9. 2009 o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva sjednali srozumitelně a vážně rozhodčí doložku o tom, že veškeré majetkové spory mezi nimi budou rozhodovány v rozhodčím řízení. Smlouvy přitom obsahují přímé určení rozhodce ad hoc Mgr. Jána Vaškeviče a odkazují na použití Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě § 19 odst. 1 zákona č. 301/1992 Sb, o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by rozhodčí doložky byly neplatné z důvodů jejího jednání v duševní poruše; nejedná se o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 občanského zákoníku a na daný případ tak ani nedopadá ustanovení § 57 odst. 3 občanského zákoníku, jímž stěžovatelka odůvodnila své odstoupení od smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva.
3. Městský soud závěry soudu prvního stupně o nezbytnosti zastavit řízení potvrdil, neboť shodně shledal, že mezi účastníky byla platně sjednána rozhodčí doložka. Tyto závěry shledal správnými i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o zamítnutí dovolání.
4. Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí a je přesvědčena, že její věc spadá do pravomoci soudů. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje sled událostí, které předcházely podání žaloby, a průběh jednání před civilními soudy.
5. Shodně jako v řízení u civilních soudů namítá, že předmětné rozhodčí doložky jsou neplatné v důsledku neplatnosti předmětných (hlavních) smluv o poskytnutí půjčky a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Důvod neplatnosti veškerých smluv spatřuje v tom, že je uzavřela v duševní poruše; smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zákonnými ustanoveními o spotřebitelských smlouvách; stěžovatelka je uzavřela v omylu o jejich obsahu a významu, který u ní vyvolal žalovaný nesprávnou interpretací jejich obsahu; smlouvy jsou v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o smlouvy lichevní; stěžovatelka od nich z opatrnosti dopisy ze dne 25. 11. 2009 a 10. 2. 2010 odstoupila.
6. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce, účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej dále podrobněji rekapitulovat.
III. Vyjádření účastníků
7. Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastník ve vyjádření v podstatě zdůraznil správnost argumentace uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.
10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto ani soudem nadřízeným civilním, trestním a správním soudům. Je oprávněn do rozhodovací pravomoci těchto soudů zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace podústavního práva těmito soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, kdy dojde k porušení některé z norem tohoto práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
12. Právě naposledy zmíněnou vadou, tj. přepjatě formalistickou intepretací, jejímž důsledkem bylo porušení práva na přístup k soudu, však byl zatížen postup soudů v projednávané věci.
13. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se sice všemi námitkami stěžovatelky (shodnými jako v ústavní stížnosti) ohledně neplatnosti rozhodčí doložky velmi podrobně zabývaly, nicméně při jejich posuzování se zaměřily pouze na formální posouzení platnosti rozhodčí doložky, aniž by tento specifický případ posoudily v kontextu všech velmi závažných okolností, které na základě důkladného dokazování nesporně vyšly najevo.
14. Ústavní soud má výhrady již ke způsobu, kterým civilní soudy posoudily charakter předmětných (hlavních) smluv z hlediska možného podřazení pod smlouvy spotřebitelské. Z tohoto hlediska totiž přihlédly jen k tomu, že stěžovatelka podpisem žádosti o poskytnutí půjčky ze dne 31. 8. 2009, jakož i při jednání konaném mezi účastníky dne 3. 9. 2009 opakovaně projevila vůči žalovanému záměr využít čerpané finanční prostředky výlučně pro účely svého zamýšleného podnikání. Dospěly proto k závěru, že nejde o spotřebitelnou smlouvu ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 občanského zákoníku. Nijak však nehodnotily, zda tento, byť navenek prezentovaný, ale nijak nekonkretizovaný postoj stěžovatelky, mohl být míněn vážně (ve smyslu schopnosti stěžovatelky rozpoznat rozdíl mezi smlouvou uzavřenou spotřebitelem a podnikatelem) a zda vedlejší účastník mohl být v dobré víře, že stěžovatelka není spotřebitel.
15. Stěžovatelka přitom byla v době uzavírání smluv zaměstnána jako prodavačka, byla ve finanční tísni, a to pro počáteční dluh u České spořitelny ve výši cca 60 000 Kč, který uhradila až z půjčky ve výši 250 000 Kč, poskytnuté společností ACM Money. Tato půjčka byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelky a z důvodů jejího nesplacení byl společností EURODRAŽBY.CZ podán návrh na provedení nedobrovolné dražby předmětných nemovitostí.
16. Vedlejší účastník se stěžovatelkou dne 14. 9. 2009 a dne 16. 9. 2009 uzavřel (údajně právě v zájmu odvrácení dražby) smlouvy o půjčkách v celkové výši 2 096 000 Kč a smlouvu o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem. Ve smlouvách byla uvedena doba splatnosti tohoto dluhu cca 1,5 měsíce a byl stanoven úrok z prodlení, který by v případě splnění dluhu zajistil vedlejšímu účastníkovi výnos pouze cca 16 500 Kč. Smluvní pokuta by však činila asi 2 500 000 Kč. Hodnota dražených nemovitostí byla vyčíslena na přibližně 5 000 000 Kč.
17. Výše uvedené nasvědčuje tomu, že vedlejší účastník musel mít vědomost o nesolventnosti stěžovatelky a nemohl předpokládat, že stěžovatelka, která nebyla schopná uhradit ani dluh ve výši 250 000 Kč, bude schopná v krátké době zaplatit částku přesahující 2 000 000 Kč, poskytnutou údajně k podnikatelským účelům. (Ústavní soud v této části řízení nepředjímá stanovisko k otázce, zda uvedené finanční prostředky stěžovatelce vůbec byly skutečně předány, neboť tato otázka bude teprve předmětem soudního řízení.)
18. Ústavní soud přitom bere v úvahu, že účastníci posuzovaných smluv si stanovili, že spory vycházející z uzavřených smluv budou řešeny rozhodcem, jehož jméno, příjmení a sídlo kanceláře ve smlouvě uvedli, přičemž současně určili, že tento rozhodce bude v rozhodčím řízení postupovat podle řádu stálého rozhodčího soudu ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, uveřejněného v Obchodním věstníku. Mohlo by se tedy i pro případ spotřebitelské smlouvy podle § 52 odst. 1 občanského zákoníku jednat o formálně platnou doložku, z níž by závažné omezení zakládající nerovnost v právech smluvních stran k újmě stěžovatelky z uzavřené rozhodčí smlouvy teoreticky nemuselo plynout.
19. Ovšem i v takovémto případě je nutné se zabývat otázkou, zda přes výše uvedené byla rozhodčí doložka vůbec uzavřena platně.
20. I přestože je smlouva o rozhodčí doložce smlouvou samostatnou, a je tedy i samostatně posuzována její platnost a účinnost, při posuzování platnosti rozhodčí doložky v projednávané věci především nelze odhlédnout od skutečnosti, že k uzavírání smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva a smlouvy o rozhodčí doložce došlo velmi nestandardním způsobem, přičemž vedlejší účastník projevil při uzavírání smluv a návazně i exekutorského zápisu o přímé vykonatelnosti značnou a neobvyklou aktivitu. Navíc obsah spisu nasvědčuje tomu, že námitkám stěžovatelky o lichevním charakteru předmětných smluv nelze upřít opodstatněnost.
21. Vzhledem k tomu, že nastíněné okolnosti podložené obsahem spisu naznačují, že stěžovatelka, jako osoba práva neznalá a jednající v tísni, přistoupila k uzavření smluv sice formálně bezvadných, ale pro ni nevýhodných a v podstatě likvidačních, tuto okolnost nelze hodnotit jinak, než že i při uzavírání smlouvy o rozhodčí doložce byla stěžovatelka uvedena v omyl ohledně smyslu a především konkrétního dopadu všech uzavíraných smluv, přičemž jednání vedlejšího účastníka, jako osoby právně znalé a v dané problematice se orientující, bylo v rozporu s dobrými mravy.
22. Ústavní soud rovněž připomíná svou judikaturu obecně se týkající platnosti rozhodčí doložky, např.
sp. zn. II. ÚS 2164/10
(N 187/63 SbNU 171),
II. ÚS 3057/10
(U 6/63 SbNU 551) a rozsudek ESLP Suda proti České republice ze dne 28. 10. 2010, z něhož vyplývá, že je žádoucí, aby vzdání se práva na přezkoumání sporné věci soudem bylo zcela svobodné, přípustné a jednoznačné.
23. Ústavní soud dodává, že nemá (resp. nemůže mít) výhrady proti zjištění soudů podloženému znaleckými posudky, že nejde o právní úkon neplatný podle ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka při uzavírání rozhodčí smlouvy nejednala v duševní poruše. Ostatně v tomto směru mu ani přezkoumávání rozhodnutí soudů nepřísluší. Má však za to, že povinností soudů bylo s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti přihlédnout i ke zjištěním, která sice sama o sobě nebyla způsobilá učinit jednoznačný závěr o duševní poruše stěžovatelky, ale nasvědčovala tomu, že jednání stěžovatelky bylo ovlivněno sníženou odolností vůči zátěži a schopností domyslet dopad jí uzavíraných dokumentů, a to i s přihlédnutím k vyhrocené osobní situaci, v níž se v době uzavírání smluv nacházela (depresivní situace po sebevražedném pokusu její dcery).
24. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k platnému uzavření smlouvy o rozhodčí doložce. Civilní soudy, které posoudily věc čistě formalisticky a dospěly k závěru, že jde o formálně bezvadný, a tedy platný právní úkon, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud rovněž připomíná, že každý případ je nutno posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti věci a především v kontextu všech okolností, signalizujících, že ze strany poskytovatele půjčky dochází k uzavírání řady sice formálně právně bezvadných právních úkonů, které však v jejich vzájemné souvislosti a s ohledem na časovou návaznost fakticky vedou ke ztížení či dokonce upření práva druhého účastníka smluv na řádnou a efektivní soudní obranu.
25. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Za zneužití práva je nutné považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit. Pokud okolnosti nasvědčují tomu, že právě k takovému jednání mohlo dojít, je nezbytné poskytnout účastníkovi řízení právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý (řádný) proces.
26. Jak již Ústavní soud judikoval [
sp. zn. Pl. ÚS 34/09
(N 187/58 SbNU 647)], mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině podústavního práva je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [
sp. zn. I. ÚS 643/04
(N 171/38 SbNU 367)]. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinu [srov.
sp. zn. II. ÚS 544/2000
(N 41/21 SbNU 363),
II. ÚS 2087/08
(N 90/57 SbNU 179)].
27. Civilní soudy, které dospěly k závěru, že není dána pravomoc soudu k projednání věci, a řízení tak bylo nutné podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. zastavit, uvedeným principům nedostály.
28. Na základě výše uvedeného, s ohledem na porušení práva stěžovatelky chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní rozhodl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak je ve výroku nálezu uvedeno.