30 Cdo 3025/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z., zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem,
advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení neplatnosti kupní
smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 110/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009, č.j. 25 Co
85/2009-114, takto:
I. Dovolání žalobce proti části výroku I. rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009, č.j. 25 Co 85/2009-114,
jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. prosince 2008,
č.j. 10 C 110/2008-66, ve výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že
kupní smlouva č. 1002690465, uzavřená dne 21. června 2004, je neplatná, se
odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.
dubna 2009, č.j. 25 Co 85/2009-114, v části výroku I., jíž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. prosince 2008, č.j. 10 C
110/2008-66, ve výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti
žalovanému vyklidit a předat specifikované pozemky, a dále ve výroku II. o
náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze
dne 22. prosince 2008, č.j. 10 C 110/2008-66, ve výroku III., kterým byla
zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat
specifikované pozemky, a dále v akcesorických výrocích IV. a V., se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 22. prosince 2008, č.j. 10 C 110/2008-66, zamítl žalobu, kterou se
žalobce domáhal určení neplatnosti označené kupní smlouvy (výrok I.), určil, že
Česká republika je vlastnicí a žalobce správcem specifikovaných pozemků (výrok
II.), zamítl žalobu, aby „byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a předat“
specifikované pozemky (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok IV.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (výrok
V.). Výrok II. odůvodnil s tím, že platnost předmětné kupní smlouvy je třeba
vyřešit jako otázku předběžnou. Pokud by v této části mělo být žalobě vyhověno,
žalobce by bez dalšího nedosáhl změny zápisu v katastru nemovitostí. Jak již
bylo několikrát judikováno Nejvyšším soudem, lze-li žalovat na určení práva
nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
smlouvy, která se tohoto právního vztahu nebo práva týká. Soud prvního stupně
dále meritorní výrok III. odůvodnil s tím, že „v části, kde se žalobce domáhal
vyklizení a předání předmětných nemovitostí s cílem uchopení držby pozemků,
dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce neprokázal ani netvrdil,
že by žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahoval. Naopak
žalovaný tvrdil a jeho tvrzení nebylo vyvráceno, že na předmětných pozemcích
nemá žádné své věci, žalobci nijak nebrání uchopení držby. Právo držet předmět
vlastnictví je jedním z práv, které vyplývá přímo ze zákona.“
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále již
„odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví citovaným rozsudek soudu prvního stupně s
výjimkou odvoláním nenapadeného výroku II. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud jednotlivé výroky odůvodnil v písemném vyhotovení
svého rozsudku. Ve vztahu k výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na určení
neplatnosti předmětné smlouvy, se zcela ztotožnil s právním závěrem soudu
prvního stupně. Neobstojí ani úvaha žalobce o preventivní povaze určení
neplatnosti kupní smlouvy ve výrokové části rozsudku s ohledem nejen na
účastníky smlouvy, ale i ve vztahu k dalším možným pokusům o „ohrožení práva v
dané kategorii právních vztahů.“ Také výrok III. rozsudku soudu prvního stupně
odvolací soud shledal věcně správným. Žalobce se v řízení domáhal, aby
žalovanému byla uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit. Jednalo se zde o
vindikační žalobu podle § 126 obč. zák., která s ohledem na předmět
vlastnictví, kterým jsou nemovitosti, měla podobu žaloby vyklizovací. Pro
úspěch s tímto žalobním požadavkem by musely být kumulativně splněny tři
předpoklady. Předně by musel žalobce prokázat, že je aktivně legitimován k
takovému žalobnímu požadavku. O naplnění tohoto předpokladu není – již s
ohledem na pravomocný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně – žádných pochyb. Dále by žalobce musel prokázat, že žalovaný do jeho vlastnického práva nějakým
způsobem zasahuje a že se tak děje ze strany žalovaného neoprávněně. Žalobce
však v tomto řízení ani netvrdil již druhý předpoklad pro úspěch žaloby na
vyklizení, a sice existenci zásahů do jeho vlastnického práva ze strany
žalovaného. Žalobce netvrdil, že by žalovaný na daných pozemcích měl umístěny
nějaké věci, že by tyto pozemky užíval, či že tak s jeho svolením činily třetí
osoby. Žalobce s takovými tvrzeními nepřišel ani v odvolání.
Z obsahu odvolání
se lze domnívat, že žalobci se může spíše jednat o vydání držby či o uložení
povinnosti žalovaného pozemek protokolárně předat. Z obsahu spisu však
nevyplývá, že by žalovaný pozemky držel ve smyslu držby faktické. Nápravy
zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se pak žalobce domohl určením
vlastnického práva. Uložení povinnosti k protokolárnímu předání nemovitostí
„nemá oporu v zákoně – ani v citovaném ust. § 126 odst. 1 OZ.“ Ochrana
vlastnického práva podle ust. § 126 odst. 1 obč. zák. neznamená, že se vlastník
domůže zjištění stavu předmětu jeho vlastnictví za účelem důkazní situace v
eventuálních dalších sporech. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu (§
41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel dovoláním brojí do části meritorního
výroku I., jímž byly potvrzeny meritorní výroky I. (zamítnutí žaloby na určení
neplatnosti předmětné kupní smlouvy) a III. (zamítnutí žaloby na uložení
povinnosti žalovanému vyklidit a předat předmětné pozemky). Přípustnost
dovolání dovozuje dovolatel z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci) a písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, který shodně se
soudem prvního stupně neshledal na podání předmětné určovací žaloby naléhavý
právní zájem. Uvádí, že tuto žalobu podal proto, aby „měl v rukou“ pravomocný
rozsudek soudu, z jehož výroku bude jednoznačně zřejmé, že jsou vždy neplatné
smlouvy při prodeji státní zemědělské půdy, pokud jsou uzavřeny v rozporu se
zákonem č. 95/1999 Sb., v platném znění. Poukazuje na „specifický charakter
kategorie vztahů vznikajících v procesu prodeje státní zemědělské půdy pro
jejich četnost...dlouhodobost...a variabilitu...Tento proces...nezbytně
vyžaduje, aby byla stanovena nejen přesná pravidla prodeje a vztahů
souvisejících, nýbrž aby bylo zcela jednoznačně a »viditelně« stanoveno, jaké
jsou důsledky porušování těchto pravidel, a to nepochybně pro celou dobu trvání
těchto vztahů, která fakticky skončí až zaplacením poslední splátky u
nejpozději uzavřené smlouvy kupní. Nastolení stavu právní jistoty v tomto
procesu je potřebné nejen pro Pozemkový fond ČR, ale též pro všechny ostatní
účastníky těchto právních vztahů a nepochybně splní i svou preventivní funkci
ve vztahu ke všem budoucím možným snahám o porušení zákona o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Ustanovení §
159a odst. 1 o. s. ř.
pak preventivní funkci určovacího výroku již pojmově
nevylučuje.“ Nelze také přehlédnout, že vyřešení otázky neplatnosti kupní
smlouvy uzavřené při prodeji státní zemědělské půdy jako otázky předběžné ve
vztahu k žalobě na určení vlastnictví neřeší a ani nemůže vyřešit celý obsah a
dosah sporného právního vztahu nebo práva, zejména pak v případech, kdy není
žalováno na určení vlastnictví u všech pozemků, které byly předmětem neplatné
smlouvy, např. z důvodu uvedeného „v nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1747/07“; v
této věci nejde sice o tento případ, nicméně bylo takto žalováno v jiných
obdobných věcech ve vztahu k žalovanému. Ohledně žaloby o vyklizení dovolatel
namítá, že mu nebylo známo, že by předpokladem pro dosažení procesního úspěchu
u žalobního návrhu na vyklizení, podaného v zájmu uchopení se držby nemovité
věci, bylo prokázání, že žalovaný v době podání žaloby, resp. v době
rozhodování soudu, nemovitosti užívá, či na nich má nějaký svůj majetek, nebo
nemovitosti užívají s jeho souhlasem jiné osoby. Nebylo mu proto ani známo, že
by měl tvrdit např., že část předmětných pozemků užívá třetí osoba, nebo že
jiné pozemky jsou třeba zapleveleny, jsou na nich rostlinní škůdci, nachází se
na nich skládka apod., tedy že zde má žalovaný své věci. Dovolateli to nebylo
známo zejména proto, že již v řízení před soudem prvního stupně nebyli
účastníci řízení poučeni podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Soudy obou stupňů si
především neujasnily podmínky a předpoklady, za nichž může dojít k zániku
držby. Dovolatel pak v další části svého dovolání se zaměřuje na institut
držby, odkazuje na odbornou literaturu a polemizuje s právním závěrem
odvolacího soudu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a zrušil též rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroků II. a IV.,
a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele odmítl
uplatněnou dovolací argumentaci. Žalobu o určení neplatnosti předmětné kupní
smlouvy dovolatel formuloval pouze z důvodů šikanózních, neboť si musel být
vědom, že domáhá-li se určení vlastnictví, jedná se ve vztahu k tomuto výroku
jednoznačně o otázku předběžnou, o které rozhodováno být nemůže. V dovolání
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku
soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o vyklizení předmětných
pozemků, dovolatel předestírá jako údajnou podstatnou právní otázku zániku
držby nemovitostí i osoby, která se nikdy nestala vlastníkem nemovitostí v
důsledku absolutně neplatné kupní smlouvy. Dovolatel přehlíží, že držba v
českém právu je jednak stavem právním a jednak stavem faktickým. Dovolatel
nebyl držitelem ve smyslu právním, nýbrž držitelem ve smyslu faktickém, a to do
doby, než zjistil, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. Žalobu o
vyklizení jde podat i s cílem uchopení se držby, avšak, jak soudy vyložily,
pouze za situace, kdy uchopení se držby žalovaný nějakým způsobem brání. Žádná
taková tvrzení, tj.
že by se žalovaný uchopení se držby dovolatelem nějakým
způsobem bránil, však dovolatel neučinil ani v řízení nalézacím, ani v řízení
odvolacím. Dovolatel v rozporu se zákonem a judikaturou totiž chápe svůj
žalobní důvod stran vyklizení pozemků v rovině čistě akademické a domáhal se
vydání takového výroku pouze pro případ, že by k němu dodatečně shledal nějaké
důvody, které v dovolání opakuje. České právo žádný výrok na protokolární
předání věci nezná. Za situace, kdy žalovaný se necítí (být) vlastníkem
(předmětných) pozemků a žádným způsobem je fakticky neovládá, nezbývá
dovolateli, „než aby šel a své držby se ujal.“ Nedůvodná je též námitka ohledně
absence poučení ze strany soudů. Takového poučení nebylo zapotřebí, neboť bylo
jasně patrno, že žaloba na vyklizení nemůže být úspěšná. Žalovaný navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů
dovolacího řízení. K tomuto vyjádření žalovaného zaslal dovolatel svou písemnou
repliku označenou jako „stanovisko žalobce k vyjádření žalovaného k dovolání
žalobce“, v níž podrobně reaguje na uvedené podání žalovaného a nesouhlasí s
jeho uplatněnou (proti)argumentací.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená
zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto
vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. června 2009. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti části
výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I., který byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti
předmětné kupní smlouvy, není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právnímu zájmu na
podání této určovací žaloby, při skutkových souvislostech dané věci, je výrazem
reflexe konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud
neshledává žádného důvodu se ani v tomto případě odchýlit [k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96
(publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, ze dne 25. června 1998, sp. zn. 24 Cdo 1042/98 (in ASPI), ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99
(publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001), ze
dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 1705/2002, ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003 (vše in
www.nsoud.cz), ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003 (publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 2/2004), nebo ze dne 25. listopadu
2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009 (in www.nsoud.cz)]. K dovolatelem uplatněné
argumentaci stran „preventivní funkce ve vztahu ke všem budoucím možným snahám
o porušení zákona o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z
vlastnictví státu na jiné osoby“ nutno uvést, že naléhavý právní zájem na
podání předmětné určovací žaloby se posuzuje (výhradně) ve skutkových
souvislostech daného případu a nemůže být prostředkem k vytvoření judikatorního
podkladu, jenž by žalobci měl sloužit (jako judikatorní analogon) k řešení
budoucích, skutkově, resp. typově obdobných případů. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání
dovolatele směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., kterým byla
zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat
specifikované pozemky. Dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, a to z následujících
důvodů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo
677/2010 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že závěr o skutkovém stavu
věci (tzv.
skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových
zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na
sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový
obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud
vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci
aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu
kterou právní normu. Dále judikoval, že jestliže soudem učiněný závěr o
skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou
zásadně významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek
zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak
naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při
posuzování relevantnosti námitky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na
tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který
odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§ 213 odst. 2, 4 o.s.ř.)
učinil či se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud
prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně
kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané
právní normy. Přitom esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně
kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění
soudního rozsudku, v níž je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale
i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být
protichůdná, resp. rozporná. Zaujal též právní názor, že nelze-li z odůvodnění
rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost
či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost
dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci)
předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval,
případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu
neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak
je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud
posoudil věc po právní stránce nesprávně. Uvedené právní závěry lze přiměřeně vztáhnout na posuzovanou věc
potud, že z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně není
zřejmé, jaká – ve vztahu k podané žalobě na vyklizení předmětných pozemků –
nalézací soud vlastně učinil dílčí skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu
věci. Tato absence verifikovaných právně rozhodných skutečností tedy vylučuje
právní posouzení věci, neboť bez skutkového základu věci není možné činit
právně kvalifikační závěr. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, totiž,
že neúplné, rozporné, případně zcela absentující dílčí skutková zjištění, nebo
jim zcela nebo zčásti rozporný anebo absentující závěr o skutkovém stavu věci,
by při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a při uplatněném dovolacím důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
téhož zákona (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci),
byl zcela bez významu. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění), přičemž o mylnou aplikaci
se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil,
popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Skutkové
zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné
(ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými
zjištění anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím
skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní
rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) tedy
(objektivně) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního
závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního
posouzení věci. Jinými slovy řečeno, bez skutkového podkladu není možné činit
jakýkoli právně kvalifikační závěr v meritu věci; byl-li přesto učiněn, není
zde právně relevantního podkladu k jeho přezkumu a v takovém případě nezbývá,
než uzavřít, že právní posouzení takového „skutku“ je nesprávné. V takovém
(výjimečném) případě, i když jinak výše uvedené naplňuje dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), který ovšem, vyjma
posuzování zásadních procesních otázek, nelze jako dovolací důvod použít při
posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
bude nutno dovolání, jež zpochybňuje správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem, shledat přípustným. O takový případ se jedná i v posuzované
věci. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na
návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno,
příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu
nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační
složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich
zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se
navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve
věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat
identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která
je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků
řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a
žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. Podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu
jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl
neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem
má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se
postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových
skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k
uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Podle
druhého odstavce téhož paragrafu porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem
prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo
důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacím soudem. Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem a které
kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. musí obsahovat označení účastníků řízení (jménem, příjmením a bydlištěm
fyzických osob, respektive názvem /firmou/ a sídlem právnických osob), vylíčení
rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že
soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením
skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem
vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ
nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími
skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o
čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány,
umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu
vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona
nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 13, pod
označením C 962). Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je
zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou
tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením
těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém
základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové
skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v
rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Nestačí tu pouhé
všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „ z
kupní smlouvy“ , „ze smlouvy o dílo“ , apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny
skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé
odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí
vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby),
není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené
skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle
hmotného práva alespoň připouštět (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, in ASPI).
Výše uvedené lze ve stručnosti zrekapitulovat tak, že řádně podaná
žaloba obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a
existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci
aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat
žalobnímu návrhu (petitu). Tam, kde výčet rozhodujících skutkových tvrzení není
úplný, je zapotřebí, aby soud v rámci poučovací povinnosti tento procesní
nedostatek žaloby žalobci právně relevantním způsobem signalizoval. V posuzované věci dovolatel podanou žalobu ústící v žalobní petit
formulovaný (pouze) na vyklizení předmětných pozemků (nikoliv též na jejich
„předání“, jak nad rozsah žalobního petitu rozhodl soud prvního stupně ve shora
cit. rozsudku) odvíjel od tvrzení, „aby mohl nadále plnit svá práva a
povinnosti správce nemovitosti státu i ve vztahu k předmětným pozemkům.“ Tento
výčet ovšem nepředstavuje žádná (natož pro rozhodnutí ve věci zásadně významná)
skutková tvrzení, při jejichž osvědčení by bylo nutno podané žalobě vyhovět, a
ani ve spojitosti s formulovaným žalobním petitem zcela jasně nevymezuje, co
vlastně v daném případě tvoří předmět řízení. Soud prvního stupně si tuto
otázku nevyjasnil a při popsané absenci skutkových tvrzení, při formulaci
žalobního petitu navrhujícího vydání rozsudečného výroku, aby žalovanému byla
uložena povinnost (pouze) vyklidit uvedené pozemky, dospěl dokonce k závěru, že
se „žalobce domáhal vyklizení a předání předmětných nemovitostí s cílem
uchopení se držby pozemků.“ Ani v odvolacím řízení nedošlo ke zjednání nápravy
v podobě poučení dovolatele ohledně nezbytnosti precizovat narativní stránku
žaloby. Přitom sám žalovaný ve svém podání ze dne 9. října 2008 (vyjádření k
žalobě na č.l. 34-36) uváděl, že „Třetí požadovaný výrok, totiž abych
vyjmenované pozemky vyklidil, pak není opodstatněn žádnými tvrzeními v
žalobě...“ Nic na věci nemění procesní reakce dovolatele, který na uvedené
vyjádření žalovaného reagoval výčtem právní ochrany, kterou podle jeho názoru
připouští § 126 odst. 1 obč. zák. (arg.: „U nemovitostí plní funkci vindikační
žaloby žaloba na vyklizení; není ovšem vyloučena ani vindikační žaloba, při níž
kromě vyklizení jde i o odevzdání věci vlastníku (např. 30 Cdo 1749/2007
Nejvyššího soudu ČR)...Žalobu na vyklizení lze podat i s cílem uchopení se
držby věci (např. 22 Cdo 2602/98 Nejvyššího soudu ČR.“). Dovolatel tím nejenže
nedoplnil žalobní tvrzení [taková skutečnost by musela vyplývat např. z
relevantního procesního podání dovolatele (soud by zde pochopitelně
nerozhodoval o připuštění takového doplnění narativní části žaloby, pouze by
procesním způsobem tuto skutečnost reflektoval, dbaje přitom, aby se toto
podání dostalo do dispoziční sféry žalovaného), anebo by muselo vyplývat např. z protokolu o jednání, neboť nejen změna žaloby v narativní části, ale i právně
relevantní doplnění narativní části žaloby musí být učiněno bez jakýchkoliv
pochybností tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu, resp.
o jaké rozhodné
skutečnosti se žaloba doplňuje, což má vliv nejen ve vztahu k předmětu řízení,
ale i ve vztahu k žalované straně z hlediska volby jejího dalšího procesního
postupu (taktiky)], ale ve svém důsledku výčtem uvedených žalobních možností,
při zachování shora zformulovaného žalobního petitu (stále pouze na vyklizení
uvedených pozemků) de facto posuzovanou věc ještě znepřehlednil. Dovolatel pak
v odvolání tento výčet dále rozšířil svou úvahou, že „O předání a převzetí
nemovitostí je třeba sepsat protokol, v němž bude zachycen stav nemovitostí v
době předání a uvedeny případné rozdíly oproti stavu ke dni vkladu vlastnického
práva ve prospěch žalovaného na základě neplatné smlouvy č. 1002690465. K
tomuto úkonu je třeba aktivní účasti žalovaného, včetně odevzdání věci.“ Dále
v replice na vyjádření žalovaného k podanému odvolání dovolatel také uvedl, že
„žalobu na vyklizení lze podat i s cílem uchopení držby věci, když přitom
postačí jen prokázat, že žalovaný neoprávněně do vlastnického práva žalobce
zasahuje, což je prokázáno již tím, že žalovaný předmětné nemovitosti dosud
protiprávně drží...Návrh, aby byl žalovaný zavázán povinností nemovitosti
předat (odevzdat) žalobci jako součást vyklizení, pak byl podán z toho důvodu,
že jedině tímto výrokem lze u žalovaného zajistit splnění všech náležitostí,
které jsou s odevzdáním věci nemovité spojeny.“ Kromě toho dovolatel poukazoval
na skutečnosti obsažené v hypotéze § 457 obč. zák. při posuzování § 560 obč. zák. s tím, že „Synallagmatický závazkový právní vztah ve smyslu ustanovení §
560 věty první obč. zákoníku proto nevznikl; může tedy vzniknout jen na základě
ustanovení § 457 obč. zákoníku...Zvolil proto žalobce možnou alternativu
vyplývající z ustanovení § 560 odst. 1 věta první o.z....a jasně v žalobě
vyjádřil připravenost vrátit žalovanému poskytnuté plnění...Připravenost
žalobce vrátit žalovanému jeho plnění nadále trvá, stejně tak...jako
připravenost včlenit ji odpovídající formulaci do vlastního petitu žaloby tak,
že oproti odevzdání vyklizených nemovitostí zaplatí žalobce na účet žalovaného
jím zaplacenou část kupní ceny v rozsahu nároků vyplývajících z platného práva. Vyklizení nemovitostí pak nebrání ani skutečnost, že žalovaný případně zřídil k
předmětným nemovitostem užívací právo, neboť závazek vrátit přijaté plnění
obsahuje i závazek obstarat plnění od toho, komu je nabyvatel (žalovaný)
předal.“
S přihlédnutím k obsahu žaloby, absenci vylíčených rozhodujících
skutečností, jakož i s přihlédnutím k uvedeným rozporným procesním postojům
dovolatele, měl odvolací soud buďto ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. přistoupit ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo za užití § 213b
odst. 1 a 2 o. s. ř. postupem předvídaným v ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř.
poučit dovolatele o nezbytnosti doplnění žaloby v její narativní části,
jestliže tak neučinil soud prvního stupně, a poučit dovolatele o procesním
následku, který nastane, pokud ve vytýkaném rozsahu žalobu nedoplní, a v
závislosti na takovém doplnění případně poučit dovolatele, pokud by tak
dovolatel současně neučinil, aby označil důkazy k prokázání sporných (nově
tvrzených) skutečností. Poučovací povinnost zakotvená v § 118a o. s. ř. je chápána jako
objektivní, nezávislá na tom, zda se soud I. stupně vzhledem ke svým zjištěním
a právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky vůbec dozvěděl. Neposkytl-li
soud prvního stupně pro své odlišné hodnocení toto poučení žalobci, ačkoliv se
tak mělo stát, je řízení zatíženo vadou, i když potřeba poučit účastníky a
vyzvat je k náležitému vylíčení rozhodných skutečností vyšla najevo až v
odvolacím řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo
18/2004, in www.nsoud.cz). Odvolací řízení tak zatěžuje (shora vyložená) jiná vada řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k níž musel dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen
meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně III, jakož i v nákladovém výroku
II. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i v rozsahu, jak
se podává z výroku II. tohoto rozsudku, rozsudek soudu prvního stupně, a v
tomto rozsahu věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán
právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
odvolacího a dovolacího (§ 243d ost. 1, věta třetí, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.