30 Cdo 3336/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně L. S., zbavené způsobilosti k právním úkonům, zastoupené
opatrovníkem Ústavem sociálních služeb v Praze 4, se sídlem v Praze 4, Podolská
208/31, právně zastoupeným JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 27, proti žalovanému M. F., zastoupenému JUDr. Pavlem
Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 18, o určení
neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností a o vzájemné žalobě o
zaplacení částky 703.826,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 369/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. února 2009, č.j. 28 Co 454/2008-135, takto:
Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. února 2009, č.j. 28 Co 454/2008-135, kterým byl rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 2008, č.j. 8 C 369/2005-98, ve
spojení s doplňujícím usnesením téhož obvodního soudu ze dne 23. dubna 2008,
č.j. 8 C 369/2005-104, jímž bylo určeno, že dohoda o převodu členských práv a
povinností k Bytovému družstvu V Štíhlách 1252, uzavřená mezi účastníky dne 13.
února 2004, je neplatná, změněn tak, že se zamítá žaloba o určení neplatnosti
dohody o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu v Štíhlách 1252
ze dne 13.2. 2004, se z a m í t á; jinak se dovolání o d m í t á.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č.j. 8 C 369/2005-98, ve spojení s doplňujícím
usnesením ze dne 23. dubna 2008, č.j. 8 C 369/2005-104, určil, že „dohoda o
převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu V Štíhlách 1252,
uzavřená mezi účastníky dne 13.2. 2004, je neplatná.“ Dále zamítl vzájemnou
žalobu, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku
703.826,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o odměně ustanoveného zástupce
žalobkyně a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek a
specifikované náklady řízení. Ve vztahu k prvně uvedenému rozsudečnému výroku
soud prvního stupně poté, co dospěl k závěru, že žalobkyni na podání této
určovací žaloby svědčí naléhavý právní zájem, se žalobou zabýval z věcných
důvodů. Dospěl přitom k závěru, že tato dohoda je absolutně neplatná. V řízení
bylo prokázáno, že u žalobkyně byla zjištěna vážná duševní nemoc, a to
paranoidní schizofrenie v pokročilém stádiu, již s defektem osobnosti s tím, že
tento duševní stav žalobkyně trval řádově léta, podle jejích písemných projevů
nejméně od roku 2001. V době podepsání dohody ze dne 13. února 2004 a dalších
listin z téhož dne byla duševní choroba žalobkyně „v plném rozkvětu s tím, že v
případě žalobkyně se jednalo o osobu bytostně více ovlivnitelnou a poddajnou a
proto trvalo tak dlouho, než se na její chorobu přišlo.“
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I. o určení neplatnosti uvedené dohody o převodu
členských práv a povinností tak, že tuto žalobu zamítl. Výrokem II. pak
rozsudek soudu prvního stupně v jeho dalším zamítavém výroku II. o věci samé a
v nákladových výrocích II. až VII. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Svůj rozsudečný výrok, jímž změnil rozsudek
soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku o určení neplatnosti předmětné
dohody o převodu členských práv a povinností, odůvodnil s tím, že v souzené
věci žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti této
dohody. Přisvědčil tak právnímu názoru žalovaného, že postavení žalobkyně může
vyřešit pouze určení, že je členkou bytového družstva. Bylo zjištěno, že
žalovaný takovou žalobu, ovšem na určení, že on je členem předmětného bytového
družstva, uplatnil u Městského soudu v Praze, přičemž soudní řízení o této
žalobě dosud není skončeno. To, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti uvedené dohody, vyplývá rovněž ze skutečnosti, že mezi
účastníky nebyla uzavřena pouze tato dohoda, ale předcházela jí dohoda ze dne
19. října 1999, která se rovněž týkala převodu členských práv a povinností k
předmětnému družstevnímu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím advokáta dovolání, jímž uvedené rozhodnutí
„napadá v plném rozsahu z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí
zrušil.“ Přípustnost dovolání dovolatelka dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by
bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení
jeho právní postavení stalo nejistým. Za nedovolenou lze považovat určovací
žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke
zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah je či
není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, je
určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka předmětnou
dohodu shledává absolutně neplatnou. Zdůrazňuje, že k absolutní neplatnosti
soud přihlíží ex offo a této neplatnosti se může dovolat ten, kdo je v řízení
aktivně legitimován, tedy ten, kdo má naléhavý právní zájem. Je nepochybné, že
dovolatelka na (takovém) určení naléhavý právní zájem má, když předmětná dohoda
o převodu členských práv a povinností k uvedenému bytu je absolutně neplatná a
může pro dovolatelku přivodit změnu tím, že na základě této neplatnosti přejde
členství v bytovém družstvu na žalovaného. Na tom nemůže nic změnit ani
skutečnost, že dohoda o převodu členských práv a povinností byla mezi účastníky
uzavřena také dne 19. října 1999, v době, kdy dovolatelka nebyla členkou
bytového družstva a kdy přípisem uvedeného bytového družstva ze dne 20. listopadu 1999 byl žalovaný informován, že dovolatelka svá práva a povinnosti v
tomto družstvu nemohla převést, neboť v době uzavřené dohody již nebyla členkou
tohoto družstva. Vzhledem k tomu, že účastníci opětovně uzavřeli dohodu o
převodu členských práv a povinností dne 13. února 2004, považovali bezpochyby
dohodu ze dne 19. října 2004 (správně 1999) za neplatnou, jinak by nebylo nutné
ani účelné dohodu o převodu členských práv a povinností opětovně v roce 2004
uzavírat. Pokud se žalovaný domáhá u Městského soudu v Praze určení, že je
členem bytového družstva, jde o členství v bytovém družstvu a vztah mezi
žalovaným a zmíněným družstvem. Již z této skutečnosti je zřejmé, že bytové
družstvo považuje členství žalovaného v tomto družstvu za sporné, a proto
dovolatelka se oprávněně domáhá, aby soud k dohodě o převodu členských práv a
povinností ze dne 13. února 2004 zaujal své stanovisko. Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání dovolatelky uvedl, že
pokládá dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný,
přiléhavě odůvodněný a odpovídající konstantní judikatuře řešící otázku, kdy je
dán naléhavý právní zájem na určení práva podle § 80 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka se mýlí, pokud považuje otázku platnosti či neplatnosti dohody o
převodu členských práv a povinností ze dne 13.
února 2004 za způsobilou
vytvořit pevný základ vztahů mezi účastníky. Je třeba vidět, že právní
postavení žalobkyně v bytovém družstvu, tedy to, zda je či není jeho členkou,
je ovlivněno celou řadou sporných skutečností, především tím, zda byla či
nebyla platně vyloučena z družstva, zda platně či neplatně převedla svá členská
práva a povinnosti dohodou ze dne 19. října 1999, a konečně, zda platně či
neplatně převedla členská práva dohodou, jejíž platnost je předmětem tohoto
řízení. V dané situaci proto pouze otázka, zda žalobkyně je či není členkou
družstva, může být považována za takovou, jejíž vyřešení vytvoří pevný základ
vztahů mezi účastníky a na jejímž určení může mít žalobkyně naléhavý právní
zájem. Tato otázka je ostatně řešena souběžně v jiném soudním řízení, a to
vedeném u Městského soudu v Praze na základě žaloby podané žalovaným. Žalovaný
navrhl, aby dovolání byla jako nedůvodné zamítnuto. Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z ustanovení části
první Čl. II, bodu 12, věty prvé, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru,
že dovolání dovolatelky proti meritornímu výroku I. je sice podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s.ř. přípustné, není však (z níže vyložených důvodů) důvodné,
zatímco dovolání proti druhému meritornímu výroku (o zaplacení částky 703.826,-
Kč) není přípustné, neboť směřuje proti výroku, který byl – společně s
akcesorickými výroky - rozsudkem odvolacího soudu zrušen a věc byla v tomto
rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z tohoto pohledu tedy
dovolatelka nemůže mít – objektivně vzato – žádný skutečný zájem, aby
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. Lze tedy v tomto směru uzavřít, že k
podání dovolání proti uvedené části, tj. proti výroku II. rozsudku odvolacího
soudu, není dovolatelka oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší
soud dovolání dovolatelky v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
K dovolání proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu
je pak zapotřebí uvést následující.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá
rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom
je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil.
Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, který vymezila (ve stručnosti shrnuto z její dovolací
argumentace) tak, že odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že dovolatelce
nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že dohoda o převodu členských práv a
povinnosti v Bytovém družstvu V Štíhlách 1252 [(v Praze 4) dále již „předmětná
dohoda“], je neplatná
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy,
jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř.
jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu v jeho meritorním výroku I. bylo
významné (určující) posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení
neplatnosti předmětné dohody.
Výhrady dovolatelky k právnímu posouzení věci se týkají – jak již
bylo shora uvedeno - závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního
zájmu na určení předmětné dohody podle § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud
založil své rozhodnutí na právním názoru, že dovolatelka nemůže mít naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti předmětné dohody, neboť i v případě vyhovění
této žalobě by se na jejím postavení nic nezměnilo. Právní postavení
dovolatelky může vyřešit pouze určení, že dovolatelka je členkou uvedeného
bytového družstva.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že
na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její
pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80
písm. b) o. s. ř. (srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR
uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). Vyslovený
předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem
na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl
žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za
nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen
tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému
rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či
není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde
se tak žalobě o plnění), nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže
řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, je určovací
žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle
§ 80 písm. b) o. s. ř. (shodně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1419/2002).
Žaloba o určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla
opodstatněna ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve
vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména
tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah
nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce
nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní
toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah
(právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením,
zda tu právní vztah nebo právo je či není. Nejvyšší soud tak ve svém rozsudku
ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001, uzavřel, že jestliže právní otázka
platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k
existenci práva nebo právního vztahu (např. vlastnictví), není dán naléhavý
právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení
existence práva nebo právního vztahu; jinými slovy lze-li žalovat o určení
práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Nejvyšší
soud v mnoha svých rozhodnutích rozhodl obdobně a jeho rozhodovací praxe se v
tomto směru ustálila (srov. např. rozsudek ze dne 20. března 1996, sp. zn. II
Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, a
rozsudky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 24 Cdo 1042/98, ze dne 2. června 2000,
sp. zn. 30 Cdo 1674/99, ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, ze dne
20. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 1705/2002, ze dne 27. ledna 2005, sp. zn 29
Odo 539/2003, nebo rozsudek ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 2/2004).
Odvolací soud při posuzování otázky, zda dovolatelka má naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, vycházel ze závěrů citované judikatury, od
níž nemá dovolací soud důvod se ani v tomto případě jakkoliv odchýlit.
Dovolatelka přitom v dovolání nepředkládá žádné relevantní argumenty, jež by
konstantně (shora připomenuté) judikované závěry, z nichž odvolací soud
(implicite) při rozhodování vycházel, (v tom či onom rozsahu jakkoliv)
vytěsňovaly. Naopak, dovolatelkou předložená argumentace odkazující na dvě
uzavřené dohody s týmž předmětem, kdy u prvně uzavřené dohody ze dne 19. října
1999 dovolatelka (na základě svého soukromého právního názoru) dovozuje, že
touto dohodou „svá práva a povinnosti v bytovém družstvu nemohla převést, když
v době uzavření dohody již nebyla členkou bytového družstva“ a proto
„účastníci opětovně uzavřeli dohodu o převodu členských práv a povinností dne
13. 2. 2004“, jen podtrhuje správnost závěru odvolacího soudu, že za dané
skutkové konstelace, s přihlédnutím k vyložené judikatuře, dovolatelce naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti předmětné dohody nesvědčí.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace
zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti podle § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval,
neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení tak bude rozhodnuto
v konečném rozhodnutí (o žalobě o zaplacení částky 703.826,- Kč s
příslušenstvím).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu