21 Cdo 1419/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. n. m.
B., státnímu podniku v likvidaci, o určení doby trvání pracovního poměru,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 191/97, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2001 č.j. 15 Co
36/2000-53, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr uzavřený mezi účastníky
dne 14.5.1990 je pracovním poměrem na dobu neurčitou. Žalobu zdůvodnil zejména
tím, že se žalovaným (jeho právním předchůdcem) uzavřel dne 17.2.1987 pracovní
smlouvu na dobu určitou, dne 13.5.1987 další pracovní smlouvu na dobu určitou
do 13.5.1990 a dne 14.5.1990 znovu pracovní smlouvu na dobu určitou. Na základě
posledně uvedené pracovní smlouvy byl podle názoru žalobce \"v souladu s ust. §
30 zák. práce\" mezi účastníky uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou.
Žalovaný dne 28.1.1991 se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr. Přestože
byla pravomocným soudním rozhodnutím vyslovena neplatnost tohoto právního
úkonu, žalobce se po řadu let marně domáhá, aby ho žalovaný zaměstnával;
žalovaný mu totiž odmítá přidělovat práci s odůvodněním, že pracovní poměr mezi
účastníky skončil dnem 14.5.1993 uplynutím doby jeho trvání.
Žalovaný namítal, že pracovní poměr mezi účastníky byl uzavřen na dobu určitou
a že skončil uplynutím sjednané doby dne 14.5.1993.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.4.1998 č.j. 49 C 191/97-20 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 4.225,- Kč \"na účet\" advokáta. Zjistil, že žalovaný neměl při
uzavírání pracovní smlouvy ze dne 14.5.1990 přechodnou potřebu zaměstnávat
žalobce, že žalobce nepožádal písemně o opětovné sjednání pracovního poměru na
dobu určitou a že žalovaný sjednal pracovní poměr se žalobce na dobu určitou
opětovně v rozporu s ustanovením § 30 odst.1 zák. práce. Platí proto, že
pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Protože žalobce má na požadovaném
určení naléhavý právní zájem a protože žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr
se žalobcem neplatně, pracovní poměr účastníků \"nepochybně nadále trvá\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6.5.1999 č.j. 21 Co
347/98-26 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že dovodil, že
žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, aniž by žalobce vůbec
uvedl, v čem naléhavý právní zájem spatřuje, \"a to zejména v případě, kdy
souběžně probíhá řízení, v němž uplatňuje mzdové nároky a v němž by jako
předběžná otázka musela být řešena povaha pracovněprávního vztahu mezi
účastníky. Soudu prvního stupně odvolací soud uložil, aby v dalším řízení
poučil žalobce o jeho povinnosti tvrdit, v čem spočívá naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, a aby zhodnotil, zda na něm žalobce skutečně má naléhavý
právní zájem.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 21.9.1999 č.j. 49 C 191/97-33 žalobě
znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta. Dovodil, že žalobce prokázal na
požadovaném určení naléhavý právní zájem; \"oprávněnost\" naléhavého právního
zájmu vyplývá již ze žalobcových skutkových tvrzení, podle nichž \"žalovaný
odmítal a odmítá jej dále zaměstnávat a žalobce tak nemá najisto určeno své
právní postavení\", a z toho, že žalovaný \"porušil právní předpisy\" a že na
požadovaném určení \"jsou také závislé mzdové nároky žalobce\". Ze shodných
důvodů uvedených v jeho předchozím rozsudku soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.9.2001 č.j. 15 Co
36/2000-53 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
dovodil, že žaloba není důvodná, neboť na požadovaném určení není naléhavý
právní zájem. \"Na určovací žalobě\" je naléhavý právní zájem tam, kde by bez
tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení
stalo jeho právní postavení nejistým. To, že se žalobce \"marně u žalovaného
domáhal a domáhá dalšího zaměstnávání\", neodůvodňuje závěr, že by byl dán
naléhavý právní zájem, neboť žalobce může \"žalovat na plnění, tedy např. na
určení, že žalovaný je povinen ho zaměstnávat podle pracovní smlouvy ze dne
14.5.1990\", přičemž v takovém řízení by soud vyřešil jako předběžnou otázku
dobu trvání pracovního poměru. Žalobce se v řízení vedeném u soudu prvního
stupně pod sp. zn. 20 C 181/98 domáhá po žalovaném zaplacení náhrady mzdy podle
ustanovení § 130 zák. práce; ani pro uplatnění tohoto nároku není na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože i v tomto řízení lze otázku
doby trvání pracovního poměru účastníků vyřešit předběžně. O naléhavosti
právního zájmu na požadovaném určení nesvědčí podle odvolacího soudu ani to, že
pracovní poměr účastníků měl podle tvrzení žalovaného skončit dnem 14.5.1993,
neboť žalobce podal tuto určovací žalobu u soudu až dne 9.6.1997. Protože na
požadované určení žalobce neprokázal naléhavý právní zájem, je žaloba nedůvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Je přesvědčen,
že prokázal na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť žalovaný \"přes
nesčetné výzvy\" odmítá žalobce dále zaměstnávat a trvá na tom, že pracovní
poměr mezi účastníky byl sjednán na dobu určitou a že skončil uplynutím této
doby. Na určení, zda \"tu existuje anebo neexistuje pracovněprávní vztah\" mezi
účastníky, závisí jistota jeho právního postavení, například \"zápočet
zaměstnaneckých let do budoucího důchodu, jistota sociálního zajištění\", jakož
i možnost domáhat se po žalovaném \"neuhrazené mzdy\" za dobu, kdy mu odmítá
přidělovat práci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
V projednávané věci se žalobce domáhá určení, že pracovní poměr uzavřený mezi
účastníky dne 14.5.1990 je pracovním poměrem na dobu neurčitou. Jde tedy o
žalobu o určení, zda tu je právní vztah nebo právo; předpokladem úspěchu takové
žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. je, že na určení je naléhavý
právní zájem. Soudy se proto správně zabývaly otázkou, zda žalobce má na
požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V posuzovaném případě se žalobce - poté, co bylo pravomocným rozhodnutím soudu
určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.1.1991 je neplatné -
domáhá zaplacení náhrady mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zák. práce (ve
věcech, vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 38/91 a 20 C 181/98)
a zřejmě by mohl podat proti žalovanému další žaloby o splnění povinnosti. Z
výsledků dokazování před soudy vyplývá, že posouzení právních vztahů mezi
účastníky závisí především na vyřešení otázky, zda jejich pracovní poměr
založený na základě pracovní smlouvy ze dne 14.5.1990 byl uzavřen na dobu
neurčitou (jak tvrdí žalobce) nebo na dobu určitou a skončil jejím uplynutím
dne 14.5.1993 (jak tvrdí žalovaný). I když tuto otázku lze řešit předběžně v
řízení o žalobách na plnění, nelze na druhé straně pominout, že jejím vyřešením
se vytvoří do budoucna pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a
předejde se tak možným dalším žalobám o splnění povinnosti. Protože v tomto
případě - jak uvedeno již shora - je určovací žaloba přípustná i přesto, že je
možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř.,
má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Závěr odvolacího soudu
o tom, že žalobce neprokázal v projednávané věci naléhavý právní zájem, proto
nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem a § 243b odst. 2 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu