29 Odo 539/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně T. a. s., proti žalované G. B. CR s. r. o., zastoupené,
advokátem, o určení existence pohledávky a neplatnosti právních úkonů, vedené
u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 205/2001, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 15 Co
186/2002 – 103, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 5. listopadu 2002, č. j. 15 Co 186/2002 – 103, co do určení existence
pohledávky žalobkyně za žalovanou ve výši 730.069,80 Kč, se odmítá.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. března 2002, č. j. 83 C
205/2001 – 78, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že:
- „sporná pohledávka, kterou nárokuje žalobkyně za žalovanou ze smlouvy o nájmu
z 26. ledna 1998, uplatněná žalobkyní v celkové výši 730.069,80 Kč formou
faktury č. 723443 včetně specifikace z 13. prosince 2000 se splatností 28.
prosince 2000, je po právu - je existentní“ (bod I. výroku);
- „dodatek č. 1 ke smlouvě o nájmu ze dne 26. ledna 1998 uzavřený mezi
žalobkyní a nájemkyní P.-C. CR s. r. o dne 10. února 1999 (dále též jen
„dodatek č. 1“), je neplatný“ (bod II. výroku);
- „listina označená jako „Výpověď smlouvy o nájmu“, vyhotovená nájemkyní P. C.
CR s.r.o., z 25. února 2000, doručená žalobkyni dne 28. února 2000 (dále též
jen „výpověď z nájmu“), je neplatná“ (bod III. výroku).
Soud prvního stupně uzavřel, že co do požadavku na určení existence pohledávky
ve výši 730.069,80 Kč (z titulu nájemného za dobu od 1. března 1998 do 31.
května 2000) nemá žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“) a je nutno se domáhat ochrany žalobou na plnění. Žaloba nemůže mít
preventivní charakter, jelikož tvrzené právo již bylo porušeno a žalobou
nemůže být vytvořen ani pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu, jímž by
se předešlo případným dalším žalobám na plnění. Naléhavý právní zájem byl
naopak podle okresního soudu dán pro určení neplatnosti dodatku č. 1 a výpovědi
z nájmu; žádný z těchto právních úkonů však neplatným
neshledal.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5.
listopadu 2002, č. j. 15 Co 186/2002 – 103, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Co do určení existence pohledávky odvolací soud přitakal závěru soudu prvního
stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu na takovém určení, neboť lze
žalovat na zaplacení žalobkyní tvrzené dlužné částky.
Ohledně požadavku na určení neplatnosti dodatku č. 1 odvolací soud oproti soudu
prvního stupně uzavřel, že ani zde nemá žalobkyně na uvedeném určení naléhavý
právní zájem. Je tomu tak proto, že dodatek č. 1 modifikuje nájemní smlouvu
pouze v určitém omezeném rozsahu a za této situace otázka, zda dodatek je či
není platný, nemůže mít sama o sobě vliv na právní postavení žalobkyně.
Hodnocení platnosti dodatku bez hodnocení platnosti samotné nájemní smlouvy
nelze provést.
K otázce (ne)platnosti výpovědi z nájemní smlouvy odvolací soud poznamenal, že
nelze žalovat na určení neplatnosti úkonu; pokud žalobkyně takový žalobní
požadavek vznesla, pak nejde o žalobu na určení existence práva nebo právního
vztahu. Rozhodnutí o platnosti či neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy též
nemá vliv na právní postavení žalobkyně, a zde tak rovněž není splněna podmínka
existence naléhavého právního zájmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že se nikterak nevypořádal s
její námitkou stran chybějící doložky o vyšším úředním ověření
(superlegalizaci) jak ze strany Ministerstva zahraničních věcí Nizozemí, tak
rovněž chybějící doložky ze strany Velvyslanectví ČR v Haagu. Obě tyto doložky
způsobují neplatnost listiny, o niž soudy opřely svá rozhodnutí, a to ve smyslu
ustanovení § 52 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním. Tím, že se odvolací soud touto námitkou vůbec nezabýval a v
odůvodnění rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil, porušil podle dovolatelky
ustanovení § 132 o. s. ř., článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i
článek 90 Ústavy České republiky. Podle přesvědčení dovolatelky se soudy zcela
neodůvodněně ztotožnily s tvrzením žalované, že zápisem V. N. (jako jednatele)
do obchodního rejstříku byla neplatnost cizozemské listiny zhojena. Dovolatelka
rovněž kritizuje jako nesprávný závěr odvolacího soudu o neexistenci naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení. Podle jejího názoru pohledávku je třeba
pojímat jako její kvalifikované právo vůči žalované vyplývající ze sporného
závazkového právního vztahu, u kterého je zcela prokazatelně dán „a priori“
naléhavý právní zájem, a to již pohledávkou samotnou. Rozhodnutí soudů obou
stupňů pokládá za vadná i proto, že nelze „paušálně“ a schematicky odmítnout
žalobkyni její právo na soudní ochranu jen proto, že nežaluje na „plnění“, ale
toliko na určení existence sporné pohledávky. Proto dovolatelka požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
V rozsahu v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu co do určení existence pohledávky žalobkyně za žalovanou ve
výši 730.069,80 Kč, je nelze podřadit případům uvedeným v ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/. Oproti očekávání dovolatelky není
dovolání přípustné ani dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s § 237
odst. 3 o. s. ř.).
Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1
písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jak přitom Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp.
zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník
2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ni v této věci a
na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní
stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil.
Závěry formulované v předchozím odstavci se pro danou věc prosadí především v
tom, že při úvaze o zásadní významnosti rozsudku odvolacího soudu po právní
stránce co do výroku o určení existence pohledávky žalobkyně nepřihlížel
dovolací soud k těm námitkám dovolatelky, jež se po obsahové stránce připínají
k existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
V rovině argumentů snášených dovoláním na podporu závěru o existenci dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (co do kritiky závěru o nedostatku
naléhavého právního zájmu na určení existence pohledávky), pak Nejvyšší soud
zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nehledává, když v
uvedeném ohledu odvolací soud rozhodl v souladu se standardní a ustálenou
judikaturou. Podle této judikatury určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o. s. ř.
je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze
eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající
nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba
účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Platí též, že žaloba o určení
není zpravidla na místě tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle
ustanovení § 80 písm. b/ o. s. ř. (srov. v judikatuře např. již
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 17/1972“).
V situaci, kdy se dovolatelka domáhá vůči žalované určení existence (splatné)
pohledávky z titulu dlužného nájemného, ačkoli mohla bez dalšího podat žalobu
o splnění (o zaplacení) této (splatné) pohledávky, lze úsudek, že na takovém
určení nemá ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem
(srov. opět zejména R 17/1972) označit za triviální. Tento závěr s sebou nese
konečné posouzení dovolání v dotčené části jako nepřípustného; Nejvyšší soud je
proto, v této části odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
V rozsahu, v němž se týkalo požadavku na určení neplatnosti dodatku č. 1 a
neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy, shledává Nejvyšší soud dovolání
přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., vycházeje přitom
ze závěrů, jež formuloval v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
224/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod
číslem 210. Zde na dané téma uzavřel, že rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o požadované určení, proto,
že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k
závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm.
c/ o. s. ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu. Je-li
totiž žaloba (až) v odvolacím řízení zamítnuta (jen) pro nedostatek naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení (a zde taková situace v poměrech
rozhodnutí odvolacího soudu nastala), pak to znamená, že otázka neplatnosti
úkonů, o jejíž určení šlo, meritorně řešena (a pro účastníky závazným způsobem
vyřešena) nebyla.
Nejvyšší soud se pak - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním -
zabýval především tím, zda je v popsaném rozsahu dán dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy tím, zda je správný právní závěr odvolacího
soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dodatku č.
1 a výpovědi z nájmu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již z toho, že dovolatelka se domáhala i určení existence splatné pohledávky za
žalobcem z nájemní smlouvy z titulu nájemného za dobu od 1. března 1998 do 31.
května 2000 plyne, že otázku platnosti dodatku č. 1 mohla být bez obtíží řešena
jako předběžná ve sporu o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení § 80 písm. b/
o. s. ř. (ve sporu o zaplacení nedoplatku nájemného ve výši 730.069,80 Kč).
Existenci této pohledávky opírá dovolatelka právě o rozdíl mezi výší nájemného
sjednaného původní nájemní smlouvou z 26. ledna 1998 a (nižší) výměrou
nájemného podle (dle jejího přesvědčení neplatného) dodatku č. 1 k této smlouvě
z 10. února 1999. Také potud proto lze - opět především s odkazem na R 17/1972
- míti za správný úsudek odvolacího soudu, že dovolatelka nemá ani na takovém
určení naléhavý právní zájem.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo
právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy,
jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Jinak
řečeno, je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k
řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto
právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není
dán naléhavý právní zájem. Vycházeje z těchto - v poměrech rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu samého ustálených a opakovaně formulovaných - judikatorních
závěrů, Nejvyšší soud pokládá za správný i závěr odvolacího soudu, že není dán
naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti výpovědi z nájmu.
Posouzení platnosti výpovědi z nájmu je totiž jen posouzením předběžné otázky
předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval (jelikož touto
výpovědí platně ukončen nebyl).
Právní posouzení věci odvolacím soudem se tudíž dovolatelce v dovolání
uplatněnými argumenty zpochybnit nepodařilo.
Zbývá vypořádat se s tím, zda - v rozsahu, v němž je dovolání přípustné - je
dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož naplnění
spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou
stran chybějící doložky o vyšším úředním ověření (superlegalizaci) v listině z
15. října 1998 o jmenování V. N. jednatelem žalované a v tom, že soud prvního
stupně tuto otázku řešil nesprávně.
Tato námitka zjevně opodstatněna není. Absence úvahy na dané téma v rozsudku
odvolacího soudu je logicky dána tím, že ten na rozdíl od soudu prvního stupně
dovodil neexistenci naléhavého právního zájmu dovolatelky na požadovaném
určení. Pokud tento závěr - jak rozvedeno výše správně - učinil, pak neměl
důvodu zabývat se věcí (v daném směru) meritorně. Jelikož konečným důvodem
zamítnutí žaloby v uvedených částech byla v odvolacím řízení absence naléhavého
právního zájmu, je pro výsledek dovolacího řízení též zcela bez významu, jak se
k řešení otázky superlegalizace postavil soud prvního stupně.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) se nepodávají ani z obsahu spisu. Tento
závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání v části, v níž bylo shledáno
přípustným, jako nedůvodného. Nejvyšší soud je proto v uvedeném rozsahu (tj.
pokud se týkalo určení neplatnosti dodatku č. 1 a výpovědi z nájmu) zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítavého výroku) a § 146 odst. 3 o. s. ř.
(co do výroku o odmítnutí dovolání) odůvodněn tím, že dovolatelce právo na
jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího
řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu