30 Cdo 677/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky ve věci vyšetřované

M. V., zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha

Plachty 3163/28, o zrušení omezení způsobilosti k právním úkonům, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 P 186/2004, o dovolání M. V. proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č.j. 35 Co 323/2009-222,

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č.j. 35 Co 323/2009-222,

jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2009, č.j. 15 P

186/2004-223, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu

řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze

dne 30. března 2009, č.j. 15 P 186/2004-223, změnil svůj předchozí rozsudek ze

dne 31. května 2004, č.j. 15 Nc 412/2002-91, jímž byla vyšetřovaná omezena ve

způsobilosti k právním úkonům v rozsahu, že není schopna nakládat s majetkem

ani finančními částkami přesahujícími 1.500,- Kč měsíčně, a to i jednorázově,

tak, že vyšetřovaná se omezuje ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu, „že

není schopna nakládat s majetkem ani finančními částkami, pokud přesahují

5.000,- Kč za měsíc, a to i jednorázově.“ Soud prvního stupně dále rozhodl, že

se od doručení tohoto rozhodnutí vyšetřované upouští a že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání vyšetřované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v

záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil rozsudek soudu prvního

stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování

(výslechem svědkyně L. N.) dospěl k závěru, že odvolání vyšetřované není

důvodné. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně bylo znaleckým

zkoumáním prokázáno, že vyšetřovaná i nadále trpí duševní poruchou, která není

jen přechodná a která způsobuje, že je schopna vyřizovat své záležitosti a

zajistit své potřeby v omezeném rozsahu. Nenastala tedy taková změna poměrů,

která by odůvodňovala vyhovět návrhu vyšetřované a vrátit jí způsobilost k

právním úkonům v celém rozsahu. S přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku,

ale i ke zprávě opatrovníka, jejíž aktualizace byla provedena výslechem

opatrovnice u odvolacího soudu, je však možno uzavřít, že nastala taková změna

poměrů, která umožňuje změnit rozsah omezení způsobilosti k právním úkonům

vyšetřované tak, že nyní je schopna nakládat s majetkem a finančními částkami

nepřesahujícími částku 5.000,- Kč měsíčně, a to i jednorázově. Vyšetřovaná trpí

závažným onemocněním, které si však nepřipouští, neléčí je, její současné

chování, které znalec ohodnotil jako sociálně nenápadné, lze vysledovat až od

doby, kdy na vyšetřovanou „dohlížel“ opatrovník, ať už to byla její neteř či

veřejný opatrovník tak, jak je tomu nyní. Vyšetřovaná, jak bylo prokázáno, je

schopna zařídit si sama běžné záležitosti týkající se bydlení, chodu

domácnosti, stravy, osobní hygieny, ošacení apod. Není schopna racionálně

zhodnotit svůj zdravotní stav a o své zdraví pečovat. Navíc u ní stále

přetrvává paranoidní nastavení téměř bludného charakteru vůči určité skupině

lidí, které je schopna až nekriticky bezmezně důvěřovat, z čehož pramení obava

z jejího zneužití. Odvolací soud nepřistoupil k výslechu vyšetřované, neboť

podle závěru znaleckého posudku by výslech měl negativní důsledky na její

chování a jednání, došlo by ke zhoršení jejího zdravotního stavu. Odvolací soud

přitom zdůraznil, že „uvedený názor je názorem odborným, ze kterého je soud

povinen vycházet.“ Stanovisko vyšetřované zjistil odvolací soud při výslechu

její opatrovnice, stejně tak i její aktuální poměry.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala vyšetřovaná (dále již

„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v

něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Podle dovolatelky

rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší

právní otázku, která nebyla z pohledu uváděného v rozhodnutí dosud dostatečně

řešena a kterou obecné soudy řeší formálním, schématickým pohledem bez snahy o

individuální přístup k jednotlivému případu. Obecné soudy naprosto nekriticky

přejímají závěry znaleckých posudků, ve kterých jsou formulovány i odpovědi na

otázky překračující meze odborného posouzení, čímž zasahují do rozhodování

těchto soudů, neboť jim v podstatě dávají přímý návod jak má soud ve věci

rozhodnout. Dovolatelka má za to, že „je třeba pro nastolení právní jistoty,

aby Nejvyšší soud České republiky zaujal jednoznačné stanovisko k zásahům do

ústavně zaručených práv. V České republice jsou desetitisíce občanů, kteří jsou

omezeni či zbaveni způsobilosti k právním úkonům. Je proto nezbytné postavit na

jisto, zda jsou zásahy do ústavou garantovaných práv omezením způsobilosti k

právním úkonům, v souladu s účelem ochrany základních práv jiných osob či

ochrany veřejného zájmu.“ Dovolatelka polemizuje se závěry obou soudů, má za

to, že u ní došlo k takové změně poměrů, která dodatečně odůvodňuje navrácení

její plné způsobilosti k právním úkonům. Vytýká soudům, že při rozhodování

vycházely zejména ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. P. Z., avšak oproti

závěrům tohoto posudku existoval názor opatrovnice dovolatelky, která uvedla,

že dovolatelka se jeví jako naprosto způsobilá nakládat s finančními prostředky

a majetkem, že má stálý příjem ze starobního důchodu a také z pracovního poměru

a že se pečlivě stará o svůj zevnějšek i o své záležitosti. Opatrovnice dále v

odvolacím řízení uvedla, že dovolatelka je orientovaná, vždy pečlivě upravená,

sama si zařizuje své záležitosti, hradí své náklady, a že by se ráda

zúčastnila výslechu před soudem. Soudy obou stupňů dovolatelku nevyslechly,

odvolací soud uvedl, že měl dokonce povinnost vycházet z tohoto názoru znalce,

což je ovšem v rozporu se zásadou volného dokazování. Dovolatelka je proto

přesvědčena, že soudy v řízeních neprovedly všechny důkazy k tomu, aby si samy,

nad rámec znaleckého posudku, učinily závěry o stavu a poměrech dovolatelky,

ale postačily jim pouze důkazy opatřené třetími osobami. Dovolatelka v této

souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky (dále již

„Ústavní soud“) ve věci sp. zn. IV. 412/04 a namítá, že v daném případě došlo k

omezení (jejích) základních práv zcela bezdůvodně a v rozporu s ústavním

pořádkem. Rozhodnutí obou soudů nejsou v souladu se skutkovým stavem, ale

zcela odpovídají běžné praxi obecných soudů, kterou se zabýval Ústavní soud ve

svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2630/07 (soudy nekritické přebírání závěrů

znaleckých posudků).

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel především z

předmětného znaleckého posudku, ve kterém znalec mimo jiné odpovídal také na

otázky přesahující rámec odborného posouzení, např. zda je navrhovatelka

schopna vyřizovat své záležitosti a zajistit své potřeby nebo zda je schopna

hospodařit s majetkem a finančními částkami bez jakéhokoliv omezení, či dokonce

v jakém rozsahu, čímž mu umožnily zasahovat do právní problematiky daného

případu. Soudy ani nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně a logicky

odůvodnit. Samotná skutečnost, že dovolatelka údajně trpí duševní poruchou však

nemůže být důvodem pro další trvání omezení, když dále není nijak uvedeno

konkrétně koho či jaký veřejný zájem ohrožuje případná plná způsobilost k

právním úkonům dovolatelky a ani není uvedeno, proč nelze, v souladu se zásadou

proporcionality zásahů do základních lidských práv, situaci řešit mírnějšími

prostředky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího

soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) na základě řádně a včas

podaného dovolání zabýval se jeho přípustností, neboť v dané věci odvolací soud

rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního

stupně, aniž by se jednalo o případ předvídaný v ustanovení § 237 odst. 1 písm.

b) o.s.ř., kdy rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

tak dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné tehdy, pokud dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Podle třetího odstavce posledně cit. paragrafu rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c) ]

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem

uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3

o.s.ř. se nepřihlíží.

Pokud tedy dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle § 241a

odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítala, že odvolací řízení je postiženo vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebylo možno k takto

vymezenému dovolacímu důvodu přihlédnout.

Dovolatelka ovšem současně uplatnila i dovolací důvod ve smyslu §

241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci, který vymezila mj. tím (ve stručnosti shrnuto), že skutkový

stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž vycházel odvolací

soud, v daném případě takové právní posouzení věci neumožňoval učinit.

Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového

stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž

výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací

soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,

nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

Hmotněprávní podmínky vedoucí k omezení fyzické osoby ve způsobilosti k

právním úkonům či ke zrušení tohoto omezení upravuje občanský zákoník. V daném

případě se odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu zabýval věcnou správností

soudem prvního stupně aplikovaného ustanovení § 10 odst. 2, 3 obč. zák.

Uvedené ustanovení stanoví, že jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu,

která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo

omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud

její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí

(odst. 2). Dále stanoví, že soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo

zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly (odst. 3).

Ke změně či ke zrušení omezení fyzické osoby ve způsobilosti k právním

úkonům lze přistoupit tehdy, jestliže soud na základě provedeného dokazování

zjistí skutečnosti, které jsou podřaditelné pod shora cit. ustanovení. Výčet

skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci se přitom odráží v

závěru o skutkovém stavu věci. Takový závěr přitom musí vycházet z dílčích a

pro rozhodnutí ve věci samé zásadně významných skutkových zjištění. Jednotlivé

prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o

skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně

vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro

právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém

stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti

(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak

vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich

věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny,

může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i

působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI,

dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99,

nebo ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, in www.nsoud.cz, anebo

Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.

vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081).

Z povahy věci současně vyplývá, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv.

skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale

naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe

navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz

dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává

příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního

procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou

právní normu. Jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen

na rozpornosti skutkových zjištění, které jsou zásadně významné pro právní

posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného

vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod ve smyslu §

241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti dovolací

námitky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím

způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po

zopakování či doplnění dokazování (§ 213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil, či

ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s

aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o

absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom

esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního

závěru o zjištěném skutkovém stavu je ta část odůvodnění soudního rozsudku, v

níž je nejen vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto

závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která – jak již shora bylo

uvedeno – nemohou být protichůdná, resp. rozporná. Nelze-li z odůvodnění

rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost

či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost

dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci)

předvídáná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval,

případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu

neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak

je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud

posoudil věc po právní stránce nesprávně.

Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu v této věci dospěl k závěru,

že právní otázka omezení dovolatelky ve způsobilosti k právním úkonům na

podkladě zjištěného skutkového stavu, který v dovolacím řízení nelze nijak

revidovat, měla být vyřešena jinak, resp. že zjištěný skutkový stav, jak jej

zjistil soud prvního stupně a z nějž vycházel odvolací soud, (dosud)

neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.

Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné

vyplývá, že uvedený soud „z provedeného sociálního šetření ze dne 17.8. 2008 i

ze zprávy o aktuálních poměrech ze dne 23.3. 2009 veřejného opatrovníka Úřadu

městské části P. má...za prokázáno, že paní M. V. se v současnosti jeví jako

způsobilá nakládat s finančními prostředky a majetkem. Vztah a poměry jmenované

se jeví jako stabilizované...se svou rodinou se stýká na společenské úrovni,

kontakt s lidmi má v dostatečné míře v práci..vždy (se) chová korektně, pečlivě

se stará o svůj zevnějšek i o své záležitosti...“. Na druhé straně ovšem týž

soud v témže odůvodnění rozsudku činí ze znaleckého posudku protichůdné

skutkové zjištění, když skutkově uzavírá, že dovolatelka „není schopna

racionálně hodnotit svůj zdravotní stav a není schopna o své zdraví

pečovat...není schopna samostatně vyřizovat složitější právní úkony, než jsou

nákupy v rámci běžného provozu domácnosti.“

Jakkoliv uvedená vnitřní rozpornost uvedených skutkových zjištění v

odůvodnění rozsudku znamená jinou vadou řízení představující dovolací důvod ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž se ovšem při posuzování

přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřihlíží (odst. 3

cit. par.), je současně z pohledu dovolatelkou namítaného dovolacího důvodu

podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., směřujícího na právně kvalifikační

pochybení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí, nezbytné

přípustnost tohoto dovolání posuzovat z pohledu vztahu mezi zjištěným skutkovým

stavem věci a jeho právním posouzením. Tedy, zda odvolacím soudem zjištěný

skutkový stav věci, resp. ztotožnění se s ním v rozsahu, jak byl zjištěn soudem

prvního stupně, je podřaditelný pod skutečnosti předvídané v hypotéze právní

normy, kterou odvolací soud na daný skutek aplikoval, resp. kdy se s právním

posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil. V tomto směru ovšem podmínky

pro subsumpci takto zjištěného skutkového stavu věci pod aplikované ustanovení

§ 10 odst. 2 obč. zák. splněny nebyly. Odvolací soud v odvolacím řízení sice

doplnil dokazování, nicméně na shora soudem prvního stupně zjištěný skutkový

stav v rámci odvolacího přezkumu navázal. Ten ovšem – pro shora osvětlená

rozporná dílčí skutková zjištění – za dané skutkové konstelace neumožňoval

přistoupit k aplikaci § 10 odst. 2 obč. zák.

Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky omezení

dovolatelky ve způsobilosti k právním úkonům spočívá na nesprávném právním

posouzení věci, tedy je důsledkem pochybení odvolacího soudu při aplikaci § 10

odst. 2 obč. zák. na skutkový stav, jenž takovou hmotněprávní aplikaci

neumožňoval.

Dovolatelce se tudíž prostřednictvím podaného dovolání uplatněnou

dovolací argumentací podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku

odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soud podle ustanovení

§ 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl

rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud rovněž rozsudek okresního soudu a věc tomuto soudu vrátil

k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V něm soud prvního stupně zohlední

též judikaturu Ústavního soudu, na kterou dovolatelka (znovu) odkazuje i v

podaném dovolání, zejména neopomene zohlednit právní závěry, k nimž dospěl

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 (in

www.nalus.usoud.cz nebo ASPI), z nějž je žádoucí na tomto místě citovat

následující:

„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude

vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je

nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně

chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného

umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu

proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4

Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení

způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je

jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení

svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a

Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil,

přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud

zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na

činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější

alternativy...,kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě

ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů

vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním

úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost,

že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její

způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k

omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou

důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná

způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a

dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak

řečeno - při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho

rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento

ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního

státu - viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace

občanského práva)...v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním

úkonům soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující

konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž

má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena

způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen

zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak

se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará

o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se

případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém

řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže

nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.

Předlistopadové soudnictví mělo za

to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má

chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného

občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České

socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a

schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním

pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu

jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu

presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu

- k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické

právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček

(eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 - 363) modifikovat jednak oddělením

zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii

demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně

svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu

znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam,

kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip

subsidiarity odvíjející se z uznání důstojnosti jednotlivce, který byl poprvé

výslovně jako princip definovaný v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno z

roku 1931).“

Soud prvního stupně rovněž neopomene, že podle § 187 odst. 2 o.s.ř. v

řízení o způsobilost k právním úkonům od výslechu vyšetřovaného může soud

upustit, nelze-li tento výslech provést nebo bez újmy pro zdravotní stav

vyšetřovaného. Pokud (ovšem) vyšetřovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud

ho vyslechne. Nutno dodat, že právní názor odvolacího soudu obsažený v

dovoláním napadeném rozsudku, jenž v zásadě vychází ze striktní vázanosti soudu

odborným závěrem znalce, jestliže ten nedoporučí v soudním řízení vyslechnout

vyšetřovanou osobu, je zjevně nesprávný a neměl oporu ani před novelizací

posledně citovaného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např.

Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání.

Praha: C.H. Beck, 2001, str. 766).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního

stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení

rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2010

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu