33 Odo 236/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce
I. V., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) J. O. a 2) I. O., oběma
zastoupeným advokátkou o zaplacení částky 76.400,- Kč s příslušenstvím a částky
155.694,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 55/2003,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září
2004, č. j. 42 Co 326/2004-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2004, č. j. 42 Co
326/2004-111, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částek 76.400,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 13. 9. 2002 do zaplacení (nedoplatku půjčky), 55.192,- Kč (10 %
úrok z prodlení z částky 206.280,- Kč od 1. 1. 2000 do 1. 2. 2000 a z částky
204.280,- Kč od 2. 2. 2000 do 12. 9. 2002) a 100.502,- Kč (smluvní pokuta ve
výši 0,05 % denně od 1. 1. 2000 do 1. 2. 2000 z částky 206.280,- Kč a od 2. 2.
2000 do 12. 9. 2002 z částky 204.280,- Kč). Dále požadoval zaplacení smluvní
pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení.
Uváděl, že žalovaným na základě smlouvy o půjčce poskytl 382.000,- Kč, které se
zavázali vrátit do 30. 11. 1999. Účastníci si zároveň sjednali úroky ve výši
5,5 % z půjčené částky měsíčně (tj. 66 % ročně) a pro případ prodlení s plněním
smluvní pokutu 0,5 % denně z dlužné částky. Podle smluvního ujednání se staly
nejdříve splatnými úroky. K námitkám žalovaných se rozhodl úroky snížit na v tu
dobu obvyklou výši 20 % ročně, takže měsíční platby 21.010,- Kč hrazené
žalovanými na úrocích započítával na částku 76.400,- Kč (představující 20 %
úrok z částky 382.000,- Kč za rok). Ta byla zaplacena dne 2. 3. 1999. Z půjčené
částky žalovaní ke dni 30. 11. 1999 zaplatili pouze 175.720,- Kč, následně
uhradili 2.000,- Kč (2. 2. 2000) a 127.880,- Kč (13. 9. 2002). Nedoplatek
půjčky činí 76.400,- Kč. Ač byla účastníky sjednána smluvní pouta ve výši 0,5
% denně z dlužné částky, požaduje žalobce smluvní pokutu v obvyklé výši 0,05 %
z dlužných částek za každý den prodlení.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 4. září 2003, č. j. 12 C
55/2003-67, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, č. j. 12 C
55/2003-92, výrokem I. zastavil řízení o 35.648,50 Kč, výrokem II. uložil
žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 196.445,50 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku, výrokem III. žalobu, aby žalovaným bylo uloženo
zaplatit žalobci společně a nerozdílně 10 % úrok z prodlení z částky 76.400,-
Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení, zamítl, výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení
a výrokem V. uložil žalovaným povinnost do tří dnů do právní moci rozsudku
zaplatit žalobci společně a nerozdílně smluvní pokutu 0,05 % denně z částky
76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení
uzavřeli dne 30. 11. 1998 smlouvu o půjčce, na základě níž žalobce půjčil
žalovaným 382.000,- Kč, které se zavázali vrátit jednorázově do 30. 11. 1999. Současně byl sjednán úrok ve výši 5,5 % měsíčně z jistiny (tj. 21.010,- Kč
měsíčně) se splatností vždy do 30. dne každého měsíce. Pro případ prodlení se
splátkou úroků nebo celkové úhrady si účastníci dohodli smluvní pokutu ve výši
0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. K zajištění pohledávky žalobce ze
smlouvy o půjčce žalovaní dne 30. 11. 1998 uzavřeli se žalobcem zástavní
smlouvu, jejímž předmětem byly jejich nemovitosti, a vystavili žalobci plnou
moc k jejich převodu. Žalovaní splátkový kalendář neplnili a dne 8. 2. 2000
byla uzavřena kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem ze
žalovaných na L. V.. Žalované při uzavírání tohoto právního úkonu zastupoval na
základě plné moci žalobce. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 10. 2002, č. j. 16 C 11/2001-73, bylo určeno, že žalovaní jsou vlastníky
předmětných nemovitostí (plná moc, jíž žalovaní zmocnili žalobce k uzavření
kupní smlouvy, byla shledána absolutně neplatnou pro nedostatek vážné vůle;
žalovaní neměli v úmyslu nemovitosti zastavit a současně prodat). Žalovaní ke
dni 11. 9. 2002 uhradili žalobci částku 382.000,- Kč a v průběhu řízení na
úroky z prodlení ve výši 10 % za období od 1. 12. 1999 do 11. 9. 2002 zaplatili
35.648,50 Kč (o tuto částku byla žaloba vzata zpět a řízení bylo zastaveno). Na
základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k
závěru, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“. Z
podrobně rozvedených důvodů nepřisvědčil námitce žalovaných, že předmětná
smlouva je tzv. smlouvou lichevní, tudíž neplatnou, neboť ji uzavřeli v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek. Konstatoval, že žalovaní neuzavírali smlouvu z
nouze a nebyli přitom omezeni v soudnosti. Text smlouvy je jasný, svým obsahem
jednoduchý, přehledný a nepřipouštějící možnost dvojího výkladu. Jestliže měli
žalovaní výhrady k vyššímu úroku, než je úrok obvyklý, a k výraznější smluvní
pokutě, měli možnost smlouvu neuzavřít. Platně byl podle § 658 odst. 1 obč. zák. účastníky sjednán úrok ve výši 5,5 % měsíčně z jistiny, jakož i v souladu
s § 544 obč. zák.
smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky v případě
prodlení žalovaných se zaplacením úroku či jistiny. Soud prvního stupně
posoudil jako nepřijatelný názor žalovaných, že ujednání o úrocích a smluvní
pokutě je neplatné, neboť by ve svých důsledcích znamenal, že by získali
bezúročný úvěr, bez sankce za nevrácení peněz včas.
K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. září
2004, č. j. 42 Co 326/2004-111, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky
76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení, změnil jej ve vyhovujících výrocích
tak, že žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a
nerozdílně žalobci částku 196.445,50 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z
částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení, zamítl. Současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Se skutkovým stavem věci, z něhož při
rozhodování vycházel soud prvního stupně, se ztotožnil a doplnil jej o
zjištění, že žalovaní dne 11. 9. 2002 poukázali žalobci částku 127.880,- Kč. Žalovaní tak žalobci uhradili ke dni 11. 9. 2002 celkem 382.000,- Kč a
35.648,50 Kč na úrocích z prodlení za období od 1. 12. 1999 do 11. 9. 2002. Odvolací soud však oproti soudu prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce je
v části obsahující ujednání o úrocích z jistiny ve výši 66 % ročně a o smluvní
pokutě ve výši 182,5 % ročně absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§
39 ve spojení s § 41 obč. zák. a § 3 odst. 1 obč. zák.). Zdůraznil, že soulad
obsahu právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat bez ohledu na to, zda
byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, kdo případný rozpor s dobrými
mravy zavinil či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Vyjádřil názor, že v posuzovaném případě sjednaná výše úroků a smluvní pokuty
není obecně akceptovatelná již z toho důvodu, že se jedná o půjčku mezi
fyzickými osobami; za bezvýznamnou přitom považoval okolnost, že žalobce v
žalobě požadoval úroky ve výši 20 % z půjčené částky ročně a smluvní pokutu ve
výši 0,05 % z dlužné částky denně, tedy úroky a smluvní pokutu ve výši obvyklé. Úroky i smluvní pokutu lze totiž přiznat pouze v případě, že byly platně
dohodnuty. Jestliže jsou taková ujednání neplatná, je nutno hledět na smlouvu o
půjčce, jako by je neobsahovala. Za situace, kdy si strany následně nedohodly
úroky ve výši porovnatelné s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů a
smluvní pokutu v obvyklé výši (tak jako v tomto případě), není možné akceptovat
jednostranné snížení úroků a smluvní pokuty žalobcem (návrhy žalobce obsažené v
jeho podáních nebyly žalovanými přijaty a tudíž k dohodě o změně smluvního
ujednání nedošlo). Jelikož je nárok žalobce na úroky neopodstatněný, započetl
odvolací soud platby realizované žalovanými na jistinu, která tak byla ve
smyslu § 567 odst. 1 obč. zák. uhrazena dne 11. 9. 2002. Poněvadž byli žalovaní
od 1. 12. 1999 do 11. 9. 2002 v prodlení se zaplacením části jistiny v rozsahu
129.880,- Kč, žalobci podle § 517 odst. 2 obč. zák. vznikl nárok požadovat 10 %
úrok z prodlení ročně z této dlužné částky (§ 1 nařízení vlády č. 142/1994
Sb.). Protože žalobcem požadovaný kapitalizovaný 10 % úrok z prodlení z částky
129.880,- Kč za období od 1. 1. 2000 do 11. 9.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237
odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Výslovně v něm uplatnil dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jehož prostřednictvím napadl právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce
v části obsahující ujednání o smluvním úroku a o smluvní pokutě je v případě
půjčky mezi občany ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a § 39 ve spojení s § 41
obč. zák. neplatná, neboť sjednaná výše úroků a smluvní pokuty odporuje dobrým
mravům. Za zásadně právně významnou označil otázku, zda (eventuelně) neplatné
ujednání o výši sjednaných úroků způsobuje rovněž neplatnost ujednání o
úrocích, jako celé části smlouvy o půjčce. Odvolacímu soudu vytýká, že nijak
neodůvodnil, v čem spatřuje rozpor s dobrými mravy, a v rámci úvah, zda smluvní
ujednání je či není v souladu s dobrými mravy, nepřihlédl ke konkrétním
okolnostem případu (v této souvislosti poukázal na závěry formulované Nejvyšším
soudem České republiky v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Odvolací soud
pochybil, když závěr o neplatnosti smlouvy o půjčce v části obsahující ujednání
o úrocích a smluvní pokutě pro jejich rozpor s dobrými mravy odůvodnil pouze
tím, že výše úroků 66 % ročně a smluvní pokuty 182,5 % ročně je „obecně
neakceptovatelná“, aniž by uvedl, z čeho přitom vycházel, když žádné zákonné
ustanovení neupravuje akceptovatelnou výši úroků či smluvní pokuty. Zcela
pominul, že v době uzavření smlouvy o půjčce, tedy v druhé polovině roku 1998,
se běžná úroková diskontní sazba pohybovala v rozmezí od 10 % do 13 % ročně,
tzv. roční lombardní sazba ČNB (určená pro krátkodobé úvěry na zástavu movitých
věcí, zejména cenných papírů, drahých kovů apod.) dosahovala výše 15 % - 50 % a
že bankovní půjčky byly v tu dobu pro občany prakticky nedostupné. Odvolací
soud nevyjasnil ani otázku obvyklé výše smluvní pokuty při půjčkách mezi
fyzickými osobami. Svým přístupem tak neoprávněně zvýhodnil žalované dlužníky,
kteří své závazky ze smlouvy řádně neplnili. Závěr odvolacího soudu, že žalobce
nemá nárok nejen na úrok sjednaný, ale na úrok žádný, považuje za nepřijatelný
z hlediska ekonomického vztahu dlužníka a věřitele. Protože je přesvědčen, že
ujednání o úrocích je platným právním úkonem, mohl coby věřitel se svou
pohledávkou disponovat a požadovat po žalovaných úroky a smluvní pokutu v
rozsahu jejich obvyklé výše. Navrhl proto zrušit napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soud prvního stupně ve výroku III.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s
účinností od 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas
osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 196.445,50 Kč a smluvní
pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení,
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku zamítajícím
žalobu o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do
zaplacení), se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Právní
otázka, již má žalobce za zásadně významnou, zda (eventuelně) neplatné ujednání
o výši sjednaných úroků způsobuje rovněž neplatnost samotného ujednání o
úrocích, je otázkou triviální, která v soudní praxi nepůsobí žádné výkladové
těžkosti. Proto sama nemůže činit z napadeného rozhodnutí takové rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jelikož však, jak bude
dále vysvětleno, odvolací soud nevyřešil v souladu s hmotným právem otázku
rozporu ujednání účastníků o úrocích s dobrými mravy, je z toho důvodu dovolání
směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího podle § 242 odst. 1 a 3
o. s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení je postiženo vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud
zabýval jen dovolacími důvody, jak je žalobce obsahově konkretizoval.
Prostřednictvím § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř.
jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobce
zpochybnil právní závěry odvolacího soudu ohledně platnosti dohody o úrocích a
ujednání o smluvní pokutě obsažených ve smlouvě o půjčce ze dne 30. 11. 1998 z
hlediska souladu s dobrými mravy.
Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci
určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí
dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce
peněžité lze dohodnout úroky.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení lze sjednat smluvní pokutu jen
písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího
určení.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst.
1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů
nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí
být v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud se opakovaně v mnoha svých rozhodnutích vyjadřoval k tomu, kdy se
právní úkon příčí dobrým mravům (s důsledky ve smyslu § 39 obč. zák.). Je tomu
tak tehdy, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním,
které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich
jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické
společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou
spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně
uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou
vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001 a R 16/1998). Ke konkretizaci
takto obecně stanovených pravidel ke smluvní pokutě v souladu se
společenskými, kulturními a mravními normami. Protože úroky při poskytnutí
peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, kdežto
u smluvní pokuty jde o majetkovou sankci za porušení smluvní povinnosti,
uplatní se při zvažování souladu ujednání o úrocích a ujednání o smluvní pokutě
s dobrými mravy zásadně jiná hlediska. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 3 odst.
1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může soud
rozhodnout o tom, zda právní úkon je neplatný pro rozpor s dobrými mravy (§ 39
obč. zák. ve spojení s § 3 odst. 1 obč. zák.), až po pečlivém zvážení všech
rozhodných okolností případu.
Občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz
mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s
poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok
sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou
obvyklou v praxi peněžních ústavů. V rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21
Cdo 1484/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
13/2005, dovolací soud formuloval názor, že při sjednávání úroku při peněžité
půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje
přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci
pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která
podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou
zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při
poskytování úvěrů nebo půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv
uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba
nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od
půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti,
a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být
nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry
peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok
přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém
úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.
Jestliže odvolací soud závěr o tom, že ujednání o úroku z půjčky je ve smyslu §
39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy, založil toliko na neurčitém
konstatování, že výše úroků je obecně neakceptovatelná, aniž v rámci posouzení
konkrétních okolností tohoto případu porovnal zejména výši sjednaných úroků ve
smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. s nejvyššími úrokovými sazbami uplatňovanými
bankami při poskytování úvěrů, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž
nesprávné. Jak bylo shora vysvětleno, nepřiměřená a tedy odporující dobrým
mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje
úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a
kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry
u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje
obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je,
odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 a § 39 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud
založil právní posouzení platnosti ujednání o úrocích z peněžité půjčky na
nesprávném (neúplném) výkladu § 3 odst. 1, § 39 a § 658 odst. 1 obč. zák.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 558 obč. zák. a jejichž smyslem a
účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem
smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění
závazků. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých
mravů, je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a
sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s
přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který
sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné částky, z níž lze usoudit na
nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční
povinnosti.
V posuzovaném případě součástí smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 30. 11.
1998 bylo jejich ujednání, v němž se žalovaní zavázali pro případ prodlení se
splátkou úroku nebo úhradou jistiny zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z
dlužné částky za každý den prodlení (tj. 182,5 % ročně). Dovolací soud na
rozdíl od soudu odvolacího má za to, že taková výše smluvní pokuty nikterak
nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné
majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a
v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly
nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout. V dané věci byla konečná výše
smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaní nedostáli povinnosti,
kterou sami převzali. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně
dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky do jejího
zaplacení. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit
odlišně smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní
pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně
stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo
zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za
nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší
smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i
třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li
celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku
dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat
z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je
nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by
dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování
případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí,
které má smluvní pokuty plnit.
Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % z dlužné částky za
každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání
o smluvní pokutě proto není neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými
mravy. Ostatně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i
smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 %
zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou a proto i v souladu s
dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo
2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C
675, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C
2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. 1 1999, sp. zn.
29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
6/2000). Žalovaní se nemohou bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na
dobré mravy, jestliže mohli zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že
by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnili v co nejkratší době.
Z řečeného plyne, že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost právního posouzení
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1, § 39 a § 544 obč. zák.).
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, včetně
závislých výroků o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem,
odst. 3 věta první a § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v
tomto rozsudku; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího
rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta první ve spojení s
§ 226 odst. 1 o. s. ř., § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu