20 Cdo 4022/2017-124
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a
soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční
věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Nové
Město, 110 00 Praha 1, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.
Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec
Králové, proti povinné D. P., D., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem,
sídlem Mendíků 1396/9, 140 00 Praha 4, pro 101 032,- Kč s příslušenstvím,
vedené u soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský úřad Plzeň-město,
pod sp. zn. 108 EX 07044/16, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 27. 4. 2017, č. j. 22 Co 108/2017-69, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, č.j. 22 Co 108/2017-69, a
usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 1. 2017, č.j.14 EXE 1751/2016-30,
se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v
Berouně ze dne 10. 1. 2017, č. j. 14 EXE 1751/2016-30, který zamítl návrh
povinné na zastavení a odklad exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní
exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň-město; oba soudy dospěly ke
shodnému závěru, že důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. není dán, neboť rozhodce Mgr. Jan Fišer, určený na základě
rozhodčí smlouvy uzavřené dne 16. 9. 2015 mezi oprávněnou jako úvěrující
společností a povinnou, pravomoc k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu dánu
měl. Shledaly totiž, že rozhodčí smlouva obsahující ujednání, že majetkový spor
rozhodne jeden ze třinácti jednoznačně a jmenovitě určených rozhodců – s tím,
že výběr jednoho z nich je na straně, která podala žalobu, a v případě, že
tímto žalobcem bude úvěrující společnost, bude žalovaná předtím vyzvána k volbě
jednoho z těchto třinácti rozhodců – je platným právním úkonem, dostatečně
transparentním, a naopak nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené či
zneužívající klausule.
Námitkou neplatnosti samotné účastníky uzavřené Smlouvy o revolvingovém úvěru
pro tvrzený rozpor s dobrými mravy se oba soudy odmítly zabývat proto, že by
tím došlo k přezkumu rozhodčího nálezu z hlediska věcné správnosti, což
vylučuje povaha exekučního řízení, které směřuje toliko k faktickému výkonu
titulu, jenž je jeho předmětem, a nikoli k autoritativnímu nalézání práva;
obsahem podkladového rozhodnutí je exekuční soud vázán a je povinen z něj
vycházet. Proto ani v případě rozhodčích nálezů nepřísluší exekučnímu soudu
přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva
neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a ani nemůže z těchto důvodů
exekuci zastavit.
Ve včasném dovolání povinná (dále též „dovolatelka“) vůči oběma rozhodnutím
rozvedla obšírnou oponenturu, již založila na námitce, že i v exekučním řízení
je soud (exekutor) povinen zkoumat, zda exekuční titul vydal způsobilý orgán,
tj. rozhodce s pravomocí věc rozhodovat. Tak tomu však v dané věci nebylo,
neboť proces uzavírání rozhodčí smlouvy nebyl transparentní; všechny navrhované
(a posléze akceptované) osoby rozhodců totiž byly a jsou na oprávněné
ekonomicky závislé, neboť ta je do jiných rozhodčích smluv zařazuje již po dobu
několika let, a na to ji oprávněná v průběhu uzavírání rozhodčí smlouvy
neupozornila. Úvěrující společnost s ní navržené osoby rozhodců individuálně
neprojednala a jejich výběr tudíž sama nemohla nikterak ovlivnit; jména
rozhodců byla úvěrující společností vlastně „nadiktována“ na dopředu
předtištěné formulářové smlouvě. Pakliže by o ekonomické závislosti navržených
rozhodců měla povědomí, jistě by s jejich jmény nesouhlasila. Takto uzavřenou
rozhodčí smlouvu tudíž dovolatelka považuje pro rozpor s dobrými mravy za
neplatnou podle ustanovení § 580 o. z.
Dovolatelka dále namítá, že taktéž Smlouva o revolvingovém úvěru představuje
právní úkon neplatný podle tohoto ustanovení, a to ze stejných důvodů, neboť
celý „smluvní konstrukt směřoval jen ke zcela nepřiměřenému obohacení
oprávněné“, pakliže úroková sazba činila 127, 50 % p. a. V tomto ohledu
odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 26. 1. 2012,
sp. zn. I. ÚS 199/11, a nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, z
nichž vyplývá, že ani v exekučním řízení nemá být poskytována ochrana
věřitelům, kteří po dlužnících (spotřebitelích) požadují nepřiměřené či dobrým
mravům odporující plnění; ačkoli byly tyto závěry vysloveny jen ohledně
rozhodčích doložek, měly by být poplatné i v poměrech nových, kdy zákon pro
spotřebitelské rozhodčí doložky vyžaduje zvláštní formu zcela samostatné
smlouvy. Vzhledem k těmto závěrům by také neplatnost úvěrové smlouvy měla
přivodit i neplatnost smlouvy rozhodčí, se kterou je bezprostředně svázána, a
to i navzdory rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo
1222/2005, z něhož se podává, že neplatnost konkrétní smlouvy nemá sama o sobě
vliv na rozhodčí smlouvu (nevztahuje-li se důvod neplatnosti i na ni);
rozhodnutí Ústavního soudu by však mělo dostat přednost.
Závěrem dovolatelka vyjadřuje též přesvědčení, že zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má přicházet v úvahu i tehdy,
pakliže jím dojde k zamezení zjevné nespravedlnosti, tj. jestliže by výkon
konkrétního rozhodnutí představoval rozpor s principy právního státu, a v tomto
ohledu činí odkazy na četnou judikaturu Ústavního soudu a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/12, jakož i usnesení ze dne 18.
2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008. V těchto případech tudíž přichází v úvahu
oprávněnost přezkoumat správnost exekučního titulu i v řízení exekučním.
Co do dovolacího důvodu dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.) a naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřuje –
a v tomto smyslu jej rovněž vymezuje – v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na
vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od usnesení
ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 a usnesení ze dne 1. 3. 2016, sp.
zn. 26 Cdo 3631/2015, eventuálně která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu dosud řešena nebyla (pokud by o její ustálenosti byly pochyby s
přihlédnutím ke specifikům daného případu)“, přičemž posléze předkládá
dovolacímu soudu k vyřešení sedm otázek, které formulovala následovně:
1. Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoli možnost spolupodílet se na obsahu
takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel?
2. Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoli možnost spolupodílet se na obsahu
takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a jsou pochyby
o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli?
3. Je rozhodce, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích
smlouvách podnikatele a rozhodl ve věcech podnikatele již přes 27 000
rozhodčích sporů, ekonomicky závislý na podnikateli?
4. Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců, včetně ekonomicky závislého rozhodce, když spotřebitel neměl
jakoukoli možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou
sestavoval výhradně podnikatel, a spotřebitel nebyl informován o tom, že jeden
či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli?
5. Způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy dle ustanovení § 580 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama
o sobě obstála jako platná, když se smluvní strany dohodly způsobem
předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů na více rozhodcích jmenovitě a takový
rozhodce spor nakonec rozhodoval?
6. Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního
titulu?
7. Může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu
exekuci zastavit postupem dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to s odkazem na „jiný důvod“?
(tolik citace)
Na tyto otázky dovolatelka odpovídá ve svém souhrnu tak, že exekuční soud měl z
uvedených hledisek posuzovat platnost uzavřené rozhodčí smlouvy, a neomezovat
se jen na zohledňování platnosti z pohledu transparentnosti určení rozhodců, a
to pak zvlášť vzhledem k tomu, že rozhodce je na podnikateli ekonomicky
závislý; přitom neplatnost úvěrové smlouvy zároveň znamená i neplatnost smlouvy
rozhodčí. Ve vztazích se spotřebitelem by dále měla v exekučním řízení
přicházet v úvahu i možnost přezkoumat věcnou správnost exekučního titulu, a
pakliže správným není, má být postupem dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., tj. s odkazem na „jiný důvod“, exekuce zastavena.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, a aby oprávněná byla povinna nést náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že s dovoláním nesouhlasí, neboť pouze
přistoupila k vymáhání pohledávky, kterou jí svým rozhodčím nálezem přiznal po
právu určený rozhodce. Povinná byla až doposud, a tedy i po celou dobu
rozhodčího řízení pasivní, vydanému rozhodčímu nálezu se nebránila, a to ani
návrhem na jeho zrušení či návrhem na zastavení exekuce dle ustanovení § 35
odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, a v tomto duchu odkázala na
usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 82/16 ze dne 24. 5. 2016.
Osoba rozhodce byla podle oprávněné určena přesně v souladu s rozhodčí
smlouvou; povinná byla v rámci předžalobní upomínky vyzvána, aby sama zvolila
některého z rozhodců (v rozhodčí smlouvě uvedených), což však neučinila; z
ohlášené judikatury Nejvyššího soudu pak – proto – dovozuje, že volba rozhodce
proběhla platným a transparentním způsobem. Možnou podjatost rozhodce je třeba
posuzovat vždy vzhledem ke konkrétním okolnostem; takové zvláštní okolnosti,
které by podjatosti rozhodce napovídaly, však povinná neuvádí. V tomto ohledu
též oprávněná poukazuje na jistou analogii s důvody pro vyloučení soudce,
kterými nemohou být pouze okolnosti spočívající v jeho postupu a rozhodování v
jiných věcech. Samotné sjednání rozhodčí doložky ve spotřebitelských věcech
taktéž nepovažuje za nepřiměřenou klausuli, která by vytvářela významnou
nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a podle oprávněné povinná s osobami
rozhodců dobrovolně souhlasila, rozhodčí smlouvu stvrdila svým podpisem, což
platí i co do úvěrové smlouvy samotné; nebyla-li v procesu uzavírání těchto
smluv dostatečně obezřetná, nelze to přičítat k tíži druhé straně.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, dále jen
„o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu
vydanému dne 27. 4. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 9. 9. 2016.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 o. s. ř.), odpovídá i požadavku náležitého
uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237,
§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací
důvody (§ 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti
dovolání obsahově (věcně) vystihují.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.
Je tedy posléze nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatelkou ohlašované splnění
podmínky přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od výše označených
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatelka výslovně odkazuje, popř. zda
dovolatelkou předestřené otázky dosud nebyly v praxi dovolacího soudu
dostatečně a v úplnosti vyřešeny.
Stěžejní důvod dovolatelčina nesouhlasu se závěry nižšími soudy vyslovenými v
dosavadním řízení – jenž posléze vyústil v podání jejího dovolání – představuje
její hodnocení rozhodčí smlouvy jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle
ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), z
toho důvodu, že nemohla do pravidel, kterými má být ustanoven rozhodce,
nikterak zasahovat anebo se na jejich tvorbě spolupodílet. Jí ohlašované
naplnění přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak eventuálně
stojí (i) na předpokladu rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu,
jestliže posuzoval platnost uzavřené rozhodčí smlouvy toliko z pohledu
transparentnosti pravidel pro určení rozhodce, s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, a s usnesením ze dne 1. 3. 2016, sp.
zn. 26 Cdo 3631/2015.
Z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu se totiž podává, že pakliže spotřebitel
nemá žádnou možnost se v procesu uzavírání rozhodčí smlouvy podílet na tvorbě
jejího obsahu, když smluvní jednání je postaveno kategoricky tak, že je zde pro
spotřebitele pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na
uzavření rozhodčí smlouvy učiněný podnikatelem (včetně podnikatelem určeného
rozhodce), nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky pro
ochranu spotřebitele coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti
by totiž šlo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i
v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, a v důsledku o stav obdobný
formulářovým smlouvám. Soudy v těchto situacích proto musejí pečlivě posuzovat,
zda takové rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým
mravům.
Nezbývá tudíž než posoudit, zda ohlašovaný rozpor s judikaturou – ve smyslu
objektivním – nastal vskutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.
2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017), čehož je možno dosáhnout jen důkladným
rozborem rozhodnutí, na nějž byl dovolatelkou učiněn odkaz.
Dovolací soud však v tomto ohledu neshledává, že by byl dán (skutečný a zjevný)
rozpor se zaznamenanými rozhodnutími, neboť jejich závěry dopadají na případy
svojí podstatou zvláštní, a tudíž seznatelně odlišné. Ačkoli totiž dovolatelka
z právní věty usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2401/2014, dovozuje, že neplatnost rozhodčí smlouvy pro rozpor s dobrými mravy
nastává již – a právě – tehdy, pakliže je jí vzhledem k průběhu kontraktačního
procesu fakticky znemožněno zasahovat do jmen potencionálních rozhodců, která
jsou podnikatelem dopředu předtištěna na „formulářové smlouvě“, nelze
opominout, a to je pro nynější úsudek dovolacího soudu klíčové, že v tam
souzené věci byla „ve hře“ vedle totožně formulovaných námitek i
spotřebitelčina obrana další, jmenovitě že mělo jít o její „gradující
flagrantní insolventnost, která byla (musela být) známa podnikatelským
subjektům, kteří v otázce poskytování a zabezpečení finančních prostředků s
dovolatelkou postupně jednaly“.
Obdobně v posléze vydaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn.
26 Cdo 3631/2015, bylo vzato v potaz, že se povinná bránila dále i tvrzením, že
úvěrovou smlouvu uzavřela „za situace, kdy oběma stranám bylo zřejmé, že
závazek nebude včas splněn“.
Nelze opominout, že i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn.
IV. ÚS 3402/13 – na nějž ostatně obě zaznamenaná rozhodnutí navazují – dospěl k
závěru, že obecné soudy pochybily, pakliže se zaměřily pouze na formální
posouzení platnosti rozhodčí doložky, aniž by věc posoudily v kontextu všech
velmi závažných okolností, které na základě důkladného dokazování nesporně
vyšly najevo … a že při posuzování platnosti rozhodčí doložky v projednávané
věci především nelze odhlédnout od skutečnosti, že k uzavírání smluv o půjčce a
smlouvy o rozhodčí doložce došlo velmi nestandardním způsobem, přičemž věřitel
projevil při uzavírání smluv značnou a neobvyklou aktivitu … a i při uzavírání
smlouvy o rozhodčí doložce byla stěžovatelka uvedena v omyl ohledně smyslu a
především konkrétního dopadu všech uzavíraných smluv … povinností soudů bylo s
ohledem na všechny zjištěné skutečnosti přihlédnout i ke zjištěním, která sice
sama o sobě nebyla způsobilá učinit jednoznačný závěr o duševní poruše
stěžovatelky, ale nasvědčovala tomu, že jednání stěžovatelky bylo ovlivněno
sníženou odolností vůči zátěži a schopností domyslet dopad jí uzavíraných
dokumentů.
Z takto rešeršovaných rozhodnutí se však současně nabízí úsudek, že se dovolací
soud doposud nezabýval (samostatně a do všech důsledků) takovou oponenturou
povinné, která byla založena na námitce neplatnosti rozhodčí smlouvy založené
jen (výhradně) na tom, že jména rozhodců nemohla v procesu sjednávání rozhodčí
smlouvy nikterak ovlivnit, resp. že všichni rozhodčí smlouvou určení rozhodci
byli na jedné ze stran této smlouvy ekonomicky závislí.
Což jest ostatně dovodit i z výše citované právní věty usnesení sp. zn. 30 Cdo
2401/2014, z níž se podává, že soudy jsou povinny pečlivě posuzovat, zda takové
rozhodčí doložky nejsou neplatné – aniž by se tedy výslovně a bez dalšího
ustanovovala jejich neplatnost pro jednání příčící se dobrým mravům – tj.
posuzovat, zda v procesu sjednávání rozhodčí smlouvy nepřistoupily k těm
okolnostem, o nichž se taktéž v právní větě pojednává, ještě jiné, okolnosti
další, které mohly neplatnost rozhodčích doložek přivodit.
Jde tudíž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. o otázku v praxi dovolacího soudu
dosud zcela neřešenou, pro niž je nezbytné připustit ji k věcnému projednání,
což ostatně sama dovolatelka formuluje coby eventuální předpoklad přípustnosti
dovolání.
Dovolání je proto podle ustanovení§ 237 o. s. ř. přípustné.
Z připojeného exekučního spisu o řízení vedeného pod sp. zn. 14 EXE 1751/2016 u
Okresního soudu v Berouně a z rovněž připojeného spisu rozhodce Mgr. Jana
Fišera, založeného do úschovy u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 26 Nc
5513/2016, se zjišťuje, že povinná svým návrhem usiluje o zastavení exekuce,
jejímž provedením Okresní soud v Berouně pověřil soudního exekutora JUDr.
Zdeňka Zítku, Exekutorský úřad Plzeň-město, z tzv. „jiných důvodů“ podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť rozhodčí smlouva uzavřená
mezi ní a oprávněnou je absolutně neplatná podle ustanovení § 580 o. z. pro
rozpor s dobrými mravy; vada rozhodčí smlouvy má spočívat v tom, že nemohla – v
rovině objektivní, pakliže by vůbec chtěla rozhodčí smlouvu uzavřít – její
obsah nikterak ovlivnit. Tím mělo dojít k významné nerovnováze v neprospěch
spotřebitele, neboť navržení rozhodci jí byli bez dalšího vnuceni.
Soudy nižších stupňů svými rozhodnutími, a to v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, vycházející z jeho usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31
Cdo 1945/2010, uveřejněného pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jež posléze verifikoval i Ústavní soud v nespočtu svých nálezů,
uplatnily coby kriteriální úsudek odlišný, totiž že naplnění požadavku
platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách vyžaduje a předpokládá
jednoznačná a transparentní pravidla pro určení osoby rozhodce; je-li tedy
osoba „ad hoc“ rozhodce v rozhodčí doložce dostatečně konkretizována a
individualizována a zároveň se na takovém rozhodci oba účastníci dohodli, lze
takový postup označit za přípustný, který zákonu neodporuje.
Soudy obou stupňů tedy prima facie nebyly při zdůvodňování svých rozhodnutí
zcela důsledné, pakliže své úvahy vedly k přezkumu transparentnosti pravidla
pro výběr rozhodce, tj. zda rozhodce měl pravomoc na základě rozhodčí smlouvy
(vůbec) rozhodovat, a nikoli ve vztahu k té dovolatelčině námitce, že již sám
proces sjednávání rozhodčí smlouvy trpěl takovými vadami, které měly zapříčinit
neplatnost rozhodčí smlouvy (vůbec), a již proto byl dán důvod, aby exekuce
byla zastavena.
I přes tento nedostatek však nelze mít dovolání (v této části) za důvodné.
Předznamenává se, že Nejvyšší soud nemohl odhlédnout od úpravy rozhodčího
řízení, zakotvené v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), ve znění účinném od 1.
4. 2012 do 30. 11. 2016 (srov. čl. IX. body 1., 2. zákona č. 258/2016 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském
úvěru); ochranných instrumentů, zakotvených v tomto zákoně se však dovolatelka
nedovolávala, soustřeďujíc svoji obranu povýtce k argumentu nedostatku
pravomoci rozhodce její spor projednat, resp. k ustanovení § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., obojí s intencí dosáhnout zastavení exekuce, nařízené na základě
rozhodčího nálezu.
V první řadě je zde namístě konstatovat, že není obhajitelný závěr soudu
prvního stupně, pakliže – s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012 – dovodil, že exekuční soud v řízení o zastavení
exekuce nemůže přezkoumávat, zda rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by
způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch
spotřebitele, a ani nemůže z těchto důvodů exekuci zastavit; ostatně zákon o
rozhodčím řízení v období od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016 výslovně umožňoval, aby
exekuční soud co do nálezů ve věcech ze spotřebitelských smluv naopak platnost
rozhodčí smlouvy přezkoumával, jmenovitě z pohledu ujednání, které by
způsobovalo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch
spotřebitele (k tomu viz rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 2009 ve věci
C – 40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira),
stejně jako dovozovala nikoli ojedinělá soudní (i ústavněprávní) judikatura, a
to důsledky vedoucími k zastavení nařízené exekuce.
V návaznosti na tento závěr je však namístě zaznamenat dvojí:
Zaprvé, dovolací soud nemohl shledat uzavřenou rozhodčí smlouvu neplatnou,
pakliže ji dovolatelka identifikovala – ve své úplnosti – jako rozpornou s
dobrými mravy pouze proto (viz shora), že jí oprávněná (úvěrující) předložila k
podpisu rozhodčí smlouvu na předem předtištěném formuláři, který obsahoval
konkrétní jména třinácti „ad hoc“ rozhodců (netransparentnost způsobu výběru
rozhodce dovolatelka v řízení o zastavení exekuce efektivně nenamítala),
jejichž jména při takovém výběru podle jejího názoru „nemohla nikterak
ovlivnit“. Rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti (§ 2 odst. 1
z. r. ř.), která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí
smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud
dovolatelka s takovým postupem souhlasila, nelze zde rozpor s dobrými mravy –
bez dalšího – dovozovat. Dovolatelka totiž neuvádí, co jí konkrétně překáželo,
jestliže by v době uzavírání úvěrové smlouvy měla za to, že nabízení rozhodci
jsou „ekonomicky závislí“, jim ve standardním kontraktačním procesu čelit; bylo
nepochybně na ní, aby předtím, než uzavřela předmětnou smlouvu, vznesla takovou
výhradu a vedla kontraktační proces způsobem, který by tomu odpovídal. Nabídka
jmenovitě určených rozhodců byla toliko standardní ofertou.
Je možno též poukázat na obecné ustanovení soukromého práva, že na právní
jednání jest pohlížeti spíše jako na platné (§ 574 o. z.), a pakliže adhezní
způsob uzavírání smluv občanský zákoník výslovně předpokládá (§ 1798 an.),
nelze bez toho, že by dovolatelka uvedla (a doložila), v čem má být konkrétní
ujednání zvláště nevýhodné, popř. v čem se smlouva závažně a bez zvláštního
důvodu odchyluje od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, mít
rozhodčí smlouvu za neplatnou (§ 1800 odst. 2 věta první o. z.).
Řečené ostatně stvrzuje – jak již ostatně i výše zaznamenáno – i dovolatelkou
citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2401/2014, z něhož se rovněž podává, že bez tvrzení dalších důležitých
okolností, které by naznačovaly či poukazovaly na to, že proces sjednávání
rozhodčí smlouvy se spotřebitelem, jakož i obsah samotné rozhodčí smlouvy, není
v souladu s dobrými mravy, nelze automaticky shledat rozhodčí smlouvu neplatnou.
Není důvod ani dále přehlížet, že uzavírání rozhodčích smluv „formulářovým
způsobem“ není neobvyklý, nestandardní a pro zakotvení rozhodčího řízení naopak
z praktických důvodů užívaný prvek, který zákon ani v kontextu smluv, v nichž
na jedné ze smluvních stran vystupuje spotřebitel, nijak výslovně nelimituje,
pakliže je jinak zachována vyšší míra ochrany slabší strany; takový postup lze
dokonce (v obecné rovině) shledat jako příznivější z toho důvodu, že lze
očekávat, že ochranná spotřebitelská ustanovení (např. § 3 odst. 3 až 5; § 4
odst. 3, nebo § 8 zákona o rozhodčím řízení) nebudou oproti rozhodčím smlouvám,
sjednávaným ad hoc „slovo od slova“, podnikatelem opomenuta.
Konkrétně, jak již bylo výše řečeno, uvedené jakkoli neznamená (jak naznačuje
dovolatelka), že i přes „formulářový“ charakter rozhodčí smlouvy nemohla –
objektivně vzato – navrhovat jiná, další jména rozhodců, prohlásit, že s
konkrétně navrženou osobou rozhodce nesouhlasí, anebo že nemůže v případě, že
protistrana odmítne o změnách či úpravách rozhodčí smlouvy vyjednávat, takovou
smlouvu samostatně, anebo i vedle smlouvy, vzhledem k níž je rozhodčí smlouva
sjednávána, neuzavřít.
Právě v dané věci je potom rozhodné, že dovolatelka netvrdí žádné zvláštní,
mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, ba
ani nedokládá, že by v daných poměrech a vzhledem k jedinečnosti souzené věci
byla uzavřena natolik nespravedlivá či „nemravná“ rozhodčí smlouva, která by
způsobovala významnou nerovnováhu v jejích právech, nebo která by ji výrazně
limitovala co do efektivního uplatnění práva na spravedlivý („rozhodčí“)
proces, nýbrž toliko napadá jen samotný adhezní způsob uzavírání rozhodčí
smlouvy; proto takto prosazovanou obranu nelze považovat než toliko za
účelovou, mající odvrátit její neúspěch v rozhodčím řízení samotném. Řečeno
jinými slovy, ani soudy nižších stupňů nemohly z natolik obecně formulované
námitky povinné neplatnost rozhodčí smlouvy dovodit, a nelze jim tudíž klást za
vinu, že se touto otázkou zabývaly poněkud okrajově.
Zvláště jest zdůraznit – pakliže dovolatelka natolik intenzivně zdůrazňuje
svoji úplnou nemožnost cokoli ovlivnit – že byla řádně oprávněnou (v souladu s
čl. III. bodem 3.1.2. rozhodčí smlouvy) vyzvána k volbě rozhodce z třinácti
smluvených osob, aniž tak však učinila, resp. aniž byla v tomto směru jakkoli
aktivní. Tím se ostatně situace předmětného rozhodčího řízení významně odlišuje
od těch, která byla předmětem hodnocení rozhodnutí, o která se dovolatelka ve
své oponentuře opírala.
Nemluvě o tom, že se stejnou pasivitou přistoupila k těm možnostem obrany proti
posléze vydanému rozhodčímu nálezu, která jí skýtala právě ta instrumentária,
jež jsou zakotvena v zákoně o rozhodčím řízení, a na která až nyní poukazuje.
Je proto namístě (ohledně této dílčí otázky) uzavřít, že jen z pouhé
formulářové podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem podle zákona o
rozhodčím řízení není v dané věci možno dovodit její neplatnost pro rozpor s
dobrými mravy (§ 580 o. z.), a tím ani důvod pro zastavení exekuce.
Za druhé, stejně tak ani tam, kde dovolatelka poukazuje na okolnost, že všechny
v rozhodčí smlouvě dohodnuté osoby (představující potencionální rozhodce)
oprávněná uvádí opakovaně v „tisících“ rozhodčích doložkách – což podle jejího
názoru implikuje jejich „ekonomickou závislost“ (s důsledky rozporu rozhodčí
smlouvy s dobrými mravy) – důvodnosti dovolání přisvědčit nelze.
Jednak opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv totiž takovou
ekonomickou závislost očividně ještě nedokládá, a jednak – a zejména – může ze
své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný
indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8
odst. 1 zákona o rozhodčím řízení; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“
bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno
žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům –
věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní
nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve
spojení s konkrétními okolnostmi dané věci (k tomu srov. Bělohlávek, A. J.
Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 403).
Vztah ekonomické závislosti rozhodce není v soudní praxi Nejvyššího soudu pojem
neznámý; v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, uveřejněným
pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kupříkladu Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je
určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k
vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může pak dojít teprve tehdy,
když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům,
dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti
nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je
rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením
či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k
účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp.
vztah ekonomické závislosti.
Posledně učiněnou poznámku jest však pochopitelně ztotožnit s ekonomickým
vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí
jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner,
potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy
spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká
nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti
zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům,
jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat
opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje.
Ostatně jistou „opakovanost“ osoby rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně
předpokládá – a nelze ji tudíž už proto považovat nejen za „nemravnou“,
natožpak bezprostředně vedoucí k úspěšné námitce vyloučení rozhodce z
rozhodování – jestliže v ustanovení § 8 odst. 3 co do spotřebitelských vztahů
ukládá rozhodci povinnost sdělit, zda v posledních třech letech vydal rozhodčí
nález, nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu,
jehož účastníkem byla některá ze stran (pozn: tato povinnost byla rozhodcem v
dané věci splněna). K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a
rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran
rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován.
Řečeno jinými slovy – ani v případě, že by dovolatelka namítala podjatost
rozhodce z totožných důvodů (které uvádí nyní) již v samotném rozhodčím řízení,
nemohla by být s návrhem na vyloučení rozhodce úspěšná. K čemuž se pro úplnost
poznamenává, že nerozhodné je z tohoto důvodu i její tvrzení, že vzhledem k
tomu, že nevěděla, že oprávněná zapisuje do rozhodčích smluv stále stejná
jména, nemohla námitku podjatosti namítat, neuvedla-li zároveň žádné konkrétní
okolnosti, z nichž by bylo možno vyloučení rozhodce vskutku relevantně
dovozovat; ostatně bylo na ní, aby si takové informace opatřila již tehdy
(obdobná povinnost stíhá v soudním řízení účastníka, který míní vznést námitku
podjatosti soudce).
Čímž jest odůvodněn – na prezentovaném argumentačním základě – závěr, že
napadené usnesení odvolacího soudu, ve výsledku jím vedeného řízení – na bázi
dovolacích důvodů identifikovaných otázkami 1., 2. 3. a 4. obstojí, a naopak
dovolání v této části důvodné není.
Co do dovolacího důvodu ve smyslu otázky formulované pod položkou 5. ohledně
vztahu (důvodu) neplatnosti (hlavní) smlouvy a rozhodčí doložky (bez ohledu na
to, zda je obsažena přímo ve smlouvě anebo v samostatné smlouvě rozhodčí),
platí, že byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zodpovězena v rozsudku
ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněném pod číslem 103/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého nevztahuje-li se důvod
neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá
neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky.
Dovolatelka však oponuje poukazy na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
199/11 ze dne 26. 1. 2012 a navazující sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12.
2014, a z nich dovozuje, že odpověď na tuto její otázku – oproti odvolacímu
soudu – musí být kladná.
Oba nálezy, jak je z jejich odůvodnění patrné, potvrzují judikatorně ustálenou
zásadu, že věcný přezkum správnosti vykonávaného titulu není v exekuční řízení
myslitelný, nicméně uzavírají, že za určitých specifických okolností takový
titul (rozhodčí nález) vykonat nelze. V nálezu prvním Ústavní soud uvedl (a v
druhém odtud citoval), že „považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní
ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“,
což je posléze ilustrováno podrobnostmi smluvních podmínek, ujednaných ve
smlouvě (smlouvách) o úvěru (v prvním nálezu bylo nadto klíčové zjištění, že
nebyla vůbec, resp. řádně, sjednána rozhodčí doložka). Na tyto nálezy
(výslovnými odkazy) navázalo usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo
1387/2016, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že pro závěr, zda je úvěrová
smlouva neplatná (a proto je neplatná i rozhodčí smlouva) „je třeba zkoumat, za
jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího
soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky
apod.“
Z těchto pramenů se tedy bez pochybností podává odpověď na dovolatelčinu otázku
6. ohledně možností „přezkumu věcné správnosti exekučního titulu“, a to jako
odpověď nejen záporná, nýbrž i vycházející z konsolidované rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, pročež dovolání ve vztahu k této otázce být přípustné nemůže
(§ 237 o. s. ř.).
Nicméně, jak se z výše označeného usnesení Nejvyššího soudu naznačuje, ačkoli
nemá jít o věcný přezkum vykonávaného rozhodčího nálezu, není vyloučeno, aby se
otázka platnosti „hlavní“ (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na
ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je
posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či
nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu.
Ačkoli tedy neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje
neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek ze dne 19. 12. 2007,
sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v
daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze –
ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů – opomenout uvážit, zda
obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem
kolize se zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými
principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Na tomto místě tak do hry
vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně
těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 výše), které však odvolací soud
vzhledem ke svému názoru, že přihlédnutí k nim by znamenalo nepřípustný věcný
přezkum exekučního titulu, uvažovat odmítl, ačkoli dovolatelka na ně
poukazovala rovněž.
Dovolání je proto v této argumentační části důvodné, jelikož právní posouzení
věci odvolacím soudem je z právě vyložených důvodů neúplné (též významné právní
aspekty věci pomíjí), což ve svých důsledcích znamená, že je i nesprávné.
Tím se odpovídá na dovolací důvod vtělený do otázky dovolatelky č. 5., a to
příznivě tomu, co jím sledovala.
Zabývat se dovolacím důvodem podle dovolatelčiny otázky č. 7 již netřeba, neboť
případně dovozený nedostatek „pravomoci rozhodce“ je s důvodem zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. srovnatelný, ať již kladen vedle
něj, anebo coby jemu podřaditelný.
Dovozená nesprávnost právního posouzení věci v situaci, kdy nejsou dány
podmínky pro nápravu samotným dovolacím soudem, způsobuje, že jím trpící
rozhodnutí odvolacího soudu musí být zrušeno, a protože důvody zrušení dopadají
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je, a tomuto soudu
vrátil věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud též o nákladech dosavadního řízení (§ 226
odst. 1 a § 243g odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§ 243g
odst. 1, část věty první za středníkem).
Jde o to nalézat taková výkladová hlediska, která na jedné straně povedou ke
spravedlivé ochraně právního postavení dlužníka (spotřebitele) a na druhé
straně nebudou znamenat ohrožení účelu a smyslu, který je zákonem s rozhodčím
řízení spojován.
Zde stojí za zaznamenání, že dovolatelka zde, v dovolacím řízení o zastavení
exekuce, uplatnila argumentaci, jež byla způsobilá být (formálně adekvátní)
obranou proti dříve vydanému (a zde již jen vykonávanému rozhodčímu nálezu) v
rámci instrumentárií, nabízených samotným zákonem o rozhodčím řízení, a jež ze
zjevné nedbalosti opomenula. Zákon o rozhodčím řízení, a jím předznamenanou
ochranu v předjímaném občanskoprávním sporném řízení však nelze „jednoduše“
obcházet v představě, že tak jako tak lze ochranu nalézt v následném řízení
exekučním; pakliže se tak má – až zde – stát, pak tehdy,
je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především
ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým
obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. bod
16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu