20 Cdo 1498/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a
soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci
oprávněné JUDr. H. M., proti povinné GES REAL, a. s., sídlem Na poříčí 1079/3a,
Nové Město, 110 00 Praha 1, identifikační číslo osoby 25134043, zastoupené
JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8,
pro 1 009 033,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Ivo
Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 1202/15, o dovolání
povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2016, č. j. 14 Co
332/2016-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze změnil napadeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 8. 4. 2016, č. j. 49 EXE 688/2015-126 tak, že se exekuce vedená
na základě pověření tohoto soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 49 EXE 688/2015-41
nezastavuje (výrok I.) a dále tímto rozhodnutím změnil i usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2016, č. j. 49 EXE 688/2015-146 tak, že se
oprávněné povinnost platit náklady exekuce neukládá (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka ve výši 270 967,- Kč s
příslušenstvím, kterou povinná namítá k započtení proti pohledávce vyplývající
z exekučního titulu, jenž je předmětem nyní vedené exekuce (rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, č. j. 30 Co 459/2009-236) u soudního
exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX
1202/15, je neexistentní, neboť již dříve zanikla tím, že ji oprávněná odečetla
od svého nároku a nalézací řízení proto posléze zahájila jen ohledně částky
takto snížené. Na tomto závěru pak podle odvolacího soudu nemění nic
skutečnost, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 30 Co
459/2009-167 bylo povinnému pravomocně přiznáno právo na zaplacení částky 270
967,- Kč s příslušenstvím, neboť vyhovění vzájemnému návrhu povinné bylo jen
důsledkem zamítnutí žaloby oprávněné, která ani v posléze vyvolaném dovolacím
řízení nemohla proti takovému nároku (efektivně) brojit, jestliže s jeho
oprávněností od počátku souhlasila; soud si tudíž dostatečně neuvědomil
vzájemnou provázanost (podmíněnost) obou nároků.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná včasným dovoláním, v němž namítá
nesprávné právní posouzení věci se zřetelem k započtení pohledávky přiznané
pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, které přivodilo zánik
pohledávky nyní exekvované, a tím i důvod pro zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) či h) o. s. ř. Splnění povinnosti vymezit
předpoklad přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. povinná
spatřuje v tvrzení, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003,
uveřejněným pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť
zpochybnil (přezkoumával) věcnou správnost exekučního titulu v exekučním
řízení, čímž zasáhl do právní jistoty, jakož i do institutu materiální právní
moci rozhodnutí. Námitka věcné nesprávnosti pravomocného rozhodnutí není v
exekučním řízení významná, neboť úkolem exekučního soudu není přejímat úlohu
soudu nalézacího. Oprávněná si též dostatečně nehájila svá práva již v
nalézacím řízení, pakliže u dovolacího soudu proti rozhodnutí, kterým soud
druhého stupně přiznal právo na zaplacení pohledávky, jež nyní namítá k
započtení, neuplatnila žádnou obranu, a tudíž dovolacímu soudu nezbylo, než v
tomto rozsahu dovolání zamítnout.
Povinná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se
usnesení soudu I. stupně ze dne 8. 4. 2016, č. j. 49 EXE 688/2015-126 potvrzuje
a dále navrhla, aby dovolací soud změnil i nákladový výrok napadeného
rozhodnutí tak, že se usnesení soudu I. stupně ze dne 15. 6. 2016, č. j. 49 EXE
688/2015-146 potvrzuje, a dále oprávněnou odsoudil k povinnosti nahradit
náklady odvolacího a dovolacího řízení, popř. aby napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (srov. čl. II, bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“),
jestliže napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 10. 2016, přičemž samo exekuční
řízení bylo zahájeno dne 13. 2. 2015.
Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), odpovídá i požadavku
náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237, § 241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně
formulované dovolací důvody (§ 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto
předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.
Dovolání je tak formálně podáním bezvadným.
Posléze je nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatelkou ohlášené vymezení
přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od výše označeného rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na které dovolatelka výslovně odkázala.
Přípustnost dovolání vzhledem k dovolatelkou prosazovanému předpokladu totiž
nemůže založit identifikace jakéhokoli rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž právě
jen takového, s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Opačný
závěr by vedl k neudržitelnému, a vzhledem k platné právní úpravě institutu
dovolání, založené účinností zákona č. 404/2012 Sb., zákonodárcem
nepředpokládanému (nechtěnému) stavu, neboť pouhý odkaz na kterékoli – třeba i
nahodile zvolené – rozhodnutí Nejvyššího soudu, by nutně (vždy) přivodil i
přípustnost dovolání, a tedy povinnost jeho věcného projednání; smysl přijaté
novely jest oproti tomu ztotožnit se snahou zákonodárce odtížit Nejvyšší soud
od nepřiměřeného množství napadlých věcí (umožnit jejich rychlejší vyřízení),
což se schválením formalizovaného a účelového vymezování přípustnosti dovolání,
vedoucího k jeho následné „automatické přípustnosti“, zjevně nekoresponduje.
Zaznamenaný závěr lze podepřít i dalším koncepčním cílem přijaté novely
občanského soudního řádu (z pohledu důvodové zprávy), který je představován
snahou o posílení odborné účasti právního zástupce dovolatele (advokáta) v
dovolacím řízení, což opodstatňuje, že na kvalitu jím zpracovaného dovolání lze
klást nemalé požadavky; jeho povinností – má-li být jím zvolený předpoklad
přípustnosti dovolání vskutku naplněn – je tak mj. i dostatečná a odborná
analýza judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, což je úkol na dovolací soud
nepřenositelný. Dovolací řízení totiž nemá být bezbřehým přezkumem, v němž
procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Řečené je významné právě v této věci.
Dovolatelka totiž judikatorní rozpor napadeného rozhodnutí shledává vůči
usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněnému pod číslem
58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 58/2005), ve kterém
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nejsou splněny, jestliže
předtím, než bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, byl učiněn projev vůle
směřující k započtení a pohledávky se setkaly, neboť v takovém případě by byla
přezkumu objektivně vystavována jen (v exekučním řízení nevýznamná) věcná
správnost exekučního titulu; dále se pak z rozhodnutí podává i to, za jakých
podmínek přichází v úvahu zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. g) a h) o. s. ř.
V nyní posuzované věci však odvolací soud odmítl proti pohledávce oprávněné,
jež vyplývá z exekučního titulu, akceptovat (jako důvod pro zastavení exekuce)
námitku započtení pohledávky povinné za oprávněnou – vzdor vydanému
pravomocnému a vykonatelnému soudnímu rozhodnutí – proto, že měla již dříve
zaniknout. Což znamená, že předmětem tvrzeného „věcného přezkumu“ se v dané
věci nestal přímo exekuční titul (tohoto exekučního řízení), nýbrž rozhodnutí
jiné, kterým naopak disponuje povinná vůči oprávněné. Ostatně i samo R 58/2005
výslovně stanoví, že věcná správnost vykonávaného rozhodnutí, jímž je
vykonatelné rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, nemůže být v řízení o
jeho výkon zpochybněna; jinak řečeno, námitka, jejímž obsahem – ať přímo nebo
prostřednictvím námitky jiné – je kritika správnosti podkladového titulu, je
nevýznamná – a zcela zřetelně tudíž o (oprávněnosti, popř. podmínkách) přezkumu
jiných, tj. od exekučního titulu odlišných rozhodnutí nikterak nepojednává.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že dovolatelkou identifikované rozhodnutí
rozpor s dovoláním napadeným rozhodnutím nezakládá, a tudíž nemůže být naplněna
ani přípustnost dovolání samotného. Jelikož jen hodnocení opačné by bylo
způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k
dispozici není, Nejvyšší soud nemohl než dovolání podle ustanovení § 243c odst.
1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka nebyla v
dovolacím řízení úspěšná (její dovolání bylo odmítnuto), a oprávněné žádné
náklady dovolacího řízení (posuzováno podle obsahu spisu) nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu