22 Cdo 1936/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce K. K., zastoupeného JUDr. Václavem Bartošem, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Staré Město, Křížovnické náměstí 193/2, proti žalovanému L. K.,
zastoupenému JUDr. Milanem Hoke, advokátem se sídlem v Benešově, Tyršova 2071,
o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C
15/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.
ledna 2015, č. j. 28 Co 539/2014-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
k. ú. P., obec T. n S. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 15. ledna 2015, č. j. 28 Co 539/2014-226, rozsudek soudu prvního stupně
změnil ve výroku II. tak, že výše nákladů činí 16 200 Kč a platební místo je k
rukám zástupce žalovaného (výrok I.); dále rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a III. a ve zbylém rozsahu výroku II. potvrdil (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se podle
jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. předmětná otázka ještě nebyla dovolacím soudem vyřešena. Odvolací soud zcela
opomenul jeho tvrzení a předložené důkazy, že předmětná kolna byla vybudována
před rokem 1971, tedy v době, kdy právní předchůdce žalovaného ještě neměl
zřízeno právo trvalého užívání k pozemku, na kterém kolnu postavil. Kolna byla
postavena v rozporu s tehdy platnou legislativou v době její montáže, jednalo
se o stavbu nepovolenou. Jednotné zemědělské družstvo nemělo zřízeno právo
trvalého užívání k pozemku, na kterém kolnu smontovalo. Soudy obou stupňů
opomenuly skutečnost, že kolna byla postavena v době nesvobody a násilné
kolektivizace, kdy socialistické organizace a jednotná zemědělská družstva
nedodržovaly zákony, kdy smontování a umístění kolny bylo realizováno v rozporu
s tehdy platnou legislativou. Takový postup nemohlo zhojit ani později vydané
kolaudační rozhodnutí. Po zániku jednotného zemědělského družstva ztratily
kolny charakter zemědělského majetku sloužícího k zajištění zemědělské výroby a
jako takové měly být demontovány. Odvolací soud postavil svůj rozsudek na
kolaudačním rozhodnutí, které nepovoluje užívání stavby na pozemku žalobce,
přičemž se vůbec nezabýval skutečností, že kolaudační rozhodnutí se vztahuje k
povolení užívání dvou kolen v P. na pozemku parc. č. 110/1 a parc. č. 1520,
zatímco žaloba se týká pozemku parc. č. 415/6 ve vlastnictví žalobce. Odvolací
soud sice vyžádal kolaudační rozhodnutí, ale již se nevypořádal s tvrzením
žalobce, že toto rozhodnutí bylo vydáno protiprávně bez příslušných podkladů a
pouze legalizovalo protiprávní stav umístění a montáže kolny. Odvolací soud se
měl zabývat zejména obsahem kolaudačního rozhodnutí a ne pouze formální
stránkou kolaudačního rozhodnutí. Žalobce opakovaně předložil návrh, že část
kolny stojící na jeho pozemku bezplatně demontuje. Neochota protistrany
dohodnout se na takovém řešení dokládá, že žalovaný postupuje v rozporu s
dobrými mravy, vědom si toho, že soudy postupují formalisticky a svými rozsudky
rozhodují v rozporu se smyslem a účelem zákonů, které mají chránit vlastnické
právo. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří
obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním ze dne 27.
března 2015,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném
od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)].
Ačkoliv v posuzované věci dovolatel uplatnil dva důvody přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř., z obsahu samotného dovolání se nepodává žádná otázka
hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž
dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání na místo
dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků
řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení
nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo
2402/2007, nebo ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007 (obě dostupná
na www.nsoud.cz)]. Již z tohoto důvodu dovolání není přípustné.
Nadto podstatou dovolání je nepřípustná polemika se skutkovým stavem tak, jak
jej zjistily soudy obou stupňů, případně vytýkání vad řízení, jichž se měly
soudy obou stupňů v průběhu řízení dopustit. Jedná se především o námitky, že
soud nevzal v potaz některá žalobcem uváděná tvrzení a jím navržené důkazy, k
určitým skutečnostem nepřihlédl či se s některými skutečnostmi nevypořádal.
Dovolatel však přehlíží, že od 1. ledna 2013 není možné skutkový stav napadnout
žádným dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobce se nemůže úspěšně
domáhat vyklizení pozemku, neboť v daném případě se jedná o neoprávněnou
stavbu, v důsledku čehož by se musel domáhat nároků z vypořádání neoprávněné
stavby, což však v dané věci neučinil. S tímto stěžejním závěrem dovolatel
žádným způsobem nepolemizuje (tím méně pak v rovině právní), nerozporuje jej a
neuvádí k němu žádnou dovolací argumentaci.
V souvislosti s tvrzenými vadami řízení potom dovolací soud připomíná, že podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím
důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až
tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud
dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či
procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného
důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)].
Jelikož nebylo možné žalobci přisvědčit v jím vymezené přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík,
Ph.D. předseda senátu