22 Cdo 3332/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. D., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně J. H.,
obou zastoupených Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka
136, proti žalovanému městu Písek, se sídlem v Písku, Velké náměstí 114/3, IČO:
00249998, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6
C 499/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 8. ledna 2014, č. j. 7 Co 1779/2013-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni a vedlejšímu účastníku na straně
žalobkyně náklady dovolacího řízení každému ve výši 3 363,80 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně a vedlejšího účastníka
Jiřího Hřídela, advokáta v Písku, Fráni Šrámka 136.
Okresní soud v Písku (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 5. dubna
2013, č. j. 6 C 499/2009-172, určil, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č.
1134/16 o výměře 106 m2 v k. ú. P., který vznikl oddělením z parcely č. 1134/1
geometrickým plánem zpracovaným GK Plavec – Michalec č. 447 – 30/2007, zapsaným
na LV č. 340 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště
Písek, je žalobkyně (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na nákladech řízení částku 29 727,10 Kč a vedlejšímu účastníkovi
částku ve výši 26 378 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jiřího
Hřídele, advokáta v Písku (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 8. ledna 2014, č. j. 7 Co 1779/2013-224, rozsudek
soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. jej změnil tak,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem I.
stupně částku 15 194,98 Kč a vedlejšímu účastníkovi řízení částku 14 241,70 Kč,
vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jiřího Hřídela, advokáta v Písku
(výrok II.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
nákladech odvolacího řízení částku ve výši 13 307,58 Kč a vedlejšímu
účastníkovi na straně žalobkyně částku 10 406 Kč, vše do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám Jiřího Hřídela, advokáta v Písku (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu
spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný nesouhlasí s
tím, že držba žalobkyně, resp. jejich právních předchůdců, byla oprávněná. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s problematikou poměru velikosti
sporného pozemku č. 1134/16 k sousednímu pozemku č. 86/9 ve vlastnictví
žalobkyně, kdy prvně zmiňovaný pozemek činí více jak 50 % výměry druhého
pozemku, čímž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4030/2013, rozsudek ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 930/2012, rozsudek ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22
Cdo 1594/2004). Žalovaný dále namítá, že z protokolu o ohledání na místě ze dne
7. 10. 2013 jednoznačně vyplývá, že se účastníci shodli na původním vedení
hranice, čímž je vyloučena dobrá víra žalobkyně, nicméně odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku dospěl ke zcela protichůdnému závěru o tom, že
hranice mezi parcelou č. 86/9 a spornou částí pozemku není v terénu zřejmá. Stavba stojící na sporném pozemku byla postavena až v roce 1972, což
zpochybňuje dobrou víru vedlejšího účastníka. Žalovaný namítá také několik
procesních pochybení. Z důvodu nesprávného postupu při doručování byl zkrácen
na svých procesních právech, neboť se nemohl zúčastnit nařízeného jednání, o
němž nebyl řádně informován, a nemohl tak ani přednést závěrečnou řeč. Dále
upozorňuje, že mu byl rozsudek soudu I. stupně s geometrickým plánem doručen až
po zahájení odvolacího řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně ve společném vyjádření s
dovoláním nesouhlasí, neboť obsahuje „snůšku účelových tvrzení a nepřípustných
novot“, přičemž zcela absentuje konkrétní dovolací důvod. Žalobkyně připomíná,
že nabyla majetek od nejbližších příbuzných a nelze jí tak klást k tíži, že si
pozemky nepřeměřila. Totéž přitom platí pro vedlejšího účastníka, který pozemky
nabyl ve věku tří let. Podle účastníků je obecně známou skutečností, že v
rybníce v průběhu doby kolísá hladina a že ne každá nerovnost v terénu je
hranicí pozemku. Co se týče dílny a garáže z roku 1972, ta je přestavbou
původního chléva a kůlny. K vadám řízení v řízení před soudem I. stupně
žalobkyně a vedlejší účastník uvádějí, že se jedná o nepřípustné novoty,
přičemž žalovaný neuvedl, jaký mají mít vliv na věcnou správnost rozsudku
odvolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl a aby jim přiznal
náhradu nákladů dovolacího řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k nabytí vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský
zákoník“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. ledna 2014,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo
dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud
pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami,
jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení
zastaveno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vydržení části parcely, kterou
držitel užíval spolu s jím nabytou parcelou. Tato námitka však není důvodná. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že samotná skutečnost, že držitel
nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část
pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje oprávněnou držbu podle občanského
zákoníku [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000 (uveřejněný pod C 1181 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“)]. Nejvyšší soud se v minulosti
opakovaně zabýval otázkou jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel
chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se
chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Obecné východisko obsahuje
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000
(publikovaný pod č. C 836 v Souboru): „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí
držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro
posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy
koupeného a skutečně drženého pozemku.“ Toto rozhodnutí označuje jako jedno
(nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Je otázkou, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti
poznat. Podle názoru dovolacího soudu záleží i na tvaru pozemků a jejich
umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání
právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku
si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to
nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura Nejvyššího soudu
toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry
nabytého pozemku, výjimečně i více. Půjde vždy o posouzení konkrétní věci a
důraz je třeba klást na pečlivé zvážení všech okolností a jejich uvedení v
odůvodnění rozsudku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006,
sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (publikovaný pod č. C 4263 v Souboru)]. Z judikatury Nejvyššího soudu však také vyplývá, že „při posuzování poměru
nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba vycházet nikoli z parcelní
výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený
funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle
příslušného katastrálního operátu“ [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004 (publikovaný pod č. C 2967 v
Souboru)]. Nabývá-li totiž kupující více na sebe navazujících parcel, nejsou
mezi nimi zpravidla vyznačeny hranice a kupující na ně pohlíží jako na celek.
Na základě uvedeného potom Nejvyšší soud dovodil, že „při posuzování poměru
nabytého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem
oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku,
jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe
navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od sousedních částí
vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k uchopené části cizího
pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s
pominutím výměry všech nabytých parcel. I v tomto případě ovšem platí, že soud
musí vycházet z konkrétní situace“ [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (publikovaný pod č. C 4263 v
Souboru)]. Ve zde posuzovaném případě žalobkyně (resp. již její právní předchůdci) nabyla
do svého výlučného vlastnictví dvě parcely – pozemek parc. č. st. 127 o výměře
305 m2 a parc. č. 86/9 o výměře 158 m2 a současně s nimi se chopila i držby
části sousední parcely č. 1134/1 o výměře 106 m2 (v rozsudku soudu I. stupně je
tato část označená novým parcelním číslem 1134/16), vše v k. ú. P. Vzhledem k
tomu měl odvolací soud při posuzování dobré víry poměřovat správně část
sousední parcely o výměře 106 m2 nejen s parcelou č. 86/9, ale i s parcelou č. st. 127. V daném případě by potom musel odvolací soud shledat, že poměr části
vedlejší parcely nepřesahuje 50 %, jak namítal dovolatel, nýbrž představuje
toliko 22,89 %. Uvedené částečné pochybení odvolacího soudu však nemá vliv na
věcnou správnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud správně dospěl k
závěru, že již právní předchůdci žalobkyně mohli být z hlediska výměr
sousedních pozemků objektivně v dobré víře. V rovině právní se totiž dovolací
argumentace žalovaného omezila právě a jenom na námitku, že výměra drženého
pozemku ve vztahu k výměrám pozemků získaných na základě smluvního převodu
vylučuje oprávněnou držbu. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že odvolací soud ve
svém rozhodnutí nezohlednil některé okolnosti, které v řízení vyšly najevo. Pomine-li se, že uvedená námitka rozporuje soudy zjištěný skutkový stav, který
není Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat, je vhodné
připomenout, že Nejvyšší soud přezkoumává otázku existence dobré víry držitele,
že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (publikované pod č. C 1068 v Souboru)]. V
posuzovaném případě však Nejvyšší soud zjevnou nepřiměřenost úvah neshledal,
když odvolací soud své rozhodnutí i přes částečné pochybení (viz výše)
přesvědčivě a věcně správně odůvodnil. Dovolatel soudům obou stupňů dále vytýká, že zatížily řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné posouzení ve věci, konkrétně namítá, že dovolatel byl
v řízení před soudem I. stupně omezen na svém právu účastnit se jednání, že
nemohl přednést závěrečnou řeč a že mu nebyl ani řádně doručen rozsudek soudu
I. stupně.
právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v
souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního
práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může
dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného
důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné. Dovolatel však v
souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku hmotného či procesního práva
nevymezil, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn
tvrzené vady přezkoumávat.
Ostatně námitkou, že nesprávným postupem soudů by mu byla odňata možnost jednat
před soudem, vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229
odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není
způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna
2001 toliko žaloba pro zmatečnost (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. srpna 2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že i ve vztahu k dalším výhradám vůči
procesním postupům namítá vady, kterých se měl dopustit již soud I. stupně,
aniž by dovolatel přitom tyto vady řádně uplatnil v rámci odvolacího řízení. Z
tohoto pohledu se pak jedná o skutečnosti nepřípustně uplatněné v rozporu s
ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. Nejvyšší soud ostatně vychází ustáleně z
toho, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade
důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I
když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z
důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud
se otázkou v odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, nezakládá
dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 7484,
dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května
2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Vzhledem k tomu namítané vady nemohou zpochybnit správnost postupu odvolacího
soudu, jakož i jeho napadeného rozsudku.
Jelikož nebylo možno žalovanému přisvědčit v jím vymezené přípustnosti
dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobkyně a
vedlejší účastník na straně žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. září 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu