22 Cdo 1594/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobců: a) J. V., b) J. V., a c) V. V., zastoupených advokátem, proti
žalovanému L. Z., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 210/2000, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2003, č.
j. 15 Co 506/2003-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2003, č. j. 15 Co
506/2003-113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky (správně
„spoluvlastníky“) níže uvedených pozemkových parcel s podílem každého z nich k
ideální třetině. Tvrdili, že vlastnické právo k nim vydrželi, neboť oni a
jejich právní předchůdci, kteří nemovitosti koupili, je drželi od roku 1978 do
roku 1999 v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. V průběhu řízení, 25. 4.
2002, zemřela původní žalobkyně a) E. V., narozená 5. 12. 1935, a na její místo
nastoupili nynější žalobci a), b) a c).
Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. června 2003, č. j. 6 C 210/2000-92, zamítl žalobu „na určení, že vlastníky
st. p. č. 82 a p. č. 653 v k. ú. B., zapsaných u Katastrálního úřadu v T. na LV
č. 242 jsou žalobci b), c), d), každý v rozsahu ideální 1/3 k celku“. Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že jako vlastník sporných pozemkových
parcel je v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalovaný na základě darovací
smlouvy uzavřené 30. 11. 1998 s účinky vkladu k 12. 1. 1999; jeho právnímu
předchůdci byly vydány v restituci na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v
T. z 13. 2. 1997. Tyto pozemky užívali žalobci, ač v příslušném katastru
nemovitostí jsou vedeni toliko jako vlastníci bezprostředně sousedících
pozemků, a to stavební parcely č. 34 a pozemkové parcely č. 1252, jež původní
žalobkyně a) a její manžel J. V. získali, včetně domu čp. 1 do vlastnictví na
základě kupní smlouvy, uzavřené 7. 2. 1978 s E. Z. V této kupní smlouvě nebyly
výměry kupovaných pozemků uvedeny, ale ve znaleckém posudku vypracovaném k
ocenění těchto nemovitostí byla kromě ohodnocení staveb oceněna stavební
parcela č. 34 o výměře 770 m² a pozemková parcela č. 1252 o výměře 732
m². V souvislosti s řízením o dědictví po manželovi žalobkyně a) byl 23.
9. 1987 vypracován další znalecký posudek ohledně ceny nemovitostí, v němž je
uvedena celková výměra pozemků 1522 m². Soud dále vyšel z výpovědi svědků,
že Z. a později V. užívali a obhospodařovali zahradu za domem až k lesu, kde
provedli oplocení. Shrnul, že činila-li výměra pozemků ve vlastnictví žalobců
1502 m², přičemž žalobci skutečně užívali pozemky o celkové výměře 3355
m², tedy výměru vyšší o 1853 m², představující plochu sporných
pozemků. Šlo o značný nepoměr, vylučující omluvitelnost omylu žalobců, že
užívají svoje vlastní pozemky. Ačkoliv z kupní smlouvy se podává, že předmětem
převodu jsou pouze pozemky ležící na území okresu D., původní žalobkyně a)
věděla, že platí daně i za pozemek ležící na území okresu T.; tento rozpor si
při běžné opatrnosti měli držitelé ověřit. Uzavřel, a to i s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98, že za těchto okolností
žalobci vlastnické právo ke sporným pozemkům nevydrželi, neboť jim nesvědčila
dobrá víra jako jeden z předpokladů vydržení vlastnického práva.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince
2003, č. j. 15 Co 506/2003-113, k odvolání žalobců změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že „se určuje, že vlastníky st. parc. č. 82 – zastavěné
plochy, zbořeniště a pozemkové parcely č. 653 – zahrady, v k. ú. B., tedy
nemovitostí dosud vedených v katastru nemovitostí u k. ú. v T. na LV č. 242 pro
k. ú. B., obec S., jsou žalobci, a to J. V., J. V., a V. V., a to každý v
rozsahu ideální 1/3 ve vztahu k celku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobci vlastnické právo ke sporným pozemkovým parcelám nevydrželi, neboť jim
nesvědčila dobrá víra při držbě sporných pozemků. Podstatným shledal posouzení
dobré víry žalobců na základě objektivního hlediska založeného na otázce, zda
žalobci mohli při náležité míře opatrnosti seznat rozpor mezi údaji o výměrách
uvedených v kupní smlouvě a výměrách skutečných. Vyšel ze skutečnosti, že tento
rozdíl nepostřehli ani znalci oceňující nemovitosti. Znalec V. K., který 16.
11. 1977 vypracoval posudek v souvislosti s uzavíráním kupní smlouvy, i znalec
Ing. J. B., který vypracoval 23. 9. 1987 posudek v souvislosti s řízením o
dědictví po J. V., uvedli ve svých posudcích výměru 1502 m2, resp. s
nevýznamnou odchylkou 1522 m2, přičemž měli na zřeteli skutečně žalobci užívané
pozemky, tedy včetně sporných parcel č. 653 a č. 82 (ocenili oplocení, porosty
i jiné objekty nalézající se na sporných parcelách). Odvolací soud uzavřel, že
„lze obtížně dovodit, že dopustili-li se žalobci a jejich právní předchůdci
omylu při posuzování výměr užívaných pozemků, že se tak stalo z neomluvitelného
omylu“. Žalobci tak splnili podmínku uvedenou v § 134 odst. 1 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“) a lze je považovat okamžikem uplynutí desetileté
vydržecí doby za vlastníky sporných nemovitostí. Ve vztahu ke zmíněnému
rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatoval, že v obecné rovině s jeho závěry nelze
polemizovat, neboť je nepochybně správné; lze mít ovšem výhrady k jeho aplikaci
na jiné věci bez potřebného zhodnocení jejich zvláštností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jeho
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvádí, že soud prvního stupně poukázal na značný, nepřehlédnutelný rozdíl mezi
výměrou pozemků užívaných a skutečně zakoupených, vylučující omluvitelný omyl
žalobců a v souvislosti s tím na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1848/98. Podle názoru odvolacího soudu tyto rozdíly nepostřehli ani znalci,
kteří se rovněž zmýlili, a proto nebylo možno ke zmíněnému rozhodnutí
přihlížet. Dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí. Omyl znalců z oboru ekonomiky
– ceny a odhady nemovitostí – nemůže při posuzování otázky, zda se u žalobců
jednalo o omyl omluvitelný či neomluvitelný, hrát žádnou roli. Jejich úkolem
bylo provést toliko ocenění nemovitostí a nikoliv se zabývat otázkami
skutečných výměr pozemků a porovnávat je se stavem v evidenci nemovitostí. K
tomu nebyli povoláni. Proto bylo na místě vycházet ze shora zmíněného
rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uzavírá, že v daném případě činila plocha sporného
pozemku víc než polovinu plochy pozemku, který byl zakoupen a téměř polovinu
plochy všech zakoupených pozemků. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobci polemizují s názory dovolatele a
odkazují na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Poukazují na to, že Nejvyšší
soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1848/98 posuzoval otázku poměru výměr
pozemků jen jako jedno možné kritérium pro posouzení tzv. omluvitelného omylu.
Přes dovolatelovy výhrady k závěrům znalců konstatují, že ti měli přece jenom
daleko větší odborné předpoklady k tomu, aby případné nesrovnalosti odhalili a
v posudku na ně upozornili, což se ale nestalo. Posudky pak nedávaly žalobcům
sebemenší důvod k pochybnostem o tom, že sporný pozemek je v jejich vlastnictví
a trvají na tom, že z jejich strany šlo o omluvitelný omyl. Navrhují, aby
dovolací soud zamítl dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ, viz též
§ 132a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí
nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je
třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen
„Soubor“), pod C 1067, svazek 15.
Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l ObčZ je držitel, který věc drží v
omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo
přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek ze dne
11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru pod č. C
1304, svazek 18).
K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např.
v rozsudku 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní
rozhledy č. 7/2000 (podle kterého „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby
části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení
omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a
skutečně drženého pozemku“).
Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002,
publikovaný v Souboru pod č. C 1816, svazek 25).
Dovolací soud nemá důvod odklonit se od uvedené dosavadní judikatury, týkající
se poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo
být vlastnické právo vydrženo. Je třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu,
že ohledem na individuálnost každého případu nelze závěry výše citované
judikatury absolutizovat; to konstatoval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne
3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaném v Souboru pod č. C 2773.
V judikatuře odvolacích soudů se lze setkat se dvěma krajními přístupy: buď je
připouštěno vydržení jen velmi malé části sousedního pozemku anebo naopak na
poměr výměr pozemku drženého a koupeného není brán zřetel. Nejčastěji se však
prosazuje názor, který s souladu s citovanými judikáty bere na tento poměr
zřetel a připouští oprávněnou držbu i v případě, že výměra drženého pozemku
dosahuje až okolo 50% výměry pozemku koupeného. Nelze zcela vyloučit ani
případ, kdy držitel může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, pokud
se v souvislosti s nabytím vlastnictví k pozemku chopí i držby sousedního
pozemku, jehož výměra bude dokonce stejná či o něco vyšší než výměra pozemku
nabytého (zejména půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném
terénu). Půjde však o zcela výjimečné případy, vyznačující se zvláštními
okolnostmi. Takovou zvláštní okolností by mohlo být i to, že držitel byl do
omylu uveden znalcem, nejsou-li tu současně další okolnosti, které by
omluvitelnost omylu držitele vylučovaly.
V dané věci soud prvního stupně opřel zamítnutí žaloby o dvě základní
skutečnosti. Jednak šlo o posouzení poměru výměry nabytého a skutečně drženého
pozemku, jednak o skutečnost, že ačkoliv z kupní smlouvy se podává, že nabývané
pozemky leží na území okresu D., v souvislosti s plněním daňové povinnosti však
původní žalobkyně a) musela zjistit, že platí daně i za pozemky ležící na území
okresu T. a pokud by držitelé zachovali obvyklou opatrnost, o stavu věci by se
přesvědčili. Soud prvního stupně též konstatoval, že i při minimální péči a
minimální znalosti mohli žalobci plochu zakoupených pozemků odhadnout (k tomu
dovolací soud poznamenává, že nešlo o pozemky nepravidelného tvaru, který by
laický odhad výměry ztěžoval). Odvolací soud však vyšel jen z toho, že na omylu
žalobců ohledně výměry pozemků se podíleli i soudní znalci a s dalšími shora
uvedenými skutečnosti, které omluvitelnost omylu žalobců vylučovaly, se
nevypořádal. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
je dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu