22 Cdo 496/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce L.
L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. R., zastoupenému advokátem, o
určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech
pod sp. zn. 6 C 55/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 17. září 2003, č. j. 15 Co 432/2003-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. R. N.
pozemku parc. č. 32/1 - zahrada v kat. území V. u K. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu
č. p. 19, stavební parc. č. 53 a pozemku parc. č. 32/5 – zahrada v kat. území
V., a to na základě smlouvy o převodu nemovitostí z roku 1980 a darovací
smlouvy z roku 1994. Rozhodnutím Státního notářství v K. ve věci projednání
dědictví po K R., otci žalovaného, vedené pod sp. zn. D 1225/90, které nabylo
právní moci 24. 11. 1990, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle
níž nově najevo vyšlý majetek, mj. pozemek parc. č. 32/1 v kat. území V
převezme V. R., žalovaný. Sporný pozemek byl užíván již právními předchůdci
žalobce jako zahrádka a žalobce jej užívá ve stejném rozsahu. Žalovaný teprve v
roce 2001 sdělil žalobci, že mu sporný pozemek nepatří. Do té době byl žalobce
přesvědčen, že tento pozemek je součástí jeho nemovitostí. Přístup na sporný
pozemek je pouze z usedlosti žalobce, samostatný přístup na tento pozemek nikdy
nebyl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnictví ke
spornému pozemku vydržením.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 17. září 2003, č. j. 15 Co 432/2003-104, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uvedl, že v postupní
smlouvě z 26. 5. 1980, kterou byl žalobci do podílového spoluvlastnictví
převeden rodinný domek č. p. 19 se stavební parc. č. 53 a zahradou parc. č.
32/5, nebyly uvedeny výměry pozemků, přičemž smlouva neobsahuje ani odkaz na
znalecký posudek, ze kterého by bylo možno jejich výměru zjistit. Druhý
spoluvlastnický podíl k označeným nemovitostem byl žalobci darován v roce 1994.
Žalobce odvozuje svou dobrou víru od existujícího právního titulu. V době
uzavření první smlouvy bylo žalobci patnáct let a nemovitosti začal užívat ve
stejném rozsahu, v jakém byly užívány jeho právními předchůdci. Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, „že žalobce byl se zřetelem ke
všem okolnostem v daném konkrétní věci v dobré víře, že mu patří i pozemek č.
32/1, který po dlouhou dobu užívali jeho předchůdci a který od roku 1980 sám
užívá. Dobrá víra se vztahuje i k titulu, na jehož základě mohlo žalobci
vzniknout vlastnické právo, a nebyla po celou dobu, která je stanovena v ust. §
134 odst. 1 občanského zákoníku, zasažena“. Tuto skutečnost nezpochybňoval ani
žalovaný, který pouze namítal, že výměra sporného pozemku je větší než polovina
pozemků, které nabyl žalobce. Podle odvolacího soudu bylo nadbytečné zabývat se
tím, zda podmínky vydržení splnili právní předchůdci žalobce, s ohledem na to,
že je žalobce splnil sám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje
v tom, „zda lze právní názor použitý v rozsudku Nejvyššího soudu například ve
věci 22 Cdo 1848/98 (ale ještě v řadě rozhodnutích dalších) aplikovat i na ty
případy, kdy se nabyvatel pozemku nedozvídá přímo z textu listiny, která je pro
něho nabývacím titulem, přesnou rozlohu majetku, kterého se mu z tohoto titulu
dostává, a zároveň se uchopí držby i pozemku sousedního či jeho části, ke
kterým mu nabývací titul nesvědčí“. Dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ve věci sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, podle kterého „pokud kupuje někdo pozemek,
patří k běžně zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ,
kdy někdo kupuje pozemek aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a
rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém
požadovat“. Je třeba zabývat se i jeho tvrzením, že sporný pozemek jeho právní
předchůdci vnesli do jednotného zemědělského družstva jako jeho členové a jemu
byl uživatelsky vrácen podle zákona o půdě, i když byl připlocený k pozemku
žalobce. Je toho názoru, že k vydržení ze strany žalobce, příp. jeho právních
předchůdců, dojít nemohlo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že judikáty, na které žalovaný
odkazuje, vykládá žalovaný ve svůj prospěch, přitom řešily stav zcela odlišný
od stavu posuzované věci. Žalobce neměl důvod seznámit se s výměrou pozemku,
neboť nic nekupoval, ale nemovitosti přebíral ve stejném rozsahu, v jakém se
užívaly od nepaměti. Oplocení se za dobu jeho života co do rozsahu oploceného
pozemku neměnilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam v podstatě z důvodu uplatněného
dovolatelem, tedy zda lze právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu z
2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uvedeném v Souboru rozhodnutí NS ČR,
vydávaným nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1399, Svazek 20, v němž Nejvyšší
soud zaujal právní názor, že „pokud se kupující chopil i držby pozemku, jehož
výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v
dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla
„se zřetelem se všem okolnostem“, aplikovat i na daný případ s jeho
individuálními skutkovými zvláštnostmi. S ohledem na obsah odůvodnění tohoto
rozsudku, lze mít za to, že v citované právní větě chybí slovo „podstatně“, a
to před slovem „byla“. Dovolání je tak přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru,
že dovolání není důvodné.
Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou
být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví
státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ). Podle § 868 ObčZ
pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy
občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé
před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé
před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský
zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č.
131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou
novelou.
Podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982
Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane
občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) a movitou věc po dobu tří
let. A nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který
má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být
zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku
stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání
pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Podle § 507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do
doby uvedené v § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní
předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však
neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.
Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve
smyslu § 132a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991
Sb. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí
nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je
třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen
„Soubor“), pod C 1067, Svazek 15. Každý případ dobré víry je třeba posuzovat
individuálně v jeho konkrétních souvislostech.
K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud
vyslovil vedle již výše citovaného rozhodnutí v rozsudku 9. 3. 2000, sp. zn.
22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000 (podle
kterého „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou
nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu
držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého
pozemku“). V právě citovaném rozhodnutí šlo o případ, kdy bylo „v kupní smlouvě
přesně uvedeno, co je předmětem koupě (pozemky byly specifikovány podle
parcelních čísel a ve znaleckém posudku byly uvedeny i jejich přesné výměry)“ a
držitelé tak, mohli „při zachování náležité opatrnosti zjistit, že užívají
pozemek o podstatně vyšší výměře“. V prvém (ale časově navazujícím) rozhodnutí
šlo o případ, kdy výměra pozemku, který měl být získán vydržením, byla větší
než výměra pozemku skutečně nabytého. Výměra sice nebyla uvedena v kupní
smlouvě, ale byla v dotazníku a čestném prohlášení, kteréžto listiny se
předkládali tehdejšímu státnímu notářství k registraci smlouvy.
Dovolací soud nemá důvod odklonit se od uvedené dosavadní judikatury,
týkající se poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke
kterému mělo být vlastnické právo vydrženo. S ohledem na individuálnost každého
případu však nelze závěry výše citované judikatury absolutizovat. Daný případ
má svoje zvláštnosti, v jejichž souhrnu se liší od již zmíněných. Sporný
pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců žalobce a byl
jimi užíván jako součást jejich pozemku, přiléhajícího k jejich domu č. p. 19.
Tento pozemek nemá samostatný přístup a přístup na něj je a po vydržecí dobu
byl pouze z usedlosti žalobce. Tyto skutečnosti potvrdili svědci - místní
pamětníci a v průběhu dokazování nebylo soudy zjištěno, že by do doby, než byl
žalobce vyrozuměn o právním stavu vlastnictví jím užívaných pozemků, nastalo
něco, co by při obvyklé míře opatrnosti, kterou bylo možno se zřetelem ke všem
okolnostem případu po žalobci požadovat, mohlo vést k tomu, aby zjistil
skutečné (právní) vztahy mezi účastníky. Žalobce nenabýval pozemek, který by
„neznal“, ale pozemek na něj byl po polovinách převeden osobami blízkými (§ 116
ObčZ), přičemž šlo o pozemek bezprostředně rodinou užívaný; neměl tudíž důvod
zajímat se o jeho parametry. Z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v
přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou a
v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající
držby. V titulu vydržení (postupní smlouvě) také není výměra pozemků nabývaných
žalobcem nijak zmíněna. Za těchto okolností je právní závěr odvolacího soudu o
dobré víře žalobce se zřetelem ke všem okolnostem, že mu sporný pozemek patří,
považovat za správný.
Je-li dovolání přípustné, dovolacím soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k
některé z uvedených vad došlo.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce
správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být
podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl
úspěšný a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeden úkon
právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 5 písm. b), § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále
paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1
OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu