22 Cdo 954/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce M. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. S., a 2) M. S.,
zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 C 678/2002, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu
2004, č. j. 22 Co 1641/2004-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2004, č.
j. 22 Co 1641/2004-154, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14.
května 2004, č. j. 3 C 678/2002-125, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Prachaticích k dalšímu řízení.
Žalobce (původně se svou matkou M. F., jež zemřela v průběhu
odvolacího řízení 22. 7. 2004) se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem
níže uvedené pozemkové parcely, kterou on a jeho právní předchůdci užívali „od
nepaměti“ jako vlastní. Tvrdil, že vlastnictví tohoto pozemku jeho právní
předchůdci vydrželi. Žalovaní svoje vlastnické právo začali uplatňovat až poté,
kdy se žalobce rozhodl část zahrady č. 1250 zastavět a při tom bylo zjištěno,
že spolu s ní užívá část parcely č. 23 patřící žalovaným.
Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 14. května 2004, č. j. 3 C 678/2002-125, zamítl žalobu, „kterou se žalobci
domáhali určení, že jsou vlastníky, a to každý jednou polovinou, části pozemku
st. 23 o výměře 60 m2 ve V. B. podle geometrického plánu katastru nemovitostí v
P. ze dne 18. 02. 2002, č. pl. 596-11/2002“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního dospěl k závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdci
vlastnictví sporného pozemku nevydrželi. Přestože sporný pozemek měli oplocený,
užívali ho, aniž by jim v tom žalovaní bránili, k naplnění zákonných
předpokladů vydržení vlastnického práva nedošlo.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 22 Co 1641/2004-154,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tomto znění: „Žaloba kterou se žalobce
domáhal určení, že je vlastníkem části stavebního pozemku č. 23 o výměře 60 m2
ve V. B. podle geometrického plánu katastru nemovitostí v P. ze dne 18. 2.
2002, č. 596-11/2002, se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho
právní závěr správnými a ztotožnil se s nimi. Zabýval se otázkou dobré víry
žalobce a jeho předchůdců, že jsou vlastníky sporného pozemku, a to zejména z
hlediska poměru plochy nabytého a skutečně drženého pozemku. Stejně jako soud
prvního stupně konstatoval, že žalobce a jeho právní předchůdci, užívali
pozemek o podstatně větší výměře než ten, který vlastnili; chopili se držby
pozemku o výměře, která činila více než polovinu výměry pozemku, který jim
náležel (sporná část pozemku parc. č. 23 činí 65,93 % výměry pozemku parc. č.
1250, který nabyli právní předchůdci žalobce do vlastnictví). Žalobce i jeho
právní předchůdci měli tedy mít objektivně pochybnost o tom, že se uchopili jen
držby pozemku v jejich vlastnictví; ohledně této otázky poukázal odvolací soud
na judikaturu dovolacího soudu. Žalobce ani jeho právní předchůdci, kteří podle
zjištění soudu začali užívat spornou část pozemku v roce 1926, nemohli být jeho
oprávněnými držiteli a nemohli jej tak vydržet. Nemohla ani uplynout 30 letá
vydržecí lhůta podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 (OZO), neboť běh
této lhůty neskončil před tím, než OZO pozbyl účinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“).
Namítá, že soudy obou stupňů založily svoje rozhodnutí na zjištění, že ačkoliv
právní předchůdci žalobce při koupi svého pozemku č. 1250 o výměře 91 m2 začali
užívat pozemek o výměře 151 m2, tedy o 60 m2 větší, mohli se sami přesvědčit o
rozdílu výměr a mohli dovodit, že neužívají pozemek ve správné výměře. Soudy
ale přehlédly, že právní předchůdci žalobce nekupovali samostatnou zahradu č.
1250 o výměře 91 m2, neboť předmětem převodu byla dále stavební parcela č. 71 a
zahrada č. 37/2 , která, jak patrno z měřičského náčrtu, byla zaměřena v
rozporu s běžnou praxí, neboť je jakoby začleněna do stavební parcely, což z
trhové smlouvy z 6. 4. 1940 není patrno. Zjistit nebylo možno ani to, v jaké
výměře je stavební parcela. Dovozuje, že pro posouzení dobré víry ze strany
právních předchůdců žalobce měly soudy vycházet z poměru celé výměry kupovaných
parcel ke spornému pozemku. Pokud by to učinily, dospěly by ke zjištění, že
rozdíl činí 18,68%. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a sp. zn. 22 Cdo 2077/99, upozorňuje
na specifičnost zástavby v uliční frontě, kdy při koupi pozemků nelze přesně
stanovit hranice a tvrdí, že hledisko tzv. omluvitelného omylu by mělo být jen
jedním z kritérií hodnocení dobré víry, a nikoliv, jak plyne z rozhodnutí soudů
v dané věci, kritérium jediné. Dále má výhrady k závěrům soudů obou stupňů o
počátku běhu vydržecí doby od roku 1929. Tvrdí, že jeho právní předchůdci R.
neužívali pozemek od roku 1929, ale od 30. 8. 1926. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní v podrobnostech polemizují s
argumentací žalobce a odkazují na závěry soudů obou stupňů, které pokládají za
správné. Namítají nepřípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ,
neboť otázkou omluvitelného omylu se dovolací soud již několikrát zabýval.
Pokud jde o namítanou neúplnost dokazování ohledně počátku držby pozemku
právními předchůdci žalobce, neměl by ani v tomto směru dovolací soud dovolání
připustit. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Za právní otázku,
která činí z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí, považuje dovolací soud
otázku, zda v případě, že nabyvatel se stane vlastníkem více spolu sousedících
pozemkových parcel a omylem začne též užívat část cizí sousední parcely
přiléhající k jedné z jeho parcel, je pro určení omluvitelnosti jeho omylu
třeba vycházet jen z výměry jeho parcely sousedící se sporným pozemkem či z
výměry všech nabytých a sousedících parcel.
Otázkou vydržení části parcely, kterou držitel užíval spolu s jím koupenou
parcelou, se dovolací soud již vícekrát zabýval, a soudy v nalézacím řízení též
z této judikatury vycházely. Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit
hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož
vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou
podle platného občanského zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května
2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaný pod č. C 1181 ve svazku 16 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Judikaturu shrnuje poznámka připojená k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, publikovaná v Soudních rozhledech č. 3/2005.
Jde o otázku, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby
jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl
omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. (Omluvitelným je omyl, ke kterému
došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat – viz rozsudek
Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný pod č. C 1304 ve svazku
18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Obecné východisko obsahuje rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 386/2000, (publikovaný pod č. C 836 ve svazku
12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu): „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí
držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro
posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy
koupeného a skutečně drženého pozemku“. Toto rozhodnutí označuje jako jedno
(nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku.
Je otázkou, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti
poznat. Podle názoru dovolacího soudu záleží i na tvaru pozemků a jejich
umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání
právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku
si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to
nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve
výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Půjde vždy o
posouzení konkrétní věci a důraz je třeba klást na pečlivé zvážení všech
okolností a jejich uvedení v odůvodnění rozsudku.
„Při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba
vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry
pozemku který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či
parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu“ (rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004,
publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/2005). Nabývá-li totiž kupující více na
sebe navazujících parcel, nejsou mezi nimi zpravidla vyznačeny hranice a
kupující na ně pohlíží jako na celek. V této souvislosti je nutné poukázat na
rozdíl mezi parcelou a pozemkem. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna
2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99 publikovaném v souboru rozhodnutí NS pod č. C 104,
se uvádí: „Podle ustanovení § 118 odst. 1 ObčZ jsou předmětem občanskoprávních
vztahů věci a - pokud jejich povaha připouští - práva nebo jiné majetkové
hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a
stavby spojené se zemí pevným základem (ustanovení § 119 odst. 1, 2 ObčZ).
Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické
a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními
čísly [§ 1 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a), b), § 4 a § 27 písm. a)
katastrálního zákona]. Pozemek, definovaný pro účely tohoto zákona jeho
ustanovením § 27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních
částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí
vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu
využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu § 119 odst. 2
ObčZ věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde
vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat
více parcel, popřípadě části různých parcel nebo naopak být částí parcely
jediné“. Z toho se podává, že pozemkem je soubor parcel a jejich částí, které
nabyvatel (příp. i jeho právní předchůdci) drží (srov. slova „hranicí držby“),
i soubor parcel, oddělených od sousedních částí hranicí vlastnickou.
Při posuzování poměru nabytého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění,
zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části
sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru
výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od
sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k
uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k
této části s pominutím výměry všech nabytých parcel. I v tomto případě ovšem
platí, že soud musí vycházet z konkrétní situace.
V daném případě žalobce (příp. jeho právní předchůdci) nabyl do vlastnictví tři
parcely, a současně s nimi se chopil i držby části sousední parcely o výměře 60
m2. Při posuzování dobré víry žalobce (jeho předchůdců) soud vyšel ze vztahu
této výměry k výměře sousední parcely ve vlastnictví žalovaného, ač správně měl
vyjít z poměru všech parcel nabytých žalobcem (pokud to zvláštní okolnosti
případu nevylučovaly). Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž je dovolání přípustné ,podle tohoto ustanovení, jen z
dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit
tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Proto se dovolací
soud nemohl zabývat námitkami dovolatele týkajícími se zjištění, od kdy začali
jeho právní předchůdci sporný pozemek užívat; tuto námitku však může dovolatel
uplatnit v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2006
JUDr.
Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu
.