22 Cdo 2004/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) V. Š., a B) I. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovaným:
1) Z. J., a 2) N. J., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 12 C 284/99, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3.
prosince 2003, č. j. 30 Co 551/2003-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3.
prosince 2003, č. j. 30 C 551/2003-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
března 2003, č. j. 12 C 284/99-91, určil, „že část pozemkové parcely č. 2947/3
v katastrálním území J., okres D., označená jako pozemek parcela č. 2947/4 o
rozloze 115 m2, určená geometrickým plánem geodetické kanceláře I. H., ze dne
25. 7. 2001 pod č. 131/2001 Z. Š., za souhlasu Katastrálního úřadu D.,
pracoviště R., T. H. ze dne 7. 8. 2001 pod č. 419/2001, je na základě vydržení
vlastnického práva společným jměním žalobců“. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníci domu č. p.
248, stavební parc. č. 299 a pozemku parc. č. 2947/1, zapsaných na LV č. 20 pro
obec a kat. území J., na základě kupní smlouvy z 18. 6. 1997, uzavřené s
manžely M. a J. H. jako prodávajícími, s účinky vkladu k 19. 6. 1997. Manželé
H. nemovitosti koupili v roce 1992 od manželů F., kteří je vlastnili od roku
1987. Před manžely F. byli jejich vlastníky M. Žalovaní jsou vlastníci domu č.
p. 249, stavební parc. č. 300 a pozemku parc. č. 2947/3, zapsaných na LV č. 320
pro obec a kat. území J., na základě kupní smlouvy z 19. 7. 1995, uzavřené s
A. K. jako prodávajícím. Žalobci od uzavření kupní smlouvy v roce 1997 užívali
pozemek parc. č. 2947/1 včetně sporného pozemku, nyní parc. č. 2947/4, ve
stejném rozsahu, v jakém jej užívali jejich právní předchůdci. Nemovitosti,
nyní ve vlastnictví žalobců, koupil v roce 1964 S. M pro syna Ing. Š. M. V
blíže neurčenou dobu, podle tvrzení žalobců v roce 1964, S. M. připlotil sporný
pozemek dřevěným plotem k pozemku parc. č. 2947/1 v domnění, že došlo k jeho
darování, když vlastníci domu č. p. 249 projevili vůli tento pozemek darovat.
Š. M. sporný pozemek fakticky užíval v domnění, že se stal jeho vlastníkem
darováním od právních předchůdců žalovaných, aniž by došlo k uzavření písemné
smlouvy a identifikaci sporného pozemku. Tuto skutečnost Š. M. při prodeji
nemovitostí manželům F. nesdělil a tito proto vycházeli z toho, že jejich
pozemek končí zmíněným dřevěným plotem. V roce 1999 žalovaní vyzvali žalobce,
aby sporný pozemek vyklidili, a po zaměření pozemků geodetem zbudovali mezi
pozemky účastníků drátěný plot, jímž došlo k připlocení sporného pozemku k
pozemku žalovaných. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nabyli
vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením. Žalobce a jejich právní
předchůdce manžele H. a F. považoval za oprávněné držitele, neboť jim nebylo
známo, že sporný pozemek není jejich, tuto skutečnost se žalobci dověděli
teprve v červnu 1999 a rozdíl mezi výměrou pozemku parc. č. 2947/1 a výměrou
pozemku fakticky užívaného, kdy faktická hranice mezi pozemky účastníků byla
vedena po celé délce, nebyl zcela zřejmý. Desetiletá vydržecí lhůta podle soudu
prvního stupně začala běžet minimálně od roku 1987, kdy nemovitosti koupili
manželé F., a uplynula v roce 1997.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k
odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 30 Co
551/2003-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl,
že S. M. nemohl být osobou oprávněnou, neboť se zřetelem ke všem okolnostem
nemohl být v dobré víře, že se stane vlastníkem sporného pozemku, ani s ohledem
na přesvědčení, že k nabytí vlastnictví postačuje smlouva, nikoli písemná.
Žalobci užívali pozemek o plochu větší než 48,93 %, tj. téměř o polovinu větší,
než v jaké výměře jej nabyli, a tento zásadní nepoměr „měli z objektivního
hlediska žalobci zaznamenat“. Už s ohledem na tuto skutečnost nemohla být dána
dobrá víra žalobců a jejich právních předchůdců.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítají, že odvolací soud otázku dobré víry žalobců a
jejich právních předchůdců neposoudil objektivně. Poukázali na to, že koupili
nejen zahradu, ale také stavební parcelu o výměře 125 m2, kdy obě parcely
nejsou nijak odděleny a tvoří jeden funkční celek. Jejich výměra činí celkem
360 m2 a jimi fakticky užívaná plocha včetně sporného pozemku činí 475 m2.
Sporný pozemek o výměře 115 m2 ve vztahu k užívanému pozemku představuje 24,21
%. Pozemek parc. č. 2947/1 kupovali v rozsahu, kdy jeho hranice s nemovitostmi
žalovaných byla tvořena dřevěným plotem a takto jej nerušeně užívali, stejně
jako jejich právní předchůdci manželé F. a H., v dobré víře jako svůj vlastní.
Protože neměli pochybností o vlastnictví pozemku, neměli důvod pozemek z
opatrnosti vyměřovat. Držbu pozemku tak vykonávali v omluvitelném omylu.
Žalovaní, kteří jejich dobrou víru zpochybňují, žádné věrohodné důkazy k tomu
nepředložili. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání žalobců bylo jako zjevně bezdůvodné
odmítnuto. Podle názoru žalovaných žalobci „nemají a nikdy neměli žádný ani
tzv. domnělý právní důvod k tomu, aby se mohli domnívat, že jsou vlastníky
pozemku parc. č. 2947/4“. S ohledem na to, že užívali pozemek o 48,93 % větší,
nemohli být při náležité opatrnosti v dobré víře, že jim pozemek patří. Žalobci
neprokázali, že sporný pozemek nabyli vydržením.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle
§ 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování,
jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický
rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až 135
OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 44, svazek 1.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o zjištění, „že žalobci, a před nimi
manželé H. a F., byli vlastníky domu č. p. 248 nalézajícím se na stavební
parcele č. 299 o výměře 125 m2 a zahrady parc. č. 2947/1 o výměře 235 m2,
sporná část pozemku, kterou měli žalobci vydržet, má rozlohu 115 m 2, při
porovnání této plochy s plochou, kterou nabyli do vlastnictví na základě kupní
smlouvy, jde o plochu větší o 48,93 %, tj. téměř o polovinu“. S ohledem na
zásadní nepoměr mezi plochou koupeného a skutečně drženého pozemku žalobci a
jejich právními předchůdci pak učinil právní závěr, že k vydržení vlastnictví
sporného pozemku žalobci a jejich právními předchůdci nedošlo pro nedostatek
jejich dobré víry, neboť tito objektivně mohli tento nepoměr zaznamenat.
V daném případě žalobci kupní smlouvou z 18. 6. 1997 nabyli dva
pozemky, jeden nezastavěný – zahradu parc. č. 2947/1 o výměře 235 m2 a druhý
přiléhající – označený jako zastavěná plocha parc. č. 299 o výměře 125 m2.
Přitom z geometrického plánu č. 672-151/2001, jímž byl proveden důkaz, je
patrné, že celý pozemek parc. č. 299 nebyl zastavěn; jeho přisloučená část ve
směru k pozemku parc. č. 2944/4 zůstala zřejmě nezastavěná. Podle názoru
dovolacího soudu při posuzování poměru koupené a užívané plochy pozemků, v
případech jako je daný, je třeba vycházet nikoli z katastrální (parcelní)
výměry nabytého pozemku parc. č. 2947/1, k němuž je připlocen sporný žalobci
držený pozemek, ale z celkové výměry skutečně nezastavěného a nějakou
přirozenou hranicí nevymezeného pozemku (pozemků či parcel), tvořícího
přirozený celek, byť neodpovídající geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle
příslušného katastrálního operátu. Pokud si tedy žalobci (a jejich právní
předchůdci) nemuseli být vědomi, že nezastavěná část pozemku parc. č. 299 není
součástí pozemku parc. č. 2947/1, a mohli se právem domnívat, že jde o součást
zahrady, měl by soud při úvaze o poměru nabytého a skutečně drženého pozemku
vycházet u nabytého pozemku z výměry uvedeného přirozeného celku. Protože
označený geometrický plán se zřejmě vztahuje až ke stavu v době vedení sporu a
nevypovídá o zastavěnosti pozemku parc. č. 299 v době, kdy se právní předchůdci
žalobců (manželé F.) chopili držby sporného pozemku, přičemž pro posouzení věci
je podstatný stav v době, kdy se tito právní předchůdci žalobců chopili držby,
a poněvadž schází příslušná skutková zjištění o tom, zda žalobci a jejich
právní předchůdci mohli vědět či nikoli, že nezastavěná část pozemku parc. č.
299 je součástí zahrady parc. č. 2947/1, pak závěr odvolacího soudu o poměru
plochy žalobci nabyté kupní smlouvou z 18. 6. 1997 a plochou jimi užívanou
včetně sporného pozemku (48,93 %) nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
K věci se ještě sluší dodat, že nelze přisvědčit námitce dovolatelů
pokud namítali, že by soud měl při řešení uvedeného poměru pozemků vycházet z
celkové výměry obou jimi nabytých parcel. Je tomu tak proto, že v kupní smlouvě
z 18. 6. 1997 bylo jasně uvedeno, že nabývají pozemky dva, a to s uvedením
jejich výměr, přičemž jeden z nich byl již zastavěn současně kupovaným domem
č. p. 248.
K námitce nesprávného právního posouzení věci se dovolací soud
nevyjadřuje, neboť jde o otázku posouzení dobré víry žalobců, jejíž posouzení
je do značné míry odvislé právě od skutkového zjištění, které má být v
intencích výše uvedeného v řízení po zrušení dovoláním napadeného rozsudku
teprve učiněno. K tomu lze jen poznamenat, že poměr plochy nabytého a skutečně
drženého pozemku je jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu
držitele, který nemusí být vždy určující. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, dosud v písemné formě
nepublikovaný, který lze vyhledat na internetových stránkách Nejvyššího soudu.
S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu