22 Cdo 4030/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně obce Rosice se sídlem úřadu v Rosicích 96, Rosice u Chrasti,
IČO: 00270831, proti žalovaným: 1) Ing. J. V., a 2) Ing. J. V., oběma V.,
zastoupeným JUDr. Jaromírem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy
13, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3
C 74/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 31. ledna 2013, č. j. 23 Co 352/2012-160,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chrudimi (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. září
2012, č. j. 3 C 74/2011-131, ve výroku I. uložil žalovaným povinnost vyklidit
společně a nerozdílně pozemky parc. č. 1533 a parc. č. 1642/1 v obci R., k. ú.
R. u Ch., zapsané na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,
Katastrální pracoviště Chrudim, a to v části označené geometrickým plánem
vyhotoveným Geospolem s. r. o. Dobruška č. 485-412/2011 dne 27. 10. 2011 jako
parc. č. 1533/2 a parc. č. 1642/5, vše do jednoho měsíce od právní moci
rozsudku. Ve výrocích II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 31. ledna 2013, č. j. 23 Co 352/2012-160, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobní požadavek žalobkyně na vyklizení pozemků
zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k vydržení vlastnického práva žalovaných mělo dojít před 1. lednem
2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. ledna 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění
dovolatele – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dovolatelka v dané věci nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř., a neuvedla ani
způsobilý dovolací důvod. Podle jejího názoru „měla být věc po právní stránce posouzena z hlediska zákona
jinak,“ nicméně se nijak nevymezuje vůči existujícímu rozhodnutí dovolacího
soudu a nežádá, aby dovolací soud již jednou řešenou (dovolacím soudem) právní
otázku posoudil opětovně a jinak. Veškeré její námitky směřují pouze proti
způsobu, jakým odvolací soud posoudil otázku vydržení sporných částí pozemků a
podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování
vycházel. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací
důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat
rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C
1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací
soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č.
C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické
právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i
držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo
nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého
sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul
ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí
v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující
(rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22
Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených
pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není,
nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod
pořadovým č. C 1181). Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může
držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a
čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je
omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou
opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém
požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002,
sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304). Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední
parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti
omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně
drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a
jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe
odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině
oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání
právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku
si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to
nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve
výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více.
Avšak pokud se
kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha
pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem
i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem
okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve
zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo
496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101). Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze
dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004,
uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3670, tak, že nabyvatel nemovitosti,
který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit
jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně
drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený
pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze
vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry
pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek
nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden
znalcem). V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz,
dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele,
který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho
vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části
sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je
třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i
část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v
aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo
1096/2010, nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013,
uveřejněných na internetových stránkách – www.nsoud.cz). V dané věci se odvolací soud podrobně zabýval individuálními okolnostmi případu
a jeho úvahy o omluvitelném omylu žalovaných, a tedy i oprávněné držbě sporných
částí pozemků, nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel z toho, že se žalovaní
v průběhu let 1993 a 1994 ujali držby sporných částí pozemků žalobkyně, jež
byly oploceny, respektive „připloceny“ k jejich ostatním nemovitostem způsobem
a v hranicích nyní existujících a nerušeně je ve stejných hranicích užívali
nejméně po dobu deseti let v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, a ani při
vynaložení obvyklé míry opatrnosti nemohli mít z objektivního hlediska důvodné
pochybnosti o tom, že jim vlastnické právo ke sporným částem pozemků nepatří.
Odvolací soud navíc řádně odůvodnil i otázku omluvitelného omylu žalovaných
ohledně poměru plochy získaných a skutečně držených pozemků (uvedl, že
připlocená část pozemků nad rozsah skutečně získaného vlastnictví sice dosahuje
takřka 1/5 celkové výměry, jde ale o relativně úzký pruh pozemku o větší délce
s připlocenou částí pozemku nepravidelného tvaru). Ani tato úvaha odvolacího
soudu proto není zjevně nepřiměřená. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a nelze proto ani uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
Mgr. Michal Králík,
Ph.D.
předseda senátu