22 Cdo 881/2013

22 Cdo 881/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a)

V. Ž., bytem v P. 5, J. 2941/5, b) MVDr. V. Ž., DrSc., bytem tamtéž, c) E. Ž.,

bytem tamtéž, všech zastoupených Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem v

Praze 1, Biskupská 1157/14, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem v

Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou

Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o

určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5

pod sp. zn. 9 C 189/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 24. října 2012, č. j. 72 Co 309/2012-139, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně

náklady dovolacího řízení ve výši 10 091,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto

usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Víta Bavora.

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v

odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno

dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je

dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání

pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení

zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.

února 2012, č. j. 9 C 189/2010-97, ve výroku I. určil, že spoluvlastníky

pozemku parc. č. 4261/256 v katastrálním území S., obci Hlavní město Praha

(dále jen ,,předmětný pozemek“), jsou žalobce a) v rozsahu ideální jedné

poloviny a žalobce b) a žalobkyně c) v rozsahu ideální jedné poloviny, přičemž

tito mají ideální podíl ve společném jmění manželů. Ve výroku II. soud prvního

stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem

ze dne 24. října 2012, č. j. 72 Co 309/2012-139, ve výroku I. rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího

řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost

spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací důvod

nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům

známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud

proto na ně pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. října 2012,

projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu

podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních

otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových

zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní

význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní

význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem

pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k

tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že

splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález

Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací

soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a

b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné

jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout

rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3

o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v

nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani

dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního

významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou

dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,

uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,

implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS

414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,

svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v

dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po

dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež

by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména

ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových

stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání

neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s

právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího

soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného

rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října

2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního

významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky

se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být

dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Dovolatel pouze v dovolání vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem nalézací

soudy posoudily otázku tvrzeného vydržení vlastnického práva. Dovolací argumentace dovolatele se omezuje na nesouhlas se závěry vyslovenými

dovolacím soudem v rozsudku ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005,

uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4263. V tomto rozhodnutí zaujal Nejvyšší soud názor,

podle kterého při posuzování poměru drženého a skutečně koupeného pozemku za

účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i

držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z

poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku

odděleného od sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více

parcel) k výměře uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry

parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel.

Dovolací soud však neshledal žádný důvod k odklonu od uvedeného právního názoru

ani v poměrech souzené věci. Dovolatel nalézacím soudům vytýká, že otázku vydržení vlastnického práva

neposuzovaly s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu, ale toliko

aplikací výše uvedeného názoru dovolacího soudu. V tomto směru však nalézacím soudům nelze nic vytknout. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně, podrobně a výstižně vyložil,

v čem spatřuje v poměrech souzené věci podmínky, za kterých názor vyslovený

dovolacím soudem ve věci 22 Cdo 954/2005 obstojí, a nelze mu proto vytýkat, že

se věcí nezabýval s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Lze proto v

této souvislosti odkázat na příslušnou část odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou judikaturou

dovolacího soudu týkající se obecně přístupu k posuzování vydržení vlastnického

práva. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší

soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22

Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze

ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K

posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek

Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v

Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném

nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při

hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné

(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného

případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu

důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá

otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v

případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu

srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo

1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně

přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22

Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou

Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012

– nalus.usoud.cz). V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v

Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod

pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické

právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i

držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo

nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého

sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul

ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí

v dědickém řízení apod.) - (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“),

pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit

hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož

vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod

pořadovým č. C 1181). Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může

držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a

čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je

omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou

opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém

požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo

2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304). Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001,

sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle

kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely,

kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je

vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu

držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého

pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich

umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout

výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti

členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním

předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si

neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to

nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve

výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se

kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha

pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem

i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem

okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo

2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve zcela

výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004,

uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).

Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C

3670, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou

nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je

vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení,

jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru

nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit

individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého

pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například

půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl

do omylu uveden znalcem). V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na

internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal

na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i

části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba

přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud

léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani

on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k

uvedeným závěrům se dovolací soud souhrnně v aktuální judikatuře přihlásil

např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, uveřejněném

na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily

všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud

nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Vyšly ze skutečnosti, že žalobci b), c) jako manželé začali na základě smlouvy

ze dne 20. března 1985 užívat pozemky parc. č. 4261/67 o výměře 181 m? a parc. č. 4261/96 o výměře 121 m? (přičemž součástí tohoto pozemku byl i předmětný

sporný pozemek parc. č. 4261/256 o výměře 88 m?). Uvedené pozemky společně

tvořily jeden funkční celek sestávající ze zastavěné plochy, na níž byl

vybudován rodinný dům, a přilehlé zahrady, která byla od sousedního, níže

položeného pozemku oddělena plotem vystavěným na opěrné zdi. Odvolací soud

zdůraznil, že žalobce v jejich oprávnění užívat celý takto vymezený celek

utvrzovala nejen to, že se předtím na vybudování uvedené zdi sami finančně

podíleli, ale zejména stav tehdejšího zobrazení pozemku parc. č. 4261/96 v

katastrální mapě, který až do roku 2005 zahrnoval i plochu pozemku sporného,

jakož i vzájemná návaznost obou těchto pozemků, majících stejnou délku,

nenarušená žádným náznakem existující hranice (souvislá zatravněná plocha

přiléhající až k opěrné zdi situované na sporném pozemku), a i podobné

uspořádání funkčních celků nacházejících se v bezprostředním sousedství pozemků

žalobců. Odvolací soud dále přihlédl i ke vzhledu a tvaru dotčených pozemků,

jakož i k jejich umístění v terénu, a uzavřel, že ani poměr plochy nabytých

pozemků a pozemků skutečně užívaných není překážkou vydržení vlastnického

práva.

Vlastnické právo žalobce a) k jím vlastněnému spoluvlastnickému podílu

vzniklo následně na základě darovacích smluv uzavřených v roce 1999 a 2008. Této úvaze odvolacího soudu nelze z hlediska případné zjevné nepřiměřenosti nic

vytknout. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218

písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž

žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího

řízení. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobců advokátem) sestávají (v souladu s

ustanovením § 137 o. s. ř.) u každého z žalobců z mimosmluvní odměny za jeden

úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 50 000,- Kč

podle § 7 bodu 5. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva

spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za

poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna

2013 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn po 1. lednu 2013, částkou 3 100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 13. března 2013 - §

11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). Takto určená odměna je u každého z žalobců snížena o 20 % podle § 12 odst. 4

vyhlášky a činí 2 480,- Kč. Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za

jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) jde o částku

2 780,- Kč u každého z žalobců, celkem 8 340,- Kč. S připočtením náhrady za 21

% daň z přidané hodnoty ve výši 1 751,40 Kč (§ § 137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde

celkem o částku 10 091,40 Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za

zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom

stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou

se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo

notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou

se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách

advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,

ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení

zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního

tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení

podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu

(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna

2013, č. Org.

23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,

nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o

sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni

je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto žalovanému uložil, aby žalobcům oprávněným společně a

nerozdílně nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 10 091,40 Kč do tří dnů

od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1, § 160

odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci

domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce. V Brně dne 4. července 2013

Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu