Nejvyšší soud Usnesení občanské

22 Cdo 1762/2007

ze dne 2009-04-29
ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1762.2007.1

22 Cdo 1762/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie

Rezkové ve věci žalobce Ing. J. S., proti žalované České republice –

Ministerstvu spravedlnosti, o určení vlastnictví k movitým věcem a o vydání

věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 102/2004, o

dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2005,

č. j. 35 Co 517/2004-69, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“)

rozsudkem ze dne 4. března 2005, č. j. 35 Co 517/2004-69, potvrdil rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. září

2004, č. j. 27 C 102/2004-48, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického

práva k movitým věcem specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a

o uložení povinnosti žalované tyto věci vydat žalobci. Ve shodě se soudem

prvního stupně odvolací soud uzavřel, že na požadovaném určení žalobce nemá

naléhavý právní zájem a žalovaný není věcně legitimován; ani ve vztahu k

požadavku na vydání věcí není žalovaný věcně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel

o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a uplatnil

dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Odvolacímu soudu vytkl,

že nebyly provedeny žalobcem navržené důkazy a odvolací soud učinil nesprávný

právní závěr

o vlastnickém právu syna žalobce v rozporu s právními předpisy upravujícími

režim zbraní. Dovolací návrh žalobce neučinil.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm.

b) OSŘ není v této věci přípustné, ačkoliv se jeho přípustnosti podle tohoto

ustanovení žalobce dovolává, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno

rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, může být přípustnost

dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v § 237

odst. 1 písm. c) OSŘ.

Dovolání může být podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jen

jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po

právní stránce.

Námitkou, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, vystihuje žalobce

dovolací důvod podřaditelný pod § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. K okolnostem

uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení však může být

při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.

c) OSŘ, přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky

zásadního významu (jedná se

o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu

srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008,

sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.

H. Beck, pod pořadovým č. C 5780, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 31. března 2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České

republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na

internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz

a tam uvedenou judikaturu).

Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a

tato se nepodává ani z obsahu dovolání, neboť dovolatel pouze obecně

konstatuje, že soud prvního stupně „při jednání odmítl důkazy projednat“, což

otázku zásadního právního významu zjevně nezakládá.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního

významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou

dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise

Právní rozhledy, 2005,

č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České

republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým

č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou

srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací

přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými

limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 OSŘ (k tomu srovnej

např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.

zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu

České republiky – www.nsoud.cz).

Dovolání nevymezuje hmotně-právní otázku, kterou by dovolací soud

měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se z obsahu

dovolání ani nepodává. Okolnost namítaná dovolatelem, že odvolacím soudem byl

učiněn nesprávný závěr o vlastnickém právu syna žalobce, nemůže být otázkou

zásadního právního významu již z toho důvodu, že její posouzení nebylo pro

rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud totiž založil své

rozhodnutí na nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném

určení a absenci věcné legitimace žalované a tyto závěry dovolatel

nezpochybnil.

Žalobce dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo

rozhodnuto o nákladech řízení, proti němuž však není dovolání přípustné (k tomu

srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp.

zn.

29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b

odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.

1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že úspěšné žalované v

dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2009

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu