22 Cdo 3574/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) A. M., a b) R. D. M., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1)
E. C., 2) H. S., 3) D. M., a 4) H. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 78/2000,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.
června 2006, č. j. 10 Co 423/2005-388, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 16. listopadu 2004, č. j. 13 C 78/2000-284, ve znění opravného usnesení ze
dne 24. ledna 2005, č. j. 13 C 78/2000-328, zamítl žalobu „že žalované jsou
povinny do jednoho měsíce od právní moci rozsudku 1. vyklidit zastavěnou plochu
č. p. st. 1 v katastrálním území B. zbouráním zdi vybudované na tomto pozemku,
2. vyklidit část domu č. p. 41 v B. ve vlastnictví žalobců, nacházejícího se na
zastavěné ploše č. p. st. 1 katastrální území B., kterou užívají“. Dále rozhodl
o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným a státu náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že dům čp. 41 se stavební parcelou č. 1,
které žalobci nabyli do vlastnictví v roce 1996, navazují na dům žalovaných čp.
122 s parcelou č. 66/9. Nemovitosti žalovaných původně nabyli do vlastnictví A.
S. a žalovaná 4) kupní smlouvou z roku 1956. Nepřisvědčil tvrzení žalobců, že
žalované po provedení potřebných stavebních úprav užívají místnost, která je
součástí domu čp. 41 a nachází se na parcele č. 1.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 12. června 2006, č. j. 10 Co 423/2005-388, rozhodl, že
„rozsudek okresního soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
mění potud, že tyto náklady řízení činí pouze 19.360,- Kč. Ve věci samé se
rozsudek okresního soudu potvrzuje v tom znění, že se zamítá žaloba na uložení
povinnosti žalovaným, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku vyklidili
zastavěnou plochu č. p. st. p. č. 1 v k. ú. B. zbouráním zdi vybudované na
tomto pozemku, a aby vyklidili část domu č. p. 41 v B. ve vlastnictví žalobců
nacházející se na zastavěné ploše č. p. st. p. č. 1 v k. ú. B., kterou užívají.
Ve výroku o náhradě nákladů státu se potvrzuje. Opravné usnesení okresního
soudu ze dne 24. 1. 2005 se zrušuje“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Odvolací soud zamítl návrh žalobců na provedení důkazu posudkem znalce
Ing. Václava Protivy, vypracovaným mimo řízení, přičemž současně konstatoval,
že ve znaleckém posudku znalce Ing. V. P., CSc., ze kterého soud prvního stupně
vyšel, nejsou žádné rozpory. Shrnul, že sporná místnost byla původně součástí
domu čp. 41, postaveného okolo roku 1850. Vlastník tohoto domu se stal v letech
1930 – 1936 rovněž vlastníkem domu čp. 122 a oba domy stavebně spojil tak, že
se sporná místnost stala součástí domu čp. 122; vstup do ní byl možný jen tímto
domem. Žalované nabyly dům čp. 122 do vlastnictví v roce 1956 včetně sporné
místnosti, která v té době byla součástí zmíněného domu ve smyslu § 120 odst. 1
občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“). Namítají, že odvolací soud neřešil hmotněprávní stránku věci a chybně
vyhodnotil i procesní stránku, tvrdil-li, že nenavrhli důkaz znaleckým posudkem
v zákonné lhůtě před skončením dokazování u soudu prvního stupně. Sám se pak
odmítl zabývat žalobci předloženým znaleckým posudkem Ing. arch. V. P. Pouze
konstatoval obsah řízení před soudem prvního stupně a shodně s ním rozhodl.
Dále namítají, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se skutečností, že
stavební zásahy vlastníků domu čp. 122 do domu čp. 41 byly prováděny bez vědomí
stavebních orgánů a geometrické oddělení pozemku bez zápisu změn do katastru
nemovitostí. Uzavírají, že soudy provedly dokazování nedostatečně a z něho
odvodily nesprávné právní závěry. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak
rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc soudu
prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto
nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného
dovolání.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně
významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku,
která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Nevymezil-li žalovaný
v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní
význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud
dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Tak je tomu i v tomto případě, neboť dovolání se kromě tvrzení o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené
rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývá. V dovolání jsou
(nepřípustně) zpochybňována skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení a jsou
tvrzeny vady řízení; ty by mohly být ovšem důvodem pro připuštění dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ jen v případě, že by šlo o řešení procesní
otázky zásadního významu. Nic takového však dovolatelé neuplatňují; k jejich
námitkám lze uvést, že soud prvního stupně, který má k dispozici znalecký
posudek, vypracovaný v řízení, není povinen odročit jednání jen proto, aby
vyčkal účastníky ohlášeného předložení listinného důkazu podle § 129 OSŘ –
posudku jiného znalce – který dosud nebyl vypracován. Není relevantní ani
tvrzení, že stavební úpravy byly prováděny bez vědomí stavebních orgánů, resp.
katastrálního úřadu; vědomí stavebního úřadu o stavebních úpravách ani
nedostatek následného zápisu v katastru nemovitostí nemohou mít vliv na
vlastnické právo ke stavbě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 2660).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohly požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu