Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná 3). Jeho přípustnost
dovozuje z ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst.
3 písm. b) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Namítá, že soudy se nezabývaly otázkou možného vydržení vlastnictví k
předmětnému pozemku. Stavba chaty byla povolena 10. 9. 1969 a od této doby až
do roku 1993, pozemek i nemovitost užívali manželé Č. jako vlastníci. Pokud jde
o účelnost odstranění stavby, odkazuje žalovaná 3) na vyjádření Městského úřadu
v H., stavebního úřadu z 30. 5. 2003, ve kterém je uvedeno, že původní majitel
V. Č. stavěl na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby chaty, které vydal
oprávněný orgán. Po řadu let původní majitel V. Č. platil daň z nemovitostí.
Soud své rozhodnutí opřel o znalecký posudek Ing. K. L. a o vyjádření žalobkyně
v tom směru, že hodnota pozemku, s ohledem na možnou těžbu, se pohybuje na
úrovni cca 29.000.000,- Kč. Ze znaleckého posudku Ing. V. K. vyplývá, že jde o
pouhou ničím nepodloženou hypotézu, navíc zpracovanou znalcem, který nebyl
oprávněn podle své kvalifikace tuto otázku posuzovat. Posudek znalce Ing. L.
vychází z předpokladu, že existuje ložisko nerostu Z. P. Zcela pomíjí
skutečnost, že existence ložiska není prokázána způsobem odpovídajícím dnešním
předpisům. Historická těžba kamene před více než 50 lety není průkazem dnešní
existence ložiska. Geologický průzkum ložiska nebyl nikdy proveden. Pokud soud
připouští, že by byl drahý, je potřeba také konstatovat, že ani částka
29.000.000 Kč není částkou zdaleka věrohodnou k provedení srovnání hodnoty
nemovitosti – chaty k předmětnému pozemku. Odstranění předmětné stavby je podle
žalované 3) neúčelné. Žalovaná 3) je přesvědčena, že soud nehodnotil
skutečnosti ve všech souvislostech a věc nesprávně právně posoudil, když své
rozhodnutí založil na tom, že v lomu má být obnovena těžba, resp. na úvaze o
možném prodeji předmětného pozemku, za situace, která zvyšuje jeho cenu na
částku 29.000.000 Kč, když pod pozemkem se nachází nevýhradní ložisko vysoce
kvalitní leštitelné žuly. Nezpůsobilost znalce podat příslušné odborný znalecký
posudek ve věci je podle dovolatelky vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Neprovedení důkazů, které žalovaná 3) i ostatní žalované
navrhovaly, zejména pak vypracování nového znaleckého posudku, považuje za vadu
řízení, neboť soudy vyšely při rozhodování z neúplně zjištěného skutkového
stavu. Žalovaná 3) proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovoláním vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu
za správné, a navrhla, aby byla dovolání odmítnuta.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že
napadené rozhodnutí bylo vydáno po účinnosti zmíněné novely, když odvolací soud
rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 19. 12. 2001,
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o nich podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ”). Pokud dovolatelky uplatňovaly
přípustnost dovolání podle ustanovení OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.,
posoudil dovolací soud přípustnost podle odpovídajících ustanovení OSŘ v
platném znění. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla
podána oprávněnými osobami včas, Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustná.
Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání nejsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle kterého je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud odvolací soud v dané věci změnil
rozsudek soudu prvního stupně, pak tak učinil toliko v části týkající se lhůty
k odstranění stavby a ve prospěch žalovaných. Nešlo tedy o změnu rozsudku ve
věci samé a přípustnost dovolání nelze o toto zákonné ustanovení opřít.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné jen za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ.
Dovolání v dané věci nejsou podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustná. Podle
tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil.
K vymezení „právního názoru“ se Nejvyšší soud opakovaně vyslovil; například v
usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikovaném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále
„Soubor“), pod č. C 160, svazek 2, podle kterého „právním názorem ve smyslu §
238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor
na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být
aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k
doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se
dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním
názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil,
musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek
jiné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Citované rozhodnutí je zcela použitelné
i při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 23. května 2000, sp. zn. 20
Co 311/99-20, kterým bylo zrušeno rozhodnutí příznivé pro dovolatele, závazný
právní názor nevyslovil. Předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. b) OSŘ není v dané věci naplněn, neboť zrušující usnesení odvolacího
soudu obsahuje jen pokyn soudu prvního stupně, aby se zabýval platností dohody
o vydání pozemku žalobkyni v restituci podle zákona o půdě. Vyřeší-li otázku
platnosti dohody kladně, aby se zaměřil na otázku účelnosti odstranění stavby.
Dal mu též pokyny k doplnění dokazování. Usnesení odvolacího soudu neobsahuje
závazný právní názor, po kterém by nutně muselo následovat vyhovující
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro
řešení právních otázek; v dovolání přípustném jen podle tohoto ustanovení proto
nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). V
dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího
soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí; nelze proto v něm úspěšně
uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy,
které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím
řízení) (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995 sp. zn. 6
Cdo 114/94, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1996). Proto dovolací soud
vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy v nalézacím řízení a k novým
důkazům a skutkovým námitkám dovolatelek nemůže přihlížet. Uplatněný dovolací
důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, by přicházel v úvahu
pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) a b) OSŘ (viz § 241a odst. 3 OSŘ). O takový případ v dané věci nejde. K tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo
1986/2001, uveřejněné v Souboru pod C 1164, Svazek 16.
Žalované 1) a 2) spatřují zásadní význam napadeného rozhodnutí v řešení
otázky vydržení pozemku, na kterém je umístěna stavba, nesouhlasí se závěrem,
že skutečnost, že jde o stavbu povolenou nic nemění na tom, že stavba je
neoprávněná, zpochybňují platnost dohody o vydání pozemku žalobkyni podle
zákona o půdě a také napadají posouzení otázky promlčení práva žádat o
vypořádání neoprávněné stavby. Významná je i skutečnost, že stavebníci
postupovali v souladu s rozhodnutími státních orgánů v 60. a 70. letech
minulého století, a tato okolnost jim nemůže být k tíži. Konečně namítají
rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy.
Dovolatelky neuvádějí právně relevantní důvody, pro které by dohoda o
vydání věci byla neplatná. Uvedení údaje o ceně nemovitosti, která měla být
vydána, nebylo po oprávněné osobě vyžadováno a takový údaj je právně
nevýznamný.
Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by
mu svědčil právní titul, umožňující tuto stavbu na cizím pozemku zřídit. Podle
ustálené judikatury je pro klasifikaci stavby jako neoprávněné nerozhodné, zda
stavebník měl stavební povolení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3, roč.
1999). Tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího
soudu.
Právo na ochranu proti neoprávněné stavbě se nepromlčuje (R 23/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právem, které by fyzické osobě mohlo založit trvalé oprávnění k cizímu pozemku,
by mohlo být jen právo věcné, resp. v době zřízení stavby právo osobního
užívání pozemku. Samotný souhlas, resp. vědomí vlastníka pozemku, resp.
státních orgánů, na které dovolatelky odkazují, není rozhodující.
V obdobné věci již Nejvyšší soud uvedl: „Pokud stavebník zřídí na základě
dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody
oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po
jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně
umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka
pozemku, který se může domáhat odstranění stavby. Vlastníkovi stavby, jehož
obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu v důsledku časového omezení
tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že
má právo mít na pozemku stavbu. Tyto zásady se uplatní i v případě, že právo,
jehož obsahem je dočasné umístění stavby na pozemku, zanikne jinak. V daném
případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, že stavba garáže byla
postavena se souhlasem vlastnice pozemku, byť smlouva ohledně výstavby
nebyla uzavřena. Toto zjištění dovolatelka nenapadá; proto dovolací soud
vychází z toho, že šlo o výprosu, kterou bylo možno kdykoliv odvolat
(ovšem ani v případě, že by šlo o ústní smlouvu, by se právní postavení
žalované zásadně nezměnilo - viz § 582 ObčZ)“.
V souladu s tímto právním názorem, podle kterého vědomí ani souhlas vlastníka
ještě nevylučují, aby se vlastník později domáhal odstranění stavby,
nepovažoval odvolací soud případnou vědomost státních orgánů o stavbě za
rozhodující. To, že státní orgány věděly o tom, že pozemek ve vlastnictví státu
je zastavěn neoprávněnou stavbou a nezakročily proti této stavbě, nehojí
nikterak neoprávněnost stavby.
Nelze ani přisvědčit odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002,
sp. zn. 22 Cdo 432/2002, ve kterém se uvádí, že je třeba přihlédnout i k
důvodům, pro které vlastník pozemku proti stavbě nezakročil. Tento právní názor
vycházel z případů, kdy vlastník pozemku, který o provádění stavby věděl, by
šikanoval stavebníka tak, že by vyčkal dokončení stavby a pak se domáhala
jejího odstranění. Tento právní názor je však v této věci nepoužitelný. Samotné
dovolatelky totiž v dovolání tento důvod naznačují. Tehdejší uživatel pozemku –
tzv. socialistická organizace sdělila stavebníkovi, jak má postupovat, aby mu k
pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání. O šikanu tedy nemohlo jít, naopak
již v této době musel stavebník vědět, že stavba je neoprávněná a měl podle
toho postupovat.
Pokud jde o vydržení, je rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou.
Předpokladem vydržení je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Posouzení toho, zda držitel je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží
(§ 130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních
představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za
nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu
(\"titulu\"), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96,
publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997). V dané věci žalované
netvrdily existenci dobré víry ohledně takového titulu, který by byl objektivně
schopen založit existenci vlastnického práva, konkrétně kupní smlouvy o převodu
pozemku, která by byla z nějakého důvodu neplatná. Proto pokud soudy nedospěly
k závěru, že žalované, resp. jejich právní předchůdce pozemek vydržel,
postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Konečně je tu otázka, zda nařízení odstranění stavby není v rozporu s dobrými
mravy. Touto problematikou se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný např. v
ASPI, podle kterého zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického
práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na
ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl
odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného
zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení). V dané věci je dovolací
soud vázán skutkovým zjištěním o hodnotě pozemku, učiněným v nalézacím řízení,
a také tu nejde o zajištění bydlení. Proto závěry učiněné v nalézacím řízení
nejsou, pokud jde o posouzení příp. rozporu výkonu práva s dobrými mravy, v
rozporu s uvedeným judikátem.
Vzhledem k tomu, že žalovaná 3) opírala názor o přípustnosti dovolání o obdobné
důvody, platí shora uvedené úvahy i pro přípustnost jejího dovolání.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání
žalovaných byla proto jako nepřípustná odmítnuta [§ 243b odst. 5 a § 218 odst.
1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti
žalovaných v tomto řízení a ze skutečnosti, že úspěšné žalobkyni náklady řízení
vznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Náklady představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právní
zástupkyně k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, která činí podle § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1.125,- Kč a dále paušální
náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem
1.200,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.