28 Cdo 3440/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce o. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
O. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené
u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 22/2007, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2008, č.j. 25
Co 523/2007-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 8. 2007, č. j. 5 C 22 /2007-35,
kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 184/5 o výměře
899 m², zapsaného u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště
J. na LV 174, katastrální území D. u Ch. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno
právo na náhradu nákladů řízení.
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnictví založená na
tvrzení, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky ohledně předmětné nemovitosti
je absolutně neplatná. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k
závěru o neplatnosti této kupní smlouvy ze dne 4. 5. 2004. Důvod absolutní
neplatnosti ve smyslu § 39 obč. zák., jakož i § 39 odst. 1 zák. č. 128/2000
Sb., o obecním zřízení, spočíval ve vadě ohledně předmětu prodeje. Byl prodán
pozemek parc. č. 184/5, který však v době zveřejnění obecního záměru o prodeji
neexistoval. Šlo tehdy o součást pozemku (parc.č. 184/1), která byla
geometricky oddělena a znázorněna až po zveřejnění. Potenciálním zájemcům se
proto nedostalo informace o prodeji odděleného pozemku z původního č. 184/1 a
nebylo možné vyloučit, že by o pozemek parc.č. 184/5 projevili zájem další
potenciální kupující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a důvody dovolání označil v rozsáhlém podání, ve kterém popisuje skutkové i
právní aspekty projednávané věci. Žalovaný žádal, aby bylo dovolání vyhověno,
zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolací
důvod (důvody), které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti
dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tvrzené
nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení
přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně
vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č.
7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších,
implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a
usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a
s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se
jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s
přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut
zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že
nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a
obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C
103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je
příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi
žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je
vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s
výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní
povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz
Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H.
Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.).
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam
meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp.
jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší
judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných
případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a
usnesení sv. 4, č. 19).
Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě
přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky (a následná tvrzení) s
vymezením v rámci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolatel je tu tedy oprávněn vymezit právní otázku (vylíčit podle ní dovolací
důvod) jen v rámci daném procesní vadou nebo nesprávným právním posouzením
věci. Při přezkumu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky
(tvrzení), opírající se o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí
vycházelo). Blíže k tomu již shora citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo
541/2004, též usnesení sp. zn. 29 Odo 751/2003, v neposlední řadě pak nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06 a celá řada dalších nálezů téhož soudu v
obdobných věcech.
Dovolání žalovaného, jak to požaduje konstantní judikatura
interpretující výše citovaná ustanovení, nevymezuje jednoznačně právní otázku,
kterou by dovolací soud měl přezkoumat. Takové vymezení právní otázky by mělo
být zcela konkrétní, včetně zdůraznění jejího významu a pokud možno i poukazu
na dosavadní judikaturu, jestliže existuje. Dovolání, tak jak je koncipováno v
této věci stranou žalovanou, by pro dovolací soud znamenalo kompletní přezkum
napadeného rozsudku, což by vyvolalo procesní nerovnost vůči protistraně; v
případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není
takový přezkum účelem citovaného ustanovení. O judikatorní novosti (přesahu) tu
nelze hovořit, neboť řešení dovoláním nastolených právních problémů by ji
nevyvolalo. Dovolání popisuje především skutkový základ projednávané věci, aniž
by právní aspekty s ní spojené měly judikatorní přesah.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.
s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
Úspěšnému žalobci by vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady
žalobci nevznikly, neboť se k dovolání nevyjádřil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu