NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 751/2003-434
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivana Meluzína v
konkursní věci úpadce Ing. J. K., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
38 K 4/98, o schválení konečné zprávy, o dovolání úpadce proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, č. j. 2 Ko 72/2002-366, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 29. ledna 2003, č. j. 2 Ko 72/2002-366, Vrchní soud v Praze k
odvolání úpadce potvrdil usnesení ze dne 11. února 2002, č. j. 38 K 4/98-248,
jímž Krajský soud v Praze schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku
konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že námitky proti konečné
zprávě, jež úpadce podal 5. února 2002 a které se týkaly pohledávek úpadce za
jeho dlužnicemi (V. P. a Ing. J. K.), jsou opožděné. Patnáctidenní lhůta k
podání námitek proti konečné zprávě totiž úpadci uplynula 30. ledna 2002.
Námitkou týkající se vymáhání pohledávky úpadce vůči J. V. se soud prvního
stupně podle odvolacího soudu zabýval, s tím, že tato pohledávka byla v souladu
s úpravou obsaženou v zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Úpadce podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, namítaje, že
„celé předchozí konkursní řízení, včetně řízení o odvolání“ je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán
dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu
- dále též jen „o. s. ř.“). Naplnění vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že
odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav, jestliže uvedl, že úpadce podal
námitky a proti postupu konkursního soudu začal být aktivní teprve při podání
konečné zprávy. Pravdou je, že úpadce vystupoval aktivně, s cílem rychlého a
účelného projednání konkursu, po celou dobu konkursního řízení. Byl to naopak
správce konkursní podstaty, který dle názoru dovolatele nepostupoval správně
při plnění svých povinností. Dovolatel proti všem krokům správce konkursní
podstaty, které nepovažoval za správné, neprodleně vznášel námitky jak u
konkursního soudu tak i u zástupce věřitelů; tyto subjekty však neprojevily
reálný zájem o spravedlivější a efektivnější vyřešení konkursu. Všechny
námitky, které podal během konkursního řízení, uplatnil dovolatel i proti
konečné zprávě. I když – jak správně zjistil odvolací soud – byla část těchto
námitek podána opožděně, nesouhlasí dovolatel se závěry odvolacího soudu. Má
totiž za to, že všechny námitky, které podal dříve, nebyly řádně nikým
projednány, což může vést k nesprávným závěrům v konečné zprávě. Jde zejména o
to, že podle přesvědčení dovolatele správce konkursní podstaty nepochopitelně
zastavil soudní spory, ve kterých byl úpadce aktivně legitimován a jejichž
prostřednictvím se mohla zvýšit hodnota konkursní podstaty. Námitky dovolatele
se týkaly i dalších pohledávek, které mohly být vymáhány, u kterých však
správce konkursní podstaty nechal bezdůvodně uplynout promlčecí lhůty. Další
podněty úpadce jsou obsaženy v přípisech, jež adresoval soudu nebo správci
konkursní podstaty. Z výše uvedeného dovolatel dovozuje, že užíval všech
právních prostředků k tomu, aby konkursní řízení bylo vedeno správně. Zjištění
odvolacího soudu, že své námitky podal účelově a nepochopitelně až na samotný
závěr konkursního řízení, je tedy nesprávné. Dovolatel proto požaduje, aby
Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní
podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, je nutno
poměřovat prostřednictvím ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a
§ 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí
nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým
bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dle ustanovení § 238a odst. 2 o.
s. ř. však v takovém případě platí obdobně ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s.
ř.
Z uvedeného plyne, že podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je
možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti napadenému potvrzujícímu
usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací
soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“, je v tomto
případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 51/2003“/).
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze
usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně
významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení,
zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce
zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě
argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (je zjevné, že
konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu
nejde). Dovolatel ovšem dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
dovoláním neuplatnil a jeho námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že je dán dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) z výše popsaných příčin přípustnost jeho
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil již v důvodech rozsudku uveřejněného pod
číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž v podrobnostech
odkazuje), námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo
(zde námitkou, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav, jestliže
uvedl, že úpadce podal námitky a proti postupu konkursního soudu začal být
aktivní teprve při podání konečné zprávy), uplatňuje dovolatel dovolací důvod
spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §
241a odst. 3 o. s. ř.). V právní teorii srov. shodně např. Bureš, J. - Drápal,
L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl., 6.
vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 1067. Jinak řečeno, byť dovolatel dovolací
argumenty přiřazuje dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., po
obsahové stránce jimi vystihuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
jenž tu – jak rozebráno výše – způsobilým dovolacím důvodem, jehož
prostřednictvím by bylo možné založit přípustnost dovolání, není.
Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že „skutkové zjištění“ se kterým dovolatel
polemizuje, není zjištěním, na němž napadené rozhodnutí (co do svých právních
závěrů) spočívá. Je pravdou, že odvolací soud v závěru svého rozhodnutí uvedl,
že případné námitky k činnosti správce konkursní podstaty měl úpadce vznášet v
době, kdy byly tyto úkony činěny. Pro výsledek řízení o správnosti usnesení
soudu prvního stupně však tato úvaha není určující. Podstatné je, že odvolací
soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že část úpadcových námitek
proti konečné zprávě je opožděná, i způsob, jakým se soud prvního stupně
vypořádal s námitkou úpadce ohledně vymáhání pohledávky vůči Jaroslavu
Veselému.
Podle § 238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
tudíž dovolání též přípustné není.
Skutečnost, že odvolací soud účastníkům v napadeném usnesení poskytl poučení o
dovolání, jež odporuje dikci § 240 odst. 3 o. s. ř., měla toliko za následek
(jak v dovolání správně uvedl sám dovolatel), že účastníkům řízení uběhla
lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí
(srov. k tomu shodně i R 51/2003).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/
o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr.
Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu