28 Cdo 2757/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce O. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 232.678,52 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 48/93, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2005, č. j. 28 Co
6/2002-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit na nákladech řízení o dovolání žalobci
částku 6.272,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobce.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl v jeho výroku I. potvrzen
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2001, č. j. 53 C 48/93-203. Tímto
rozsudkem bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 135.224,52 Kč spolu s
3% úrokem z prodlení ročně od 16. 6. 1993 do 14.7.1994 a dále s 16% úrokem z
prodlení ročně od 15. 7. 1994 do zaplacení. Odvolací soud též ve svých výrocích
II. - IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení;
žalovaný byl zavázán nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v
částkách 8.651,60 Kč, resp. 29.678,60 Kč a náklady řízení státu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci mezi sebou sjednali smlouvu o
sdružení ve smyslu ustanovení § 829 a násl. občanského zákoníku („o. z.“). Tuto
smlouvu posoudil odvolací soud jako smlouvu o sdružení podle obsahu, a to
přesto, že byla označena (listina ze dne 1. 9. 1992) jako „smlouva o
spolupráci“. Společná činnost účastníků byla fakticky ukončena v květnu roku
1993 a mezi účastníky mělo dojít k vypořádání. V tomto ohledu se žalobce
domáhal částky 135.224,52 Kč s příslušenstvím s tím, že podíly na zisku by měly
být stejné. Žalovaný naopak argumentoval svým podstatně vyšším podílem v
souvislosti s dovozem a prodejem produktů firmy H., jež tvořil předmět
společného podnikání. Odvolací soud dospěl v intencích zejména § 835 odst. 1 o.
z. k závěru, že podíly na majetku získaném společnou činností mají být u obou
účastníků smlouvy stejné. Poukázal též na článek II. smlouvy ze dne 1. 9. 1992,
podle něhož se účastníci měli podílet na společné činnosti, resp. jejím výtěžku
„ rukou společnou a nerozdílnou“. I tato formulace vyjádřila podle odvolací
instance úmysl stran dělit zisk rovným dílem. Výše zisku účastníků smlouvy a
tedy i podílu žalobce byla vyčíslena na základě posudku soudní znalkyně Ing.
Závodníkové, která vypočítala relevantní částky za podnikání v roce 1992 a 1993
(od vzniku smlouvy do jejího skončení). K námitkám žalovaného odvolací soud
poznamenal, že v případě nedostatků činnosti žalobce, jež vytýkal žalovaný,
mohlo být použito ustanovení § 830 o. z.; bylo věcí žalovaného, zda ve sdružení
setrvá, neplnil-li snad žalobce řádně své povinnosti ze smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm dovodil jeho
přípustnost pro zásadní význam napadeného rozhodnutí a dovolací důvody
spatřoval v nesprávném právním posouzení věci a v postižení řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení
věci mělo podle dovolatele spočívat v tom, že „smlouva o spolupráci“ mezi
účastníky neměla být kvalifikována jako smlouva sdružení podle § 829 a násl. o.
z. Ze smlouvy nevyplynul úmysl stran sdružit se za účelem dosažení společného
cíle. Účastníci se ve skutečnosti dohodli, že to sice bude žalobce, kdo
vypočítá a vyplatí žalovanému podíl na zisku, ale zisk se neměl stát
spoluvlastnictvím stran a už vůbec nebyl důvod uzavřít, že by měl žalobce nárok
na poloviční podíl z tohoto zisku (fakticky podnikal žalovaný). Navíc byly
povinnosti žalobce ve vztahu k podnikání žalovaného ve zjevném nepoměru;
žalobce neposkytl pro účely údajného sdružení stejné hodnoty, propůjčil jen
garáž k uskladnění zboží. Šlo tedy vlastně jen o výkon činnosti žalovaného, za
kterou měl být náležitě honorován podle smlouvy (podíl 75 % k 25 %
protistrany). V případě smlouvy o spolupráci se tedy správně mělo jednat o
innominátní kontrakt ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Smlouva také měla prvky
tichého společenství podle § 673 a násl. obch. zák. Ohledně vad řízení s
následkem nesprávného rozhodnutí dovolatel v bodě VI. svého podání vytýká
zásadní vady jak při hodnocení důkazů vůbec, tak zejména při hodnocení a
následném posouzení obsahu „smlouvy o spolupráci“ a znaleckého posudku. Za
otázku zásadního právního významu považoval dovolatel, zda lze za smlouvu o
sdružení považovat takovou smlouvu, ve které si účastníci dohodnou, že
nezískávají do společného vlastnictví majetek užívaný k činnosti, která je
předmětem jejich smlouvy. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žádal žalobce, aby bylo dovolání buď odmítnuto pro
opožděnost nebo pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku.
Po právní stránce žalobce tvrdil, že souhlasí s kvalifikací smlouvy mezi
účastníky jako smlouvy o sdružení. Zejména čl. V. předmětné smlouvy nezaložil
vlastnictví zisku ze sdružení tak, že by měl připadnout pouze (či převážně)
žalovanému. Šlo jen o ujasnění postupu při vyplácení zisku. Nepoměr hodnot při
plnění ze smlouvy je subjektivním názorem žalovaného. Z § 831 o. z. vyplývá, že
účastníci se nemusí výslovně (zvlášť, je li to již v zákoně) dohodnout na
plnění ze smlouvy tak, že má být plněno rovnými díly či hodnotami.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolatel je v souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř.
zastoupen advokátem. Dovolání bylo podáno včas – stalo se tak na samém konci
nikoli dvouměsíční, ale čtyřměsíční lhůty (§ 240 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací
soud totiž účastníky nesprávně poučil pouze tak, že dovolání proti jeho
rozsudku není přípustné. Měl však, v intencích konstantní judikatury zejména
Ústavního soudu, poučit strany i tak, že dovolání je přípustné ve dvouměsíční
lhůtě od doručení rozsudku, a to vzhledem k posouzení přípustnosti dovolání
Nejvyšším soudem z hlediska možného závěru, že rozsudek odvolací instance má
zásadní právní význam. Oba dovolací důvody uplatněné žalobcem jsou v obecné
rovině zakotveny v § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Dovolací soud předesílá, že v případě dovolání, které je potenciálně přípustné
pouze pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř.), což nastalo nyní, neboť rozsudky nižších instancí se
shodovaly, nemohou být obsahem dovolacích důvodů tvrzené procesní vady
napadeného rozhodnutí. Nemůže být tedy účinně uplatněn dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Mohla by být pouze – ohledně procesní stránky
věci – položena zvláště právní otázka. To se však nestalo. Nejvyšší soud proto
ta tvrzení dovolatele, která tvořila obsah dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř., v rámci posouzení přípustnosti dovolání nezkoumal (srov.
usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004,
a celá řada judikátů návazných).
Napadal-li dovolatel právní závěry odvolacího soudu a namítal, že mezi
účastníky nemělo jít o sjednanou smlouvu o sdružení, pak dovolací soud tomuto
jeho právnímu názoru nepřisvědčuje. Má za to, že text „smlouvy o spolupráci“
mezi účastníky ze dne 1. 9. 1992, jak byl posouzen odvolacím soudem, lze podle
obsahu označit za smlouvu o sdružení (§ 829 a násl. o. z.). Je oprávněné
souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož při vypořádání mezi
účastníky nastoupil právní režim § 835 odst. 1 o. z. - tedy způsob dělení zisku
(„podílů na majetku“) mezi nimi rovným dílem. Mezi účastníky nedošlo k výslovné
dohodě o jiném rozdělení jejich zisku „vcelku“. Ve smlouvě se sice hovoří o
procentním rozdělení zisku „za cestu“ (čl. VI.), ale ostatní články smlouvy,
zejména čl. II. – IV. o jednotlivých aktivitách stran, nasvědčují i dalším
činnostem účastníků v rámci smlouvy. Stala-li se tedy smlouva ohledně podílů
účastníků na zisku ne zcela jasnou, pak právě v pochybnostech musí nastoupit
právní režim rovného dělení podle § 835 odst. 1 o. z. Ty činnosti, u nichž
namítá dovolatel, že vznikl značný nepoměr a že měly být důvodem k jinému
rozdělení zisku (či dokonce, že takové rozdělení bylo smluvně zakotveno), tj.
zisk „za cestu“, nelze dost dobře vydělit z konečného, resp. úplného vypořádání
stran.
Zejména však dovolací soud zdůrazňuje, že účelem alternativy přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. primárně není náprava
případných pochybení odvolací instance. Účelem této přípustnosti dovolání je
sjednocování judikatury, tedy odpověď na takovou právní otázku, která dosud
nebyla řešena, či u níž došlo ke kontradikci rozhodnutí jednotlivých soudních
instancí (senátů). Z hlediska těchto kritérií však dovolací důvod neobstojí a
právní posouzení věci odvolacím soudem nevykazuje judikatorní přesah. Z
konstantní judikatury Nejvyššího soudu tu lze poukázat na usnesení sp. zn. 22
Cdo 1731/99 (Soubor NS, C 203), podle něhož je-li řešení konkrétní právní
otázky spojeno s posouzení jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí
odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadně významným. Také v této
věci jde o právní posouzení především konkrétních skutkových okolností; samotné
právní posouzení věci se nijak nevymyká dosavadnímu judikatornímu rámci
právních otázek, řešených v souvislosti s vypořádáním aktivit ze smlouvy o
sdružení po skončení činnosti sdružení.
Znaky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy
nebyly naplněny a dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm.c/ o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k odmítnutí dovolání vzniklo žalobci podle § 243c odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Poněvadž bylo dovolací řízení
zahájeno ještě před 1. 9. 2006, řídila se výše těchto nákladů ustanoveními
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou č. 277/2006 Sb. Z částky
135.224,- Kč představovala sazba výše odměny částku 24.790,- Kč (§ 3 odst. 1, §
16 odst. 2 cit. vyhl.). Tuto částku však bylo nutno krátit dvakrát o polovinu,
neboť dovolání bylo odmítnuto a v dovolacím řízení učinil zástupce žalobce
pouze jeden úkon právní služby (§ 15, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 cit. vyhl.).
Výsledná výše sazby za úkon činila po tomto krácení 6.197,- Kč a s přičtením
režijního paušálu 75,- Kč šlo o náklady řízení na straně žalobce ve výši
6.272,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu