U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. Š.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 24,
proti žalovaným: 1) Z. M., a 2) Z. M., zastoupeným JUDr. Petrem Hrůzou,
advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 58, o vyklizení nemovitosti a
o vzájemném návrhu na určení vlastnictví nemovitosti, vedené u Okresního soudu
v Tachově pod sp. zn. 6 C 31/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2009, č. j. 12 Co 514/2009-429, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
května 2009, č. j. 6 C 31/2004-402, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na
vyklizení části stavební parcely č. 12 v katastrálním území K., a to parcely č.
1686 vzniklé na základě geometrického plánu č. 112-13/2006“, výrokem pod bodem
II. určil, „že žalovaní Z. M. a Z. M. jsou vlastníky parcely č. 1686 v
katastrálním území K., vzniklé oddělením z parcely č. 12 na základě
geometrického plánu č. 112-13/2006 vypracovaného Ing. P. V.“, a výrokem pod
body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce se domáhal vyklizení ve výroku
specifikované pozemkové parcely žalovanými, kteří se vzájemným návrhem domáhali
určení svého vlastnického práva k ní. Vyšel ze zjištění, že žalovaní kupní
smlouvou z 11. září 1963 nabyli do vlastnictví dům č. p. 5 (dříve č. p. 16),
stavební parcely č. 11/1 a 11/2 a další pozemkové parcely v tamním katastru,
zatímco žalobce v sousedství do svého vlastnictví nabyl – spolu se svou
zemřelou manželkou - kupní smlouvou z 22. 6. 1989 dům č. p. 4 (dříve č. p. 17),
stavební parcelu č. 12 a další pozemkové parcely ve stejném katastru; právní
předchůdci účastníků nemovitosti získali „přídělem“.
Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že danému sporu předcházely další,
vedené u něho pod sp. zn. 4 C 195/95, 3 C 205/97, 4 C 105/2003; šlo o spory
stejných účastníků ohledně parcely č. 104, nikoliv však ohledně hranice mezi
stavebními parcelami č. 11/1 a č. 12. Sdělením Katastrálního úřadu v
Tachově z 8. října 2001 vzal soud za prokázané, že až na základě podání žalobce
ze dne 13. července 2000 byla prošetřena hranice mezi stavební parcelou č. 12 a
pozemkovou parcelou č. 104 a vnitřní hranice stavební parcely č. 12, byla
zjištěna oprávněnost požadavku žalobce a úprava hranic byla promítnuta do
platné katastrální mapy. Znaleckým posudkem Ing. Vyskočila byl prokázán průběh
vlastnické hranice mezi stavebními parcelami č. 11/1 a č. 12 a podle něho „je
sporná část pozemku součástí stavební parcely č. 12“. S tímto závěrem se
ztotožnil i svědek Ing. K., který provedl zaměření vlastnické hranice parcely
č. 104, sousedící se stavebními parcelami č. 11/1 a č. 12. S ohledem na
vzájemnou určovací žalobu účastníků znalec vypracoval geometrický plán, jímž
byla sporná část pozemku označena č. 1686 (dále „sporný pozemek“).
Při posouzení věci podle § 126 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a podle § 80 písm. c) o. s. ř.
vyšel soud prvního stupně ze skutečnosti, že ač jako vlastník sporného pozemku
o výměře 12,4 m2 byl v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalobce, který
podal žalobu na jeho vyklizení, stali se vydržením jeho vlastníky žalovaní,
kteří sporný pozemek užívali jako vlastní, neboť byl součástí jejich dvora;
žalobce, resp. jeho právní předchůdci, na něj neměli přístup a nikdy jej
neužívali. S přihlédnutím k vývoji institutu vydržení vlastnického práva a
splnění jeho zákonných znaků v aplikaci na daný případ soud prvního stupně
uzavřel, že vlastnické právo k tomuto pozemku žalovaní vydrželi k datu 1. 1.
1992. V této souvislosti uvedl, že žalovaní nepochybně až do roku 1995, kdy
začaly soudní spory a bylo provedeno místní šetření Katastrálním úřadem v
Tachově, „mohli být v dobré víře“, že jim tento pozemek patří, „neměli důvod
vlastnickou hranici v tomto místě důsledně zjišťovat“, šlo o neoplocený pozemek
na vlastnické hranici a „patřil do dvora žalovaných“. Žalobce na tento pozemek
neměl do doby, kdy k němu v průběhu soudních řízení zřídil vrátka z kůlny,
přístup.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 9. prosince 2009, č. j. 12 Co 514/2009-429, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně „ve výroku pod bodem II., jímž bylo určeno, že žalovaní jsou vlastníky
parcely č. 1686 v k. ú. K. vzniklé oddělením ze st. p. č. 12 geometrickým
plánem č. 112-13/2006 vypracovaným Ing. P. V., s tím, že tento geometrický plán
je součástí tohoto rozsudku“ (výrok I. rozsudku); dále rozhodl, že „ve všech
zbývajících výrocích se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a věc se mu v tomto
rozsahu vrací k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku)“.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně vlastnictví
sporného pozemku, resp. vydržení jeho vlastnictví žalovanými, a odkázal na jeho
skutkové zjištění a právní závěry.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem
II.; ve všech zbývajících bodech jeho výroku (I., III. a IV.) jej zrušil
vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nerozhodl o žalobě na vyklizení pozemku
tak, jak ji žalobce formuloval, přičemž tento nedostatek nemohl odvolací soud
svým rozhodnutím odstranit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, směřující podle obsahu
do potvrzující části výroku rozsudku, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., s tím, že odvolací soud „řešil zásadní právní otázku v
rozporu s hmotným právem“, přičemž řízení, na základě něhož odvolací soud
rozhodl, trpí závažnými vadami natolik, že je nepřezkoumatelné. Namítá, že
vydržení vlastnického práva žalovaných ke spornému pozemku soud dovodil s
odkazem na „dobrou víru“ žalovaných, ačkoliv její existence nebyla prokázána
žádným relevantním důkazem, navíc nebyl v tomto směru žádný důkaz ani navržen.
Odvolací soud se omezil pouze na to, že „žalobci tvrdili vydržení“, k čemuž prý
všechny důkazy provedl soud prvního stupně, poté nepochopitelně odkázal na
výpověď žalované, přičemž s jejím obsahem manipuloval v neprospěch odvolatele.
Kromě tohoto „důkazu“ není v rozsudku jediná zmínka o relevantním důkazu k
existenci dobré víry. V závěru odvolací soud zcela vybočil z mezí dosavadních
zjištění, když konstatoval, že předmětnou část pozemku užívali již předchůdci
žalovaných a nepodloženě konstatoval, že již tito právní předchůdci drželi
sporný pozemek od března 1946 v dobré víře, že jim patří. O oprávněnosti jejich
držby a jejich samotné dobré víře nebylo v řízení vůbec jednáno, aniž by k tomu
byly provedeny nějaké důkazy. Šlo tedy o pouhou spekulaci odvolacího soudu o
vydržení právními předchůdci. V této souvislosti soud totiž vůbec nezkoumal,
resp. nevzal v úvahu, že od roku 1946 do roku 1957 byly nemovitosti žalovaných
předmětem přídělu rodině N. – ta byla právním předchůdcem žalovaných, od roku
1957 do roku 1963 byly nemovitosti ve vlastnictví státu a teprve od roku 1963
nemovitosti vlastnili žalovaní. Před žalovanými tedy nemovitosti vlastnil stát
a sami žalovaní vlastnili a užívali své nemovitosti v režimu zákona č. 40/1964
Sb., který až do roku 1983 institut vydržení neznal. Institut vydržení v zákoně
č. 141/1950 Sb., platný ještě 6 měsíců po nabytí nemovitostí žalovanými, byl
postaven tak, že podle tohoto předpisu nebylo možno nabýt vlastnictví vydržením
„věci nezcizitelné v socialistickém vlastnictví“. Z toho všeho plyne, že
odvolací soud se oprávněností držby nemovitostí vůbec nezabýval, rozhodnutí o
zásadní otázce založil na zcela nesprávném a neprokázaném základě. Dovolatel
navrhuje vzít do úvahy závěry vyplývající z obsahu spisu sp. zn. 3 C 205/1997,
resp. Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 374/2004. Požaduje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a „věc vrátil
k dalšímu řízení“.
Žalovaní se ztotožnili se závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Navrhli,
aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako „zjevně bezdůvodné“.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí
odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání
není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního
právního významu.
Veškerý obsah dovolacích námitek však svým obsahem vystihuje tvrzení, že řízení
před nalézacími soudy je postiženou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadená rozhodnutí vycházejí ze skutkových
zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování; jedná
se tedy o uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o. s. ř., jimiž – jak vyplývá výslovně z § 237 odst. 3 o. s. ř. –
přípustnost dovolání v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Rozhodnutí nalézacích soudů však nejsou ani v rozporu s hmotným právem.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat
rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn.
22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C
1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací
soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické
právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např.
tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i
držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že v případech, kdy někdo nabude
vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního
pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně
vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém
řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani
samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a
nezjistil tak, že drží i část pozemku jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho
oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května
2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může
držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a
čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je
omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou
opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém
požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002,
sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.
listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č.
C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední
parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti
omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně
drženého pozemku. Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z
kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení
oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U
pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku
nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam
hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže
ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho
předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní
omluvitelnosti omylu.
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz,
dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele,
který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho
vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postojí vlastníka takto držené části
sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je
třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i
část jeho pozemku.
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily
všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud
nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní se chopili držby
předmětného pozemku v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 11. září
1963, kdy právní předchůdci účastníků nabyli nemovitosti do vlastnictví na
základě přídělu. Předmětný pozemek se nachází na hranici pozemků účastníků,
tvoří faktickou část dvora žalovaných a nachází se za zadní zdí kůlny žalobce,
který až do zahájení soudních řízení mezi účastníky neměl k tomuto pozemku
přístup jinak než z pozemku žalovaných. Dále soudy zohlednily, že předmětný
pozemek ani žalobce ani jeho právní předchůdci od nabytí přídělem v roce 1946
nikdy neužívali a jeho výlučnými uživateli byli vždy vlastníci sousedních
nemovitostí. Výměra předmětného pozemku činí 12 m? a představuje pouze
nepatrnou část v poměru s nemovitostmi, které žalovaný kupní smlouvou v roce
1963 nabyli.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že
žalovaní jsou oprávněnými držiteli, neboť vzhledem ke všem skutečnostem byli v
dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich
úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho
rozhodnutím se řízení ve věci ještě nekončí, a to vzhledem k tomu, že odvolací
soud napadeným rozsudkem zrušil část rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, včetně závislých výroků, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu