22 Cdo 2793/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Ing. arch. V. K., zastoupené JUDr. Ludvíkou Čížkovskou,
advokátkou se sídlem v Praze 5, Štorkánova 2811/11, proti žalovaným 1) Bytovému
družstvu občanů Praha - Horní Počernice v likvidaci, IČ 40615600, se sídlem v
Praze 9, Běchorská 1768, zastoupenému likvidátorkou Ing. Z. E., bytem v T. 38,
2) J. Č., 3) D. Č., 4) S. T., 5) A. P., 6) M. R., 7) M. R., 8) V. N., 9)
K. K., 10) Ing. P. K., 11) K. W., 12) E. W., o odstranění stavby nebo přikázání
stavby do vlastnictví žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 6 C 243/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 5. listopadu 2008, č. j. 23 Co 367/2008-404, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 23 Co
367/2008-404, v části, ve které byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze
dne 14. února 2008, č. j. 6 C 243/99-366, změněn tak, že „žalobkyně je povinna
zaplatit žalovaným: J. a D. Č. částku 100.190,- Kč, Ing. P. K. částku 105.380,-
Kč, S. T. částku 105.380,- Kč, A. P. částku 105.380,- Kč, M. a M. R. částku
105.380,- Kč, V. N. částku 105.380,- Kč a K. K. částku 105.380,- Kč, všem do
jednoho měsíce od právní moci rozsudku; jinak se v tomto výroku rozsudek soudu
I. stupně potvrzuje“ a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
února 2008, č. j. 6 C 243/99-366, rozhodl výrokem pod bodem I., že stavby
garáží postavené na pozemcích parc. č. 1458/2, 1458/3, 1458/5, 1458/6, 1458/7,
1458/8 a 1458/9 v k. ú. H. P. se přikazují do vlastnictví žalobkyně s tím, že
je povinna vyplatit do 15 dnů od právní moci rozsudku žalovaným J. a D. Č.
částku 23.656,- Kč, Ing. P. K. částku 23.656,- Kč, S. T. částku 23.656,- Kč, A.
P. částku 23.656,- Kč, M. a M. R. částku 23.656,- Kč, V. N. částku 23.656,- Kč
a K. K. částku 23.656,- Kč. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žaloba směřující
proti žalovaným K. a E. W. a Bytovému družstvu občanů Praha [žalovanému 1)] se
zamítá. Výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí
pozemků parc. č. 1458/1 až 9 v katastrálním území H. P., zapsaných na LV č.
2979 (správně 2997). Její právní předchůdkyně tyto pozemky sice prodala
družstvu, jehož členové pak na nich postavili garáže, později však vyšlo
najevo, že vlastnické právo pro vadu smlouvy na družstvo nepřešlo. Na pozemcích
parc. č. 1458/2 a parc. č. 1458/5 až /9 jsou zapsané v katastru nemovitostí
stavby garáží (stavby garáží na parc. č. 1458/3 a 1458/4 nejsou v katastru
nemovitostí zapsané). Soud ze spisu Stavebního úřadu Městské části Horní
Počernice zjistil, že stavební úřad vydal v roce 1962 stavební povolení na
výstavbu 10 garáží při domě č. p. 1747 v H. P. V roce 1964 pak vydal kolaudační
rozhodnutí ohledně 7 postavených garáží. Stavěli je jednotliví členové družstva
na své vlastní náklady svépomocí a tito stavebníci byli evidováni jako
vlastníci jednotlivých garáží.
Soud dospěl k závěru, že žalovaní stavěli garáže v dobré víře, že je staví na
pozemku tehdejšího bytového družstva, jehož byli členy, ke stavbě získali řádné
stavební povolení a stavby užívali do doby, než se žalobkyně stala vlasnicí
pozemků parc. č. 1458/1 až 9. Žalobkyně nabyla vlastnické právo na základě
darovací smlouvy ze dne 24. 3. 1997, uzavřené s O. L. (s její babičkou). Soud
poté, co uzavřel, že se jedná o stavby na cizím pozemku, neboť žalovaní nemají
žádný titul k jeho užívání, zvažoval uspořádání vztahů mezi účastníky v
možnostech daných ustanovením § 135c občanského zákoníku (obč. zák.) a po
posouzení všech okolností přikázal stavby garáží za náhradu do vlastnictví
žalobkyně, s čímž účastníci vyslovili souhlas. Při stanovení výše náhrady
vycházel z nákladové ceny 7 garáží stanovené znalcem ve výši 165.593,- Kč, na
každého vlastníka garáže připadá částka 23.656,- Kč. Poukázal rovněž na to, že
pro účely dědictví žalovaného Petra Krále byla cena garáže v roce 2004
stanovena částkou 20.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a
žalovaných ad 2) až ad 10) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 23 Co
367/2008-404, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku
I. jen tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovaným J. a D. Č. částku 100.190,-
Kč, Ing. P. K. částku 105.380,- Kč, S. T. částku 105.380,- Kč, A. P. částku
105.380,- Kč, M. a M. R. částku 105.380,- Kč, V. N. částku 105.380,- Kč a K. K. částku 105.380,- Kč, všem do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; jinak
rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku (I.) potvrdil. Dále odvolací soud
zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ve vztahu k
žalovanému Bytovému družstvu občanů Praha - Horní Počernice v likvidaci a ve
vztahu k žalovaným K. a E. W., dále ve výroku V. o náhradě nákladů řízení mezi
nimi a ve výroku IV. o nákladech státu – znalečném a v tomto rozsahu věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále rozhodl, že žalobkyně a žalovaní 1)
až 10) nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi
účastníky. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že teprve v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 393/93 soud zjistil, že nedošlo k platnému převodu
těchto pozemků z O. L. na družstvo. Do té doby byli vlastníci garáží i družstvo
v dobré víře, že pozemky vlastnicky náleží družstvu. Odvolací soud se ztotožnil
i s právními závěry soudu prvního stupně, který ve smyslu § 135c obč. zák. přikázal garáže do vlastnictví žalobkyně. Nepovažoval však za správný postup
soudu prvního stupně při stanovení výše náhrady za přikázané stavby částkou
165.593,-Kč, ačkoliv ze znaleckého posudku Ing. K. a jeho dodatku mohl zjistit,
že tato tzv. nákladová cena není v daném případě použitelná, neboť se jednalo o
samostatné stavby a nikoliv o součásti stavby hlavní – bytového domu. Nákladová
cena podle cenových předpisů představuje náklady na získání obdobné nemovitosti
koupí pozemků a výstavbou. Odvolací soud vyšel z téhož znaleckého posudku, kde
znalec v souladu s oceňovacími předpisy kromě uvedené nákladové ceny stanovil i
cenu obvyklou, přičemž vycházel ze situace na trhu, přihlížel k tomu, že garáže
jsou postavené na cizím pozemku a přístup k nim je rovněž přes cizí pozemek, že
životnost řadových garáží je 50 let a garáže stojí na pozemku v rozmezí 41 až
45 let. Tato hlediska zvažoval i odvolací soud a dále přihlédl k tomu, že
žalovaní, popřípadě jejich právní předchůdci, zřídili garáže vlastním nákladem,
užívali je zhruba 40 let v dobré víře, že jsou jejich oprávněnými vlastníky,
prováděli případně vnitřní úpravy, užívali je eventuálně k uskladnění movitých
věcí vedle svého bydliště a nezpůsobili danou komplikovanou právní situaci. Proto odvolací soud považoval za přiměřenou obvyklou cenu stanovenou v uvedeném
znaleckém posudku a jeho dodatku z roku 2003 (čl. 183) ve výši 832.660,- Kč,
když dle výpovědi znalce při jednání v roce 2007 by obvyklá cena mohla být v
době rozhodování vyšší.
Při stanovení ceny vycházel i z podpůrného argumentu,
že ceny nájmu obdobných nemovitostí v Praze se pohybují v rozmezí 1.500,- Kč až
2.000,- Kč měsíčně. Koncovou garáž vzhledem k jejímu stavebnímu charakteru a
užitnosti znalec ocenil částkou 100.190,- Kč a vnitřní garáž částkou 105.380,-
Kč. V tomto směru odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a náhradu
za jednotlivé garáže stanovil v cenách výše uvedených a v návaznosti na to
změnil i lhůtu k výplatě náhrad. vedl, že zvažoval i ochranu vlastnických práv
žalobkyně, která hodlá využít pozemek pro výstavbu rodinného domu. Přihlédl
rovněž k tomu, že v roce 1997, kdy žalobkyně přijala dar pozemků, si musela být
vědoma faktického i právního stavu darovaných pozemků, na kterých stály garáže
v cizím vlastnictví. Odvolací soud zdůvodnil zrušení zamítavého výroku rozsudku
soudu prvního stupně ad II. tím, že soud nepostupoval v souladu s § 120
občanského soudního řádu (o. s. ř.) a nedoplnil dokazování i jinými důkazy,
jejichž potřeba vyšla v řízení najevo ve vztahu k zjištění vlastnictví garáže
manželi W., případně Bytovým družstvem občanů Praha-Horní Počernice, v
likvidaci.
zaplatit žalobkyně žalovaným, podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) [správně a)] o. s. ř. a uplatňuje dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Má za to, že v
řízení prokázala, že vlastnické právo její a její právní předchůdkyně O. L. (její babičky) trvalo nepřetržitě a bylo takto evidováno v katastru nemovitostí
a dříve v evidenci nemovitostí. Tak tomu bylo i v době výstavby garáží. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že stavebníci (členové družstva)
a rovněž družstvo jednali v dobré víře, že stavba probíhá na pozemcích ve
vlastnictví družstva. Poukazuje na důkaz provedený spisem Obvodního soudu pro
Prahu 9, sp. zn. 14 C 393/93, kde soud zamítl návrh tehdejšího žalobce Bytového
družstva občanů Praha-Horní Počernice proti O. L. na určení vlastnictví k
předmětným pozemkům po zjištění, že kupní smlouva byla od počátku neplatná a
shledal i nedostatek dobré víry na straně družstva. Žalobkyně vytýká odvolacímu
soudu, že nepřihlédl k některým skutečnostem podstatným pro posouzení věci,
které konkrétně uvádí ve svém dovolání pod body 1 až 14. Poukazuje zejména na
to, že z řízení ve věci sp. zn. 14 C 393/93 vyplynulo, že se právní předchůdce
Bytového družstva občanů Praha - Horní Počernice dozvěděl o neplatnosti kupní
smlouvy z usnesení soudu, jak sám uvedl, ze dne 6. 7. 1963, které měl ve své
sbírce listin a u soudu je sám předložil. Stavební úřad byl při vydání
stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí uveden v omyl, když v projektové
dokumentaci družstva byly podstatné nesrovnalosti, např. bylo uvedeno, že
garáže budou při domě č. p. 1747, což mělo vyvolat zdání, že se jedná o
přístavbu k předmětnému družstevnímu domu, zatímco byly postaveny jako
samostatná stavba. Stavebníci ani družstvo nikdy neměli vlastnický nebo jiný
titul k pozemku, na kterém byly garáže vybudovány. Právní předchůdce družstva
ve stavebním řízení nepředložil doklad o tom, že je vlastníkem pozemku nebo má
právo stavby na pozemku, ačkoliv podle tehdejší právní úpravy (zák. č. 87/1958
Sb. o stavebním řádu, a prováděcí vyhl. č. 144/1959 Ú. l.) měl stavebník
takovou povinnost. Ve stavebním povolení není pozemek specifikován parcelním
číslem, nýbrž je označen jako pozemek při bytovém domě č. p. 1747. V projektové
dokumentaci je dům č. p. 1747 umístěn tak, že zasahuje do pozemku žalobkyně,
ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není, což mohlo být důvodem pro vyvlastnění
pozemku. To, že garáže stavěli jednotliví členové družstva, družstvo uvedlo až
v příloze k původnímu kolaudačnímu rozhodnutí ze dne 14. 4. 1997, kterou
vyhotovilo po skončení řízení ve věci sp. zn. 14 C 393/93. Teprve na základě
takto doplněného kolaudačního rozhodnutí si jednotliví stavebníci požádali v
průběhu let 1997 a 1998 o zápis svého vlastnického práva ke garážím do katastru
nemovitostí. Žádný z žalovaných neprokázal, že byl v dobré víře o právu stavět
na pozemku žalobkyně, neboť nedoložili ve stavebním řízení souhlas vlastníka
pozemku. V tomto směru odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3177/2005.
K tomu by je neopravňovala kupní smlouva mezi právním
předchůdcem žalovaného 1) a O. L., a to ani v případě, že by byla uzavřena
platně. Stavebník - bytové družstvo občanů (viz kolaudační rozhodnutí) musel
vědět, že staví na cizím pozemku a jednotliví členové si tuto skutečnost měli
ověřit. Mimo to, jeden ze stavebníků, pan Z., zastupoval družstvo jako předseda
samosprávy při jednání se stavebním úřadem a byl jistě seznámen s usnesením
Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. července 1963, tedy s tím, že kupní
smlouva není platná, ještě před kolaudací garáží v roce 1964. Jeho
prostřednictvím může být nedostatek dobré víry vztažen i na ostatní stavebníky. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že v době uzavření darovací smlouvy se
svou babičkou O. L. si musela být vědoma faktického i právního stavu ve
vlastnictví předmětných garáží. V době podpisu smlouvy nebyl žádný z vlastníků
zapsán v katastru nemovitostí, bylo jí známo, že garáže byly postaveny bez
souhlasu vlastníka pozemku, stavební povolení nemělo všechny náležitosti a z
rozsudku ve věci sp. zn. 14 C 393/93 věděla, že družstvo - stavebník nebylo v
dobré víře nejpozději v roce 1963. Z toho došla k závěru, že garáže bude moci
odstranit jako neoprávněné stavby. Mimo to je potomkem v přímé linii po původní
vlastnici pozemků, a tedy by byla i potenciální dědičkou pozemků.
Žalobkyně požadovala, aby jí byly garáže přikázány do vlastnictví, ale nikoliv
za cenu tržní, která je dle znalce Ing. K. stanovena za předpokladu, že je
nějakým způsobem úpraven přístup ke stavbám. Zde odkazuje na správné závěry
soudu prvního stupně, vycházející z téhož znaleckého posudku. Garáže, které
mají životnost ještě zhruba 5 let, stojí na cizím pozemku a nemají právní titul
opravňující k přístupu k nim, jsou nemovitostmi bez hodnoty. Odvolací soud při
posouzení výše náhrady vyšel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně
a tím porušil zásadu dvouinstančnosti řízení.
Žalobkyně dále upozorňuje na to, že výrok rozsudku odvolacího soudu neodpovídá
odůvodnění, když u krajní garáže na parc. č. 1758/2 stanovil nižší cenu ve výši
100.190,-Kč a u druhé krajní garáže na parc. č. 1758/9 stanovil cenu jako u
středových garáží ve výši 105.380,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním
napadené části spočívá na nesprávním právním posouzení věci a skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování, proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu v této části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní vyjádření k dovolání nepodali.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Dovolatelka zpochybňuje závěr soudu prvního stupně, ze kterého pak vyšel i
odvolací soud, a to že stavebníci (jejich právní předchůdci) jednali v dobré
víře, že mají právo postavit garáže na pozemku, o kterém se domnívali, že je ve
vlastnictví družstva; dobrá víra stavebníků má vliv na určení výše náhrady za
stavby.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolání neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soudní rozhledy č. 12/2009). Odvolání
žalobkyně s uvedeným závěrem ohledně dobré víry nijak nepolemizovalo, a proto
odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat.
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to,
že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.)
Odvolací soud dospěl k jinému závěru než soud prvního stupně
ohledně ceny garáží, ze které pak vyšel při stanovení výše náhrady za přikázání
staveb do vlastnictví žalobkyně. Vyšel přitom z důkazu znaleckým posudkem,
provedeným soudem prvního stupně, a také z výpovědi znalce před tímto soudem.
Tyto důkazy odvolací soud neopakoval. Zjištění ceny garáží je otázkou skutkovou
(ovšem samotné určení výše náhrady je otázkou právní, zde však bylo prvotní
zjištění jejich ceny, od které se odvíjela výše náhrady).
Dovolací soud je si vědom skutečnosti, že judikatura dříve
připouštěla, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení obsahu listiny (zde
znaleckého posudku) provedeného soudem prvního stupně, aniž by tento důkaz
opakoval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25
Cdo 626/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 997). Avšak
Ústavní soud v nálezu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, vyslovil:
„Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami
spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelce reálnou možnost jednat
před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku
čehož došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od
skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení
provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků
řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný
podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů“. Tento závěr, který
odpovídá i § 213 odst. 2 o. s. ř. v platném znění, Ústavní soud výslovně vztáhl
i na provedení důkazu listinou.
Jestliže tedy v dané věci odvolací soud dospěl k jinému závěru
ohledně ceny garáží než soud prvního stupně na základě hodnocení důkazů
provedených před soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval, zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit a věc vrátit tomuto soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu