K dokazování při změně skutkových závěrů odvolacím soudem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 14. září 2007
sp. zn. I. ÚS 273/06
ve věci ústavní stížnosti A. L. G. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 22 Cdo 2263/2005-452 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2005 sp. zn. 14 Co 632/2004, vydaných ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů mezi J. G. (právním předchůdcem stěžovatelky) a B. G.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") mezi B. G. (v původním řízení žalobkyně) a J. G. (otcem stěžovatelky), poukázala zejména na skutečnost, že se B. G. v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že by majetek získaný za trvání manželství byl pořízen z jiných prostředků než z výlučných prostředků otce stěžovatelky.
3. Stěžovatelka argumentovala, že řízení ústící do vydání napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu trpí vadami. Dle jejího názoru se odvolací soud dopustil procesní chyby, když bez provedení dokazování dal v otázce existence sporných hypoték na dva byty v Austrálii, které byly ve výlučném vlastnictví otce stěžovatelky, za pravdu B. G. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 (publ. v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 61), kde Nejvyšší soud zaujal právní názor, že "odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí žalobce, svědků a předložených listinných důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a sjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů", anebo obdobně rozsudek ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1201/2000 (publ. v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 136), kde Nejvyšší soud konstatoval, že "má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, lze považovat jeho odchylné skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s ustanoveními § 132, 211 a 213 OSŘ; v takovém případě je odvolací řízení postiženo vadou".
4. Stěžovatelka dále uvedla, že při posuzování existence sporných hypoték odvolací soud přihlížel pouze k překladům listinných důkazů, o jejichž pravosti lze důvodně pochybovat, neboť se jedná o velmi nekvalitní a špatně čitelné fotokopie, bez úředního potvrzení, které nebyly v průběhu dokazování podpořeny dalšími relevantními důkazy. Naopak žádné z oficiálních zpráv, které byly vyžádány od navržených institucí v Austrálii, včetně velvyslanectví České republiky v Austrálii, dle stěžovatelky nepotvrdily tvrzení B. G. o splácení hypoték. Stěžovatelka proto vyjádřila své přesvědčení, že v průběhu dokazování nebyla prokázána existence tvrzených hypoték a že veškerý majetek zařazený do masy BSM byl pořízen za výlučné prostředky otce stěžovatelky, a B. G. proto nepřísluší vyrovnání. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
5. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.
6. Nejvyšší soud, zastoupený předsedou senátu JUDr. Jiřím Spáčilem, CSc., ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou. Dále uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uvedené již v dovolání, aniž by přímo polemizovala se závěry rozsudku dovolacího soudu nebo přinášela do řízení přípustné "novoty", se kterými se dovolací soud řádně vypořádal. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
7. Krajský soud v Plzni, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Miloslavou Novákovou, se ve svém vyjádření plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
8. Stěžovatelka v replice k těmto vyjádřením vedle zopakování argumentů obsažených v ústavní stížnosti dodala, že odvolací soud postupoval nepřiměřeně v neprospěch stěžovatelky, když na jedné straně odmítl zabývat se listinami, které existenci hypoték vyvracely, a na druhou stranu bez dalšího uznal za pravé pouhé fotokopie listin, aniž by alespoň obecně zkoumal jejich pravost a relevanci. Stěžovatelka se dále ohradila proti tvrzení Nejvyššího soudu, že v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala námitky jako v dovolání, neboť v ústavní stížnosti sama poskytla Ústavnímu soudu judikáty Nejvyššího soudu, které jsou v rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.
9. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
27. Ústavní soud má za to, že skutečnost, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (když může dokazování za jistých podmínek opakovat nebo je i doplnit), neznamená, zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, které soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení ve spojení s listinnými důkazy. Proto, chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů [obdobně srovnej nález
sp. zn. II. ÚS 363/06
(viz výše) nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 či rozhodnutí č. 64/66]. Uvedený závěr o existenci sporných hypoték tak odvolací soud učinil, aniž by uvedený důkaz sám zopakoval, a zejména, což je pro danou věc ještě zásadnější, aniž by provedl a vypořádal se s dalšími důkazy, které vedly soud prvního stupně k závěru právě opačnému, a sice že existence sporných hypoték prokázána nebyla.
28. Z rozhodnutí odvolacího soudu je tedy patrno, že tento soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování zopakoval. Jak Ústavní soud výše uvedl, tento postup není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelce reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
29. K další námitce stěžovatelky ohledně pochybností o pravosti a hodnověrnosti listinných důkazů, na jejichž základě učinil odvolací soud svá skutková zjištění, kterou stěžovatelka přednesla již ve svém odvolání (č. l. 388) a znovu v průběhu dovolacího řízení (č. l. 424 a 426), Ústavní soud uvádí, že již dříve ve své judikatuře vyslovil, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat: "(...) vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162)" (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 269/05
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 129).
30. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu (srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 663/2000
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 57, nebo
sp. zn. IV. ÚS 335/05
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 116) vychází z principu, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
31. Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelka hodnověrnost a pravost neověřených fotokopií listin několikrát zpochybnila, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud tyto námitky stěžovatelky nijak právně nezhodnotil a rovněž ani neuvedl, z jakých důvodů tak neučinil. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku pak pouze, v rozporu se skutečností (viz č. l. 426), konstatoval, že "v dané věci však žalovaná strana pravost fotokopií nepopřela (...)" (str. 5 rozsudku), přičemž dále uvedl, že pokud by některý účastník pravost fotokopie popřel, musel by soud s přihlédnutím k tomu, proč podle tvrzení účastníka nelze předložit originál listiny, hodnotit důkaz provedený fotokopií listiny podle zásad upravených v § 132 a násl. o. s. ř. Dle názoru Ústavního soudu tak obecné soudy zatížily svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupovaly i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2).
32. Na základě takto vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci jak Krajský soud v Plzni, tak i Nejvyšší soud svým postupem porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
20. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení.
21. Podstatou ústavní stížnosti a v ní namítaného porušení práva na spravedlivý proces byly námitky stěžovatelky ohledně odlišného hodnocení důkazů odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně, aniž by je odvolací soud sám zopakoval, a následně z něho vyvozených závěrů o existenci sporných hypoték na předmětné byty v Austrálii, přičemž tato skutková zjištění byla učiněna na základě neověřených fotokopií listin, jejichž pravost a hodnověrnost stěžovatelka zpochybnila již v průběhu odvolacího řízení.
22. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že otázka hodnocení důkazů obecnými soudy je sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry nebo pokud je rozhodnutí soudu vystavěné na takovém hodnocení důkazů zjevně nespravedlivé (srov. např. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
IV. ÚS 570/03
aj., Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, svazek 4, nález č. 79, svazek 31, nález č. 130, svazek 33, nález č. 91).
23. Ústavněprávní základ práva na spravedlivý proces je obsažen v hlavě páté ("Právo na soudní a jinou právní ochranu") Listiny. Konkrétně podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 57/04
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 144) Ústavní soud konstatoval, že "důkazní řízení obsahuje provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.".
24. Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou dle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura, tak i doktrína (viz kupř. J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání, Praha 2006, s. 1133 a násl.) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115 a § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211 a 213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval.
25. Otázku odlišného hodnocení listinného důkazu, aniž by jej odvolací soud sám opakoval, Ústavní soud posuzoval v nálezu
sp. zn. II. ÚS 363/06
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 188), kde mimo jiné konstatoval, že "zatímco soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl osobou oprávněnou k podání žaloby (...), dospěl odvolací soud naproti tomu ke skutkovému zjištění, že žalobce vůbec není osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby. Svůj závěr opřel odvolací soud přitom o to, že vnosová listina z 28. března 1956, která byla podepsána bratrem žalobce, nemůže vést k jinému posouzení, než že žalobce aktivně legitimován k podání žaloby vůbec nebyl. Z vyžádaného spisu se podává, že uvedený závěr o neoprávněnosti žalobce k podání žaloby odvolací soud učinil, aniž by uvedený důkaz sám zopakoval a zejména (...) aniž by provedl a vypořádal se s dalšími důkazy, které vedly soud prvního stupně k závěru právě opačnému (...). V posuzované věci je tedy z rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že tento soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování zopakoval (...) a nejednal tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelkám reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.".