Vymezení rámce, v němž soudy nezávisle vykonávají svou činnost
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl po ústním jednání dne
20. června 1995, v senátě ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupené za účasti vedlejšího účastníka J. K., o zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, o odstranění stavby, t a k t o :
Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í
stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, jímž byl zamítnut návrh na odstranění stavby, podaný podle § 135c občanského zákoníku. V uvedených rozhodnutích soudů spatřuje stěžovatelka omezení svého vlastnického práva a tím porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Českých Budějovicích k předmětné ústavní stížnosti vyjádření a od Okresního soudu v Jindřichově Hradci si vyžádal spis.
Ve svém vyjádření ze dne 15. března 1995 předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94. Současně vyjadřuje stanovisko, podle kterého citovaným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť navrhovatelce bylo pouze odepřeno právo na odstranění stavby na jejím pozemku, přičemž se ve vyjádření interpretuje obsah čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod pouze v souvislosti se zásahy státu do vlastnického práva.
soudy vůči odpůrci J. K. domáhala odstranění stavby podle § 135c občanského zákoníku, a to s poukazem na skutečnost, že je vlastnicí pozemku, na němž stavba stojí a jenž jí byl navrácen podle § 57 odst. 5 zákona č. 162/1990 Sb., jakož i s poukazem na neoprávněnost dané stavby.
Okresní soud v Jindřichově Hradci v odůvodnění rozsudku ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, z výpovědí navrhovatelky i odpůrce konstatuje zjištění skutečnosti, že vlastníkem stavby je odpůrce. Tento závěr v souvislosti s výpovědí odpůrce je v odůvodnění rozsudku podepřen i odkazem na kupní smlouvu č. RI 969/84, na základě které, podle zjištění soudu, odpůrce stavbu nabyl od svého otce J. K.. Ústavní soud z uvedené smlouvy, předložené stěžovatelkou, zjistil, že v ní stavba, jejíž odstranění bylo navrhováno, obsažena není.
Jelikož předmětná stavba vznikla na pozemku, který byl v družstevním užívání, a byla postavena jednotným zemědělským družstvem, Okresní soud v Jindřichově Hradci vykonal svědecké dokazování ohledně vzniku stavby. Svědci, vyslechnutí u jednání dne 14. dubna 1992 shodně vypověděli v tom smyslu, že předmětnou stavbu stavělo družstvo, a to nikoli s úmyslem stavět pro sebe, nýbrž s úmyslem stavět pro J. K., otce odpůrce v řízení před obecnými soudy (jako náhradu za nemovitost jím vnesenou do družstva).
Po vykonání uvedeného dokazování Okresní soud v Jindřichově Hradci dospěl k závěru, podle něhož stavba vznikla oprávněně, jelikož družstvo stavělo na pozemku, k němuž mělo právo družstevního užívání, v důsledku čehož se právní poměr navrhovatelky ke stavbě, stojící na jejím pozemku, řídí zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svém rozsudku ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
práv a svobod se skládá z několika komponentů ( III. ÚS 102/94 ,
III. ÚS 114/94). Patří mezi ně posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), dále posouzení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci, samotná aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv.
Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy nebyly dodrženy principy řádného procesu a právního státu, nezabýval se, a protože není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, ani se nemohl zabývat ústavností posuzovaných rozhodnutí z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv. V dané věci se tudíž nezabýval přípustností nuceného omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) z hlediska § 135c občanského zákoníku, jeho obsahu, interpretace a aplikace.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně 20. června 1995